5 Ads 251/2024 — Nejvyšší správní soud

5 Ads 251/2024- 29 - text  5 Ads 251/2024 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: Církevní konzervatoř Německého řádu, se sídlem Beethovenova 235/1, Opava, zastoupená JUDr. Michalem Filoušem, advokátem, se sídlem Ostravská 501/16, Olomouc, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 8. 2024, č. j. 22 Ad 12/202371, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce JUDr. Michala Filouše, advokáta se sídlem Ostravská 501/16, Olomouc, na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 4414 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Oblastní inspektorát práce pro Moravskoslezský a Olomoucký kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 23. 12. 2022, č. j. 11301/10.30/2018, shledal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o zaměstnanosti‘‘), jehož se dopustila tím, že v období od 1. 9. 2018 do 31. 1. 2019 umožnila výkon závislé práce Mgr. B. H., Mgr. M. V., Mgr. K. S., MgA. A. Š., Dis. Art., P. M., dipl. um., MgA. R. S., MgA. Ľ. D. a Mgr. K. Ch., aniž by s nimi žalobkyně uzavřela pracovněprávní vztah. Výkon závislé práce spočíval ve výkonu činností souvisejících s přímou pedagogickou činností, a to osobní přípravě pedagoga na přímou pedagogickou činnost, tvorbě učebních pomůcek, práci spojenou s vedením předmětové komise, práci spojenou s účastí na třídních schůzkách, poradách svolaných ředitelem školy, práci spojenou s organizací školních akcí a účasti na školních akcích, jakož i další činnostech na pracovištích žalobkyně. Tím žalobkyně uvedeným osobám umožnila výkon nelegální práce podle § 5 písm. e) bod 1 zákona o zaměstnanosti, čímž porušila § 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Za spáchání uvedeného přestupku byla žalobkyni podle § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti uložena pokuta ve výši 380 000 Kč a povinnost uhradit paušální náhradu nákladů řízení. [2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 6. 2023, č. j. 1542/1.30/233, výrok ve věci spáchání přestupku ve vztahu k tvorbě učebních pomůcek a pracím spojeným s vedením předmětové komise zrušil a řízení pro tuto část skutku zastavil; ve zbytku odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Výrokem II. žalovaný snížil výši uložené pokuty na 355 000 Kč. [3] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu u Krajského soudu v Ostravě (dále jen ,,krajský soud‘‘), který v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. [4] Krajský soud napadené rozhodnutí zrušil ze dvou důvodů, a to pro procesní vadu, spočívající v tom, že žalovaný provedl k důkazu záznamy o poskytnutí součinnosti povinnými osobami ve smyslu § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,kontrolní řád‘‘) a nevyslechl žalobkyní navržené svědky, a dále proto, že žalovaný neumožnil žalobkyni nahlížet do části správního spisu. [5] Krajský soud se předně zabýval otázkou, zda žalovaný mohl vycházet ze záznamů o poskytnutí součinnosti povinnými osobami, které poté v řízení nevyslechl. Vzhledem k tomu, že stejnou otázkou se v případě obdobného postupu žalovaného v jiném řízení zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 6. 2024, č. j. 6 Ads 307/202324, vycházel z něj krajský soud i v nyní řešené věci. Z obsahu správních rozhodnutí vyplývá, že skutkový stav byl zjištěn zejména za pomoci písemných vyjádření pedagogů učiněných při kontrole; žádná z těchto osob však nebyla v řízení vyslechnuta jako svědek, ačkoliv žalobkyně výslech pedagogů navrhla. Krajský soud konstatoval, že správní orgány nezákonně vycházely ze záznamů o sdělení pedagogů a tehdejšího ředitele, přestože nemohly nahradit plnohodnotné svědecké výpovědi a nemohly samy o sobě představovat podklad, ze kterého by bylo možné přímo učinit skutková zjištění. Správní orgány navíc ve svých rozhodnutích neodkázaly na skutková zjištění učiněná z jiných důkazů, ze kterých by bez rozumných pochybností vyplynulo, že by se žalobkyně dopustila jednání, které jí bylo vytýkáno. Krajský soud uzavřel, že v důsledku namítané procesní vady nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav a pro předčasnost se dále nevyjadřoval k žalobním námitkám týkajícím se zejména povahy práce jednotlivých zaměstnanců. [6] K namítané vadě spočívající v neseznámení žalobkyně s celým obsahem spisu ze strany správního orgánů krajský soud přisvědčil žalobkyni, že z § 7 odst. 1 písm. d) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále ,,zákon o inspekci práce‘‘), a to ani s přihlédnutím k účelu tohoto ustanovení, nevyplývá žádná zákonem stanovená (uložená) povinnost mlčenlivosti. Uvedené ustanovení upravuje pouze oprávnění inspektora při kontrole dotazovat se zaměstnanců kontrolované osoby bez přítomnosti dalších osob. Povinnost mlčenlivosti vztahující se na listiny, u kterých se žalobkyně domáhá zpřístupnění v rámci nahlížení do spisu, nelze dovodit ani z § 20 odst. 1 kontrolního řádu, neboť ten stanovuje povinnost zachovávat mlčenlivost kontrolujícímu nebo přizvané osobě a to o všech skutečnostech, o kterých se tyto osoby dozvěděly v souvislosti s kontrolou nebo s úkony předcházejícími kontrole. Uvedené ustanovení se přitom aplikuje pouze v průběhu kontrolního řízení podle kontrolního řádu, nikoliv již v řízení správním, jehož podkladem jsou skutečnosti, které byly v průběhu kontrolního řízení zjištěny. Obdobně to ostatně platí i pro aplikaci § 22 kontrolního řádu. [7] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Krajskému soudu vytýká nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)], a nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. [8] V kasační stížnosti stěžovatel předně namítá, že krajský soud posoudil nesprávně právní otázku, zda jsou záznamy o sdělení pedagogů a ředitele školy pořízené v průběhu kontroly přípustnými důkazními prostředky. Stěžovatel zdůrazňuje, že krajský soud neměl aplikovat rozsudek NSS č. j. 6 Ads 307/202324, neboť věc tam posuzovaná se od nyní posuzované věci zásadně liší. Podle citovaného rozsudku nebyla při kontrole vytěžena osoba, která měla nelegální práci vykonávat a v řízení se podařilo jiným způsobem (vyjádřeními jiných osob a jinými písemnými podklady) zajistit ucelený řetězec nepřímých důkazů ve prospěch správními orgány přijatého závěru. I kdyby však zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu na věc dopadal, namítá stěžovatel, že krajský soud tam podané závěry nesprávně interpretoval. NSS sice uvedl, že závěry týkající se podání vysvětlení dle § 137 správního řádu analogicky dopadají též na blíže nespecifikovaná vyjádření osob učiněná v rámci kontroly před zahájením správního řízení, současně však nepopřel svůj předešlý rozsudek ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1 Ads 33/201564, podle něhož listiny pořízené v rámci kontroly mohou být řádným podkladem pro rozhodnutí žalovaného ve smyslu § 50 odst. 1 správního řádu, a to zvláště tehdy, jestliže osoby, u nichž je kontrola prováděna, svými podpisy stvrdí obsahovou správnost listin. V tomto smyslu také stěžovatel na záznamy o poskytnutých součinnostech nahlížel s tím, že se jednalo o důkazní prostředky, z nichž lze ve věci skutková zjištění učinit. Nelze tedy dospět k závěru, že by byla práva žalobkyně v řízení zkrácena. [9] Stěžovatel dále poukazuje na odlišné právní názory na otázku procesní použitelnosti důkazů, neboť rozsudek NSS č. j. 6 Ads 307/202324, na jehož závěrech je odůvodnění rozsudku krajského soudu postaveno, nazírá na tuto zásadní otázku zcela opačně než např. stěžovatelem vzpomínané rozsudky NSS č. j. 10 Ads 235/202131 a č. j. 5 Ads 208/201933. Pro případ, že Nejvyšší správní soud bude mít závěry rozsudku č. j. 6 Ads 307/202324 za správné, navrhuje stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud postupoval dle § 17 odst. 1 s. ř. s., tedy věc postoupil k rozhodnutí rozšířenému senátu. [10] K otázce skutkového stavu stěžovatel doplňuje, že byl v posuzovaném případě zjištěn řádně a úplně, přičemž všechny shromážděné podklady tvoří logický, ničím nenarušený a ucelený soubor vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících nepřímých důkazů, které spolehlivě a jednoznačně prokazují, že se žalobkyně vytýkaného jednání dopustila. Ve správních rozhodnutích bylo dle stěžovate