4 Azs 6/2025 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 6/2025- 29 - text Azs 6/2025-33 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: V. S. N., zast. Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem, se sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2024, č. j. OAM-12047-14/ZR-2024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2025, č. j. 78 A 7/2024-42, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný výrokem I. shora označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“) zrušil podle § 46 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) téhož zákona platnost žalobcova povolení k dlouhodobému pobytu, a výrokem II. mu podle § 37 odst. 3 téhož zákona stanovil lhůtu k vycestování z území České republiky, a to do 30 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí. II. [2] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“). Ten žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [3] Krajský soud neshledal důvodnou žádnou z uplatněných žalobních námitek. Napadené rozhodnutí považoval za přezkoumatelné, neboť se v něm žalovaný vypořádal se všemi námitkami a zabýval se i žalobcem předloženými listinami. Žalovaný také vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, a nepochybil ani v tom, že napadené rozhodnutí založil na úmyslném spáchání trestného činu žalobcem. Podle krajského soudu z dikce § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců i ze související judikatury Nejvyššího správního soudu jednoznačně plyne, že pro naplnění hypotézy o pravomocném odsouzení, na jejímž základě je žalovaný povinen rozhodnout o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, je podstatné právě pouze to, zda došlo k pravomocnému odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu. To bylo v případě žalobce prokázáno trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 11. 9. 2024, č. j. 16 T 99/2024-58 (dále jen „trestní příkaz“), kterým byl žalobce odsouzen za úmyslné spáchání přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“) ve stádiu pokusu, a za úmyslné spáchání přečinu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu podle § 350 odst. 1 alinea druhá téhož zákona. Tento trestní příkaz je součástí správního spisu, což žalobce v žalobě nezpochybnil. Krajský soud shrnul, že jiné okolnosti vztahující se k protiprávnímu jednání žalobce či k jeho životu jsou zcela irelevantní a žalovanému nepříslušelo je hodnotit. [4] Na uvedeném podle krajského soudu nic nemění ani skutečnost, že žalobce již peněžitý trest uhradil, protože kromě něj mu byl uložen trest zákazu činnosti na 12 měsíců, který v době vydání napadeného rozhodnutí nebyl vykonán. Krajský soud proto konstatoval, že na žalobce nelze pohlížet tak, jako by ve smyslu § 69 odst. 3 trestního zákoníku nebyl odsouzen, neboť v souladu s § 105 odst. 5 téhož zákona může dojít k zahlazení odsouzení až zahlazením všech uložených trestů. Zdůraznil přitom, že je vázán skutkovým a právním stavem ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Názor žalobce, že trest zákazu činnosti představuje pouze trest administrativní povahy, pak krajský soud nepovažoval za souladný s § 52 odst. 1 a § 73 trestního zákoníku. Nedovodil ani to, že by na předmětný závěr mohl mít vliv účastnický výslech žalobce, a že by z tohoto důvodu žalovaný porušil § 3 a § 50 odst. 4 správního řádu. Na rozdíl od žalobce z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2020, č. j. 7 Azs 192/2019-28, dovodil, že požadavek na posouzení intenzity zásahu do života žadatele a na posouzení závažnosti spáchaného trestného činu vyplývající z § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců není aplikovatelný v případech, na něž dopadá § 37 odst. 1 písm. a) téhož zákona. [5] Za nedůvodnou krajský soud označil také žalobní argumentaci o posouzení přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí do žalobcova soukromého a rodinného života. V tomto směru připomněl, že § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 174a odst. 3 téhož zákona nepodmiňuje zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu posouzením přiměřenosti. Judikatura Nejvyššího správního soudu však přesto dovodila, že správní orgány jsou s ohledem na mezinárodní závazky vyplývající z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) povinny i přes absenci výslovného zákonného požadavku výjimečně posoudit přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života cizince, pokud ten k uvedené nepřiměřenosti ve správním řízení vznese konkrétní námitky. To ovšem žalobce v dané věci neučinil, neboť stran svého soukromého a rodinného života v obecné rovině uvedl pouze to, že v České republice má pracovní, rodinné i sociální zázemí, k čemuž doložil výpis z živnostenského rejstříku, pracovní smlouvu, výplatní pásky a potvrzení o úhradě peněžitého trestu. Žádná jiná konkrétnější tvrzení ve správním řízení neučinil. [6] Krajský soud poukázal na to, že žalovaný se i přes absenci konkrétních tvrzení přiměřeností dopadů do žalobcova soukromého a rodinného života zabýval, a to v rozsahu odpovídajícím obecnosti žalobcových tvrzení. V napadeném rozhodnutí zejména zohlednil, že žalobce žije na území České republiky od roku 2016, že zde podnikal na základě živnostenského oprávnění, ale neplnil základní povinnosti a neplatil povinné odvody, a že vydání napadeného rozhodnutí zapříčinil svým vlastním úmyslným protiprávním jednáním. Přestože žalovaný ze záznamu cizineckého informačního systému dále zjistil, že žalobce je ženatý, nepodařilo se mu kvůli pasivitě žalobce ověřit, zda se na území České republiky zdržuje osoba žalobci blízká. Tyto závěry považoval krajský soud za dostatečné a přezkoumatelné. [7] Krajský soud také upozornil na to, že čl. 8 Úmluvy neukládá státu závazek respektovat volbu státního příslušníka třetí země ohledně jeho pobytu a místa realizace soukromého a rodinného života. V této souvislosti poukázal také na to, že pokud cizinec prokazatelně nesplňuje účel pobytu, nemůže spoléhat na institut soukromého a rodinného života, a zdůraznil, že cizinec si před pácháním trestné činnosti musí být vědom skutečnosti, že v případě jeho odhalení může pozbýt pobytové oprávnění. Krajský soud tak označil za absurdní, pokud by žalobci nemohla být na základě blíže neurčitého tvrzení o zásahu do jeho údajného soukromého a rodinného života zrušena platnost povolení k dlouhodobému pobytu, když se na území České republiky dopustil trestné činnosti. Na základě všech výše zmíněných skutečností pak dospěl k závěru, že dopady napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce nelze považovat za nepřiměřené. [8] Krajský soud žalobci nepřisvědčil ani v tom, že žalovaný pochybil, když neprovedl jím navržený účastnický výslech za účelem posouzení přiměřenosti zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Účastnický výslech ve smyslu § 169j odst. 1 zákona o pobytu cizinců totiž není nezbytnou podmínkou pro rozhodnutí věci. Jedná o výjimečný důkazní prostředek, který se využívá pouze tehdy, nelze-li rozhodné skutečnosti zjistit jiným způsobem, nebo pokud je třeba objasnit sporné skutečnosti. O takový případ se zde podle krajského soudu nejednalo. Žalovaný nebyl bez konkrétních tvrzení žalobce povinen podrobněji zjišťovat možnost žalobce realizovat svůj soukromý a rodinný život v jeho domovském státě. III. [9] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [10] Stěžovatel v kasační stížnosti opakuje, že žalovaný se podle něj nedostatečně vypořádal s jeho tvrzeními a předloženými listinami, že dopad napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života je nepřiměřený, a že žalovaný vydal napadené rozhodnutí po seznámení se s podklady pro jeho vydání pouze na základě trestního příkazu a bez dalšího dokazování. Stěžovatel tak setrvává na svém stanovisku, že na základě jím předložených listin byla prokázána jeho vazba na Českou republiku, stejně tak jako skutečnost, že peněžitý trest již uhradil a nyní vykonává pouze administrativní trest zákazu činnosti. Uvedené však žalovaný podle jeho názoru nezohlednil, přestože k otázce posouzení dopadů napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života navrhl ve smyslu § 169j odst. 1 zákona o pobytu cizinců svůj účastenský výslech. Stěžovatel sice připouští, že žalovaný se pokusil posoudit dopad napadeného rozhodnutí do jeho života, nicméně učinil tak