4 As 83/2025 — Nejvyšší správní soud

4 As 83/2025- 40 - text 4 As 83/2025-44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Jawa Klub Praha, z.s., IČO: 005 51 872, se sídlem Hartigova 910/61, Praha 3, zast. JUDr. Jakubem Blažkem, advokátem, se sídlem Na Březince 1232/16, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: J. P., zast. Mgr. Pavlem Černým, advokátem, se sídlem Obecní dvůr 433, Kolín, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2023, č. j. MMR-84186/2023 - 83, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2025, č. j. 8 A 17/2024-78, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 23. 1. 2023, č. j. MHMP 126872/2023, sp. zn. S-MHMP 2257683/2016 (dále též „magistrát“), jímž podle § 24 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), zamítl žádost žalobce (vyvlastnitel) o vyvlastnění za účelem zřízení věcného břemene – služebnosti stezky a cesty přes pozemek parc. č. X a dům č. p. X1, vše v k. ú. Ž., jejichž vlastníkem je osoba zúčastněná na řízení (vyvlastňovaný). Věcné břemeno mělo spočívat v povinnosti vyvlastňovaného strpět užívání průchodu uvedeným domem jako jediné přístupové cesty k pozemkům vyvlastnitele parc. č. 4435/7, 4435/18 a 4435/25 v k. ú. Ž. a stavbám na nich. [2] Městský soud v Praze žalobu zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Námitky žalobce o porušení § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a nedostatečně, resp. nesprávně zjištěném skutkovém stavu neshledal důvodnými. Přisvědčil žalobci, že právní instituty nezbytné cesty odpovídající věcnému břemenu služebnosti stezky a cesty podle § 1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, resp. vyvlastnění podle § 170 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, nejsou totožné, a tedy bez dalšího neplatí, že nejsou-li dány důvody pro první z nich, nelze pozitivně rozhodnout ani o druhém. Podstatné však je to, že skutková zjištění, potřebná pro úvahy a závěry o nich, jsou v rozhodné míře shodná, takže správní orgány nepochybily, jestliže svá rozhodnutí odůvodnily s odkazem na skutečnosti zjištěné soudem a sumarizované v rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 55 Co 242/2019-503. Tento rozsudek prošel na základě dovolání přezkumem před Nejvyšším soudem, a není tedy důvod skutková zjištění v něm vylíčená odmítat, byť žalobce s některými skutkovými závěry soudů nesouhlasí. [3] Správní orgány nepochybily ani při vlastním výkladu a aplikaci § 170 odst. 2 stavebního zákona. Jakkoliv je nezbytný přístup k nemovitostem záležitostí veřejného zájmu, je především věcí žalobce, aby – pokud již vědomě nabyl nemovitosti bez takového přístupu – vyvinul vlastní snahu o jeho zajištění. K tomu ostatně směřuje § 3 odst. 1 věta druhá zákona o vyvlastnění. Žalobce již při nabývání svých předmětných nemovitostí věděl, že k nim není přímý přístup z veřejné komunikace, resp. že aktuální přístup je toliko faktický, nikoliv však zajištěný právem. Žalobce si měl a mohl být vědom toho, že vstupuje do velmi nejistého postavení, a tomu přizpůsobit své konání. [4] Vyvlastnění je ultima ratio. Sama existence veřejného zájmu tedy není dostatečným důvodem k tomu, aby návrhu na vyvlastnění bylo vyhověno, jsou-li možná i jiná řešení. Skutečnost, že žalobce si sám způsobil nevyhovující právní postavení, pokud jde o přístup k jeho nemovitostem, pak nemůže způsobovat zákonem vyžadovanou převahu veřejného zájmu nad dosavadními právy vyvlastňovaného. Žalobou napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ani pro nedostatek důvodů, bylo vydáno v souladu se zákonem a není překvapivé, neboť žalovaný aproboval skutková zjištění magistrátu i jeho právní hodnocení. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Upozornil, že judikatura, z níž vycházel žalovaný, je překonána a právní názor správních orgánů i městského soudu je neudržitelný, zejména s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20, v němž se vyjadřoval k otázce, zda obecné soudy mohou odmítnout zřízení nezbytné cesty podle § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku pro hrubou nedbalost vlastníka spočívající v tom, že vědomě nabyl nemovitost bez přístupu. Stěžovatel si je vědom, že podmínky zřízení nutné cesty dle občanského zákoníku a podmínky vyvlastnění nejsou totožné. Argumenty Ústavního soudu však jsou ve vztahu k nemovitostem bez přístupu natolik obecné, že je lze aplikovat i na posouzení naplnění znaku existence veřejného zájmu pro účely vyvlastnění. S ohledem na realitu pozemkového práva v České republice, kdy zákonodárce historicky vnesl do pozemkových právních vztahů velkou míru nejistoty připuštěním rozdělení vlastnictví pozemku a stavby, nelze podle Ústavního soudu považovat nabytí nemovitosti bez přístupu za projev hrubé nedbalosti a nemůže být důvodem pro odmítnutí zřízení nutné cesty. Chování vlastníků se má promítnout do určení výše náhrad za zřízení věcného břemene. Ústavní soud zavázal obecné soudy pečlivě vážit nejen zásah do vlastnických práv osoby, přes jejíž pozemek má cesta vést, ale také vlastnická práva osoby, která nabyla nemovitost bez přístupu. Přenositelnost závěru Ústavního soudu na pojednávanou věc spočívá podle žalobce v tom, že jak v případě soudem zřízené cesty dle občanského zákoníku, tak v případě stěžovatele jde o to, zda lze návrh odmítnout již jen s tím, že si situaci vědomě zapříčinil sám navrhovatel. Pro oba případy je platný argument Ústavního soudu, podle kterého není v podmínkách České republiky spravedlivé, aby byla neproporcionálně popírána vlastnická práva vlastníků nepřístupných nemovitostí a současně s tím i tyto nemovitosti znehodnocovány. Neobstojí proto právní hodnocení správních orgánů ani městského soudu co do naplnění znaku existence veřejného zájmu. Z totožných důvodů nemůže obstát ani hodnocení znaku proporcionality zásahu do práv vyvlastňovaného. Správní orgány navíc nevyužily svého oprávnění určit podmínky výkonu věcného břemene, čímž ve smyslu cit. nálezu Ústavního soudu nepřípustně daly absolutní přednost právům vyvlastňovaného před právy stěžovatele jakožto vyvlastnitele. [6] Správní orgány nesprávně převzaly skutkové závěry z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. 55 Co 242/2019 – 503, vydaného v civilním řízení vedeným mezi stěžovatelem a vyvlastňovaným. Mezi účastníky civilního soudního řízení i správního řízení byla otázka skutkového stavu sporná – zejm. co do existence alternativního přístupu k pozemkům žalobce. Podstatou argumentace stěžovatele je, že k jeho pozemkům neexistuje přístup v rozsahu odpovídajícímu účelu vyvlastnění. Podstatou protiargumentace vyvlastňovaného je, že takový přístup existuje. S těmito námitkami se však krajský soud dostatečně nevypořádal, když konstatoval, že správní orgány mohly vyjít z rozsudku v civilní věci. Žalobce s odkazem na rozsudek NSS č. j. 1 As 16/2011–98 jednak namítal, že skutková zjištění soudu koncentrovaná v jeho rozsudku jsou nedostatečná pro posouzení, zda skutečně existuje alternativní přístup, který by odpovídal účelu vyvlastnění v této věci, jednak že jde o důkazní prostředek nepřímý a bylo by proto vhodnější vycházet alespoň z obsahu soudního spisu jako celku. Stěžovatel proto považuje skutkový stav zjištěný správními orgány za natolik nedostatečný a odůvodnění napadeného rozsudku za natolik stručné a obecné (nepřesvědčivé), že mělo dojít ke zrušení rozhodnutí žalovaného. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na napadený rozsudek a ztotožnil se s jeho odůvodněním. Za klíčové označil, že v řízení nebylo prokázáno splnění podmínek pro vyvlastnění vymezených § 3 až 5 zákona o vyvlastnění. Podmínka účelu vyvlastnění byla splněna. Podmínka existence veřejného zájmu však nebyla prokázána v takovém rozsahu, který je nezbytný pro vyvlastnění., resp. zřízení věcného břemene. I při existenci veřejného zájmu by nebylo spravedlivé po vyvlastňovaném požadovat, aby strpěl omezení svého vlastnického práva povolením nezbytné cesty. Ještě před zahájením vyvlastňovacího řízení měl stěžovatel zajištěn průchod přes dům č. p. X2 (hostel M.) a smluvně přes dům č. p. X3. Možnost přístupu členů stěžovatele přes hostel M. je dostatečná, stěžovatel má od domu klíče a ústní souhlas majitele nemovitosti s průchodem. Přístup stěžovatele na jeho pozemek a stavby je minimálně do roku 2026 fakticky i právně zajištěn. Skutečnost, že hostel M.