5 As 142/2025 – Nejvyšší správní soud

5 As 142/2025- 38 - text  5 As 142/2025 - 41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobců: a) P. Š., a b) M. Š., oba zast. Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha, o kasační stížnosti žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2025, č. j. 59 A 7/2024-44, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2025, č. j. 59 A 7/2024-44, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobce a) (dále též „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) zamítl žalobu obou žalobců proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2023, č. j. 035496/2023/KUSK, ve věci odstranění stavby, a to konkrétně oplocení na pozemku parc. č. Xa, v katastrálním území P. (dále jen „stavba“ – všechny pozemky zmíněné v tomto rozsudku jsou v témže katastrálním území) ve vlastnictví žalobců a) a b) [dále společně též jako „žalobci“], jejíž povolení neumožňoval územní plán obce P.. Důvodem nesouladu byla skutečnost, že pro nezastavěné území ve stabilizované ploše s rozdílným způsobem využití OP – orná půda, do něhož pozemek žalobců spadal, nestanovil územní plán konkrétní podmínky pro využití a prostorové uspořádání. Z toho důvodu se uplatnila obecná úprava § 18 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož stavby, které lze umístit v nezastavěném území, musí být v souladu s jeho charakterem. Dosavadním účelem pozemku (před realizací oplocení) bylo pěstování plodin, jako součást většího celku okolních pozemků, nikoliv chov zvířat, což byl účel plánovaný (konkrétním záměrem byl chov ovcí a slepic). Nepovolená stavba tudíž neodpovídala charakteru území. [2] Řízení o odstranění stavby podle § 129 stavebního zákona zahájil Magistrát města Mladá Boleslav (dále jen „stavební úřad“) oznámením o zahájení řízení ze dne 25. 11. 2020. Dne 23. 12. 2020 žalobci podali žádost o dodatečné povolení stavby (dále jen „první žádost o dodatečné povolení stavby“), a stavební úřad tak řízení o odstranění stavby přerušil. Poté stavební úřad rozhodnutím ze dne 9. 6. 2021, č. j. 48089/2021/SÚ/LeLo, první žádost o dodatečné povolení stavby zamítl, což k odvolání žalobců potvrdil i žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 2. 2022, č. j. 011797/2022/KUSK. Proto stavební úřad pokračoval v řízení a nařídil odstranění stavby rozhodnutím ze dne 22. 8. 2022, č. j. 67538/2022/SÚ/LeLo; toto rozhodnutí žalobci napadli dne 5. 9. 2022 odvoláním, jež doplnili po sjednání právního zastoupení dne 25. 11. 2022. Podle žalobců nevycházel stavební úřad ze skutkového stavu věci, který tu byl v době rozhodování, jelikož ke dni 11. 2. 2022 nabyla účinnosti změna č. 2 územního plánu obce P., po níž je podle žalobců jejich stavba s územním plánem v souladu. Stavební úřad po odvolání žalobců prostřednictvím svého odboru územního plánování, jako dotčeného orgánu, vydal závazné stanovisko, podle něhož ovšem není záměr žalobců přípustný ani po změně č. 2 územního plánu. Z odůvodnění negativního závazného stanoviska je patrné, že část řešeného pozemku spadá nově do zastavitelné plochy OV 9, která je určena k bydlení, a tento účel je možné pouze doplnit zemědělskou výrobou v rozsahu, který nenaruší její hlavní funkci. Ve zbytku se pak jedná o nezastavěné území v ploše OP – orná půda, jejíž využití změna č. 2 územního plánu vymezila tak, že jsou přípustné pouze stavby související s obděláváním půdy, tedy rostlinnou, nikoliv živočišnou zemědělskou výrobou. [3] Shora uvedeným rozhodnutím ze dne 7. 3. 2023 žalovaný zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu o nařízení odstranění stavby. Podle žalovaného směřovaly námitky žalobců proti zamítnutí jejich žádosti o dodatečné povolení stavby, které ale v řízení o odstranění stavby nejsou přípustné. Soulad stavby s územně plánovací dokumentací se v řízení o odstranění stavby již neposuzuje. Zároveň žalovaný uvedl, že přestože dne 29. 11. 2022 podali žalobci opakovanou žádost o dodatečné povolení stavby (dále jen „druhá žádost o dodatečné povolení stavby“), nepřerušil řízení o odstranění stavby, jelikož se jednalo o žádost obstrukční. 2. Rozhodnutí krajského soudu [4] Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci žalobu, kterou krajský soud dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), zamítl jako nedůvodnou. [5] Krajský soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí žalovaného, který uvedl, že k doplnění odvolání žalobců nepřihlížel pro jeho opožděnost. Přestože s argumentací žalovaného nesouhlasil, považoval krajský soud jeho rozhodnutí za přezkoumatelné, jelikož fakticky vypořádal všechny námitky uvedené v odvolání a jiný důvod nepřezkoumatelnosti neshledal. Dále se krajský soud zabýval otázkou druhé žádosti o dodatečné povolení stavby. Zdůraznil, že se jedná o odlišné řízení, než je řízení o odstranění stavby, jež bylo předmětem jeho přezkumu. Posuzovanou otázkou tak byl pouze vliv druhé žádosti o dodatečné povolení stavby na řízení o jejím odstranění, tj. zda měl žalovaný řízení o odstranění stavby přerušit do doby opětovného vyřešení jejího dodatečného povolení. Dospěl přitom k závěru, že tak učinit nemusel, jelikož se i podle krajského soudu jednalo o žádost obstrukční. [6] To dovozoval jednak z toho, že přestože žalobce žalovaný ve svém odvolacím rozhodnutí ze dne 28. 2. 2022 ve věci první žádosti o dodatečné povolení stavby poučil o možnosti podat opakovanou žádost v případě změny územního plánu, tuto druhou žádost podali až po 9 měsících od tohoto rozhodnutí žalovaného, což je dle krajského soudu již nepřiměřená doba. Tato žádost byla současně podána v totožné podobě jako žádost původní a neobsahovala souhlasné závazné stanovisko orgánu územního plánování (ve správním spise je založeno toliko stanovisko negativní vyžádané stavebním úřadem; viz výše). Zároveň ani blíže neupřesnili, proč by měla být stavba nyní již přípustná. Podle krajského soudu mohl žalovaný vzít v úvahu změnu územního pánu obce P. již v rámci řízení o první žádosti o dodatečné povolení stavby. Nejednalo se tak o novou skutečnost, kvůli které by v případě žádosti druhé měl stavební úřad, potažmo žalovaný, povinnost přerušit řízení o odstranění stavby. 3. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [7] Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost, v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [8] Stěžovatel rozporoval primárně otázku obstrukčního charakteru druhé žádosti o dodatečné povolení stavby a s tím související nutnost přerušení řízení o odstranění stavby. Postup stěžovatele vycházel z názoru vysloveného v odvolacím rozhodnutí ve věci první žádosti o dodatečné povolení stavby, kterým žalovaný oběma žalobcům doporučil podání „nové žádosti o umístění stavby“ v případě, že dojde ke změně územního plánu. Žalobci tedy nepodali správní žalobu proti tomuto rozhodnutí, ale v souladu s doporučením žalovaného správního orgánu podali druhou žádost o dodatečné povolení stavby, jelikož měli legitimní očekávání, že o ní bude z důvodu změny územního plánu rozhodnuto kladně. Prodleva mezi uvedeným rozhodnutím a podáním žádosti byla způsobena hledáním právního zastoupení. Zároveň stěžovatel uvedl, že žalobci nerozuměli, proč žalovaný nezohlednil změnu územního plánu obce P. účinnou už od 11. 2. 2022. K podání opakované žádosti o dodatečné povolení stavby nestanovil žalovaný žádnou lhůtu. Její podání tak nemohlo být obstrukční a žalovaný měl řízení o odstranění stavby přerušit do pravomocného skončení řízení o této druhé žádosti. [9] Stěžovatel současně namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů, jakož i napadeného rozsudku; uvedenou vadu spatřoval jednak v nejasném vymezení stavby ve výroku prvostupňového rozhodnutí, jednak v tom, že se správní orgány nezabývaly otázkou, zda se na pozemku parc. č. Xb (tj. pozemku sousedním) nachází veřejně přístupná komunikace a zda je celý tento pozemek veřejným prostranstvím. Fakticky tak není jasné, zda je vůbec nutné rozhodnutí o umístění stavby [§ 79 odst. 2 písm. f) stavebního zákona]. Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pak podle stěžovatele měla spočívat v tom, že nepřezkoumatelné rozhodnutí žalovaného sám posuzoval. [10] Žalovaný na kasační stížnost zareagoval pouze stručným odkazem na rozsudek krajského soudu, se kterým se plně ztotožnil. 4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti