4 Azs 113/2025 – Nejvyšší správní soud

4 Azs 113/2025- 29 - text 4 Azs 113/2025-32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: H. M. P. T., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Moravské nám. 13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě na ochranu před nečinností žalovaného spočívající v nevydání osvědčení o pobytovém oprávnění – vízového štítku dle § 87y zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2025, č. j. 6 A 121/2024-23, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobkyně v žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného uvedla, že dne 28. 8. 2024 podala u žalovaného žádost o vydání potvrzení o oprávněnosti pobytu podle § 87y zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též zákon o pobytu cizinců). Žalovaný však žalobkyni toto potvrzení nevydal a ani jiným způsobem nerozhodl. Proto žalobkyně podala dne 15. 10. 2024 žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, která vyrozuměním ze dne 13. 11. 2024, č. j. MV – 154573-3/SO-2024, stanovila žalovanému lhůtu 30 dnů od doručení tohoto opatření proti nečinnosti k rozhodnutí o žádosti žalobkyně o vydání osvědčení o oprávněnosti pobytu na území. Žalovaný však toto osvědčení nevydal, a je proto podle žalobkyně nečinný. [2] Městský soud v Praze žalobu zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. S poukazem na rozsudky NSS ze dne 31. 5. 2010, č. j. 2 Ans 1/2009–71, č. 2114/2010 Sb. NSS, a ze dne 18. 6. 2021, č. j. 5 Azs 34/2019–23, konstatoval, že ustálená judikatura správních soudů považuje vízové štítky osvědčující fikci pobytového oprávnění cizince podle § 87y zákona o pobytu cizinců za osvědčení ve smyslu § 79 s. ř. s. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců dne 13. 11. 2024 vydala opatření proti nečinnosti, v němž žalovanému uložila do 30 dnů rozhodnout o vydání osvědčení. Správní spis neobsahuje návrh žalobkyně, který by k vydání tohoto opatření vedl. Účastníci řízení nicméně shodně tvrdili, že jej žalobkyně podala dne 15. 10. 2024. Podle § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, jej může správní orgán vydat i z moci úřední, tj. bez návrhu. Nemá tak význam, zda žalobkyně dala k jeho vydání podnět. [3] Oprávnění pobývat na území v průběhu řízení o žádosti o povolení k přechodnému pobytu zakotvené v § 87y zákona o pobytu cizinců nevzniká bez dalšího automaticky již tím, že by cizinec podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu. Aby toto oprávnění cizinci svědčilo, je nutné, aby byly naplněny zákonem o pobytu cizinců stanovené podmínky (rozsudek NSS ze dne 23. 8. 2013, č. j. 5 As 121/2011–60). [4] Na základě obsahu správního spisu městský soud dospěl k závěru, že žalobkyni není na místě považovat za rodinnou příslušnici občana EU. Z podkladů ve správním spise nelze totiž dovodit trvalý partnerský vztah ani co do jeho intenzity, ani co do trvalosti. Stěží uvěřitelným soud shledal, že žalobkyně měla dle svého tvrzení být do rodiny pana B.T.A v roce 2017 přijata jakožto jeho partnerka a zároveň k osvědčení tohoto stavu byla po sedmi letech vztahu schopná doložit pouze dvě sady fotografií a z iniciativy správního orgánu, který si vyžádal pobytovou kontrolu Policí ČR, byli jednou zastiženi ve společném bytě (předtím však několikrát nikoliv). [5] Městský soud znovu poukázal na závěry uvedené v rozsudku NSS ze dne 31. 5. 2010, č. j. 2 Ans 1/2009–71, a konstatoval, že povaha vízového štítku jakožto osvědčení vychází z toho, že skutečnosti, které jím mají být osvědčeny, lze ověřit pouhým nahlédnutím do spisového materiálu, evidence či databáze, nebo vyplývají nepochybně z dokladů předložených žadatelem apod. To však nebyl případ žalobkyně, neboť doložené podklady o jejím trvalém partnerském vztahu k občanovi EU spíše nesvědčí. Žalovaný za takové situace nemohl žalobkyni vízový štítek vylepit a tím osvědčit splnění podmínky, že je rodinným příslušníkem občana EU. Postupoval správně, když žalobkyni osvědčení nevydal. [6] S ohledem na specifika překlenovacího štítku městský soud přistoupil k meritornímu posouzení žádosti. Pokud by totiž toliko uložil žalovanému ukončit nečinnost, zamezil by tím fakticky možnosti jakékoliv budoucí soudní kontroly, neboť kromě nečinnostní žaloby neexistuje jiný mechanismus, který by umožnil soudu přezkoumat postup spočívající v nevydání překlenovacího štítku věcně. Městský soud shledal, že žalovaný nepochybil, pokud žalobkyni nevydal osvědčení o fikci pobytu podle § 87y zákona o pobytu cizinců, jelikož pro to nebyly splněny potřebné podmínky. Žalovanému nicméně vytknul, že nepostupoval podle § 155 odst. 3 správního řádu, když na žádost žalobkyně ze dne 28. 8. 2024 nereagoval a nesdělil jí, že osvědčení nevydá a z jakého důvodu. Navíc postupoval nekonzistentně, jelikož v reakci na předchozí žádost žalobkyně jí sdělení důvodů nevyhovění žádosti zaslal. Tento postup žalovaného však s ohledem na výsledek meritorního přezkumu není důvodem pro vyslovení nečinnosti žalovaného ve smyslu § 81 s. ř. s. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [7] Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost. Namítla, že městský soud rozhodoval na základě neúplného správního spisu, neboť konstatoval, že neobsahuje návrh žalobkyně, který vedl k vydání opatření proti nečinnosti. Rozhodoval tedy, aniž by měl postaveno najisto, že spis je úplný a nechybí v něm nějaké dokumenty, které by mohly být z hlediska rozhodování o žalobě rozhodné. Takový postup je nezákonný. [8] Městský soud nesprávně vyložil § 87y zákona o pobytu cizinců, když uzavřel, že stěžovatelka nemůže získat osvědčení o oprávněnosti pobytu, protože nesplňuje podmínku, že je rodinným příslušníkem občana EU. Nezohlednil totiž, že toto ustanovení představuje implementaci druhé věty čl. 10/1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 (dále též „pobytová směrnice“), která uvádí, že „osvědčení o podání žádosti o pobytovou kartu se vydává okamžitě.“ Podle pobytové směrnice se tedy osvědčení o podání žádosti žadateli vydává okamžitě a hlavně bezpodmínečně. Pobytová směrnice neobsahuje žádný prostor pro úvahu správního orgánu, zda žadatel již při podání žádosti dostatečně unesl důkazní břemeno o svém postavení rodinného příslušníka občana EU a zda mu tedy osvědčení může být vydáno či nikoli. Ustanovení § 87y zákona o pobytu cizinců pouze specifikuje formu, v jaké je osvědčení, na které má žadatel nárok podle pobytové směrnice, žadateli vydáváno. Toto ustanovení proto nemůže být vykládáno tak, aby postavení žadatele zhoršovalo v porovnání s pobytovou směrnicí. Podstatné je, že osvědčení podle pobytové směrnice zároveň slouží jako doklad o oprávněnosti, resp. povolení k pobytu, což vyplývá z jejího čl. 25. Správní orgán je proto povinen vydat osvědčení v takové formě, která žadateli umožňuje prokazovat svoji oprávněnost k pobytu. Stěžovatelce však takové osvědčení nikdy vydáno nebylo, ačkoli na ně podle pobytové směrnice má nárok. Stěžovatelka v petitu své žaloby na tento svůj nárok vyplývající z pobytové směrnice upozornila, avšak soud se při výkladu § 87y zákona o pobytu cizinců pobytovou směrnicí vůbec nezabýval. [9] Stěžovatelka dále městskému soudu vytknula, že nijak nehodnotil obsah jejího podání, kde popsala historii svého vztahu. K prokázání délky a povahy svého vztahu navrhovala výslechy celé řady svědků, které však žalovaný neprovedl. Pro vystavení osvědčení podle § 87y zákona o pobytu cizinců by měly postačovat stěžovatelkou předložené doklady, výsledek pobytové kontroly, stěžovatelkou podaný popis historie vztahu s druhem v kombinaci se skutečností, že k jeho prokázání rovněž navrhla výslech celé řady svědků, a to bez ohledu na to, zda žalovaný tyto svědky vyslechl či nikoli. [10] Judikatura, na kterou soud odkazuje, směřuje na situace, kdy dochází ke zjevnému obcházení zákona, kdy cizinec podáním žádosti o povolení k přechodnému pobytu pouze usiluje o potvrzení fikce a nikoli o získání samotného povolení k pobytu. Nesměřuje na situace, jako je případ stěžovatelky, která svůj vztah s druhem prokázala a popsala v dostačující míře, aby bylo zřejmé, že její žádost není zjevně účelová, navrhla provedení dalších důkazů a soužití s druhem bylo ověřeno i pobytovou kontrolou. [11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s napadeným rozsudkem, který byl vydán v souladu s platnými právními předpisy. K chybějícímu návrhu na opatření proti nečinnosti ve správním spise žalovaný uvedl, že návrh na ochranu proti nečinnosti se podává ke Komi