5 As 162/2024 — Nejvyšší správní soud

5 As 162/2024- 44 - text  5 As 162/2024 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Správa železnic, státní organizace, se sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, za účasti: METRANS Rail s.r.o., se sídlem Podleská 926/5, Praha 10, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 18 A 6/2023113, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Žalobce vydal podle § 33 odst. 1 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, v relevantním znění (dále jen „zákon o dráhách“), prohlášení o dráze celostátní a dráhách regionálních č. j. 80929/2020SŽ-GŘ-O5, účinné od 11. 12. 2020, platné pro přípravu jízdního řádu 2022 a pro jízdní řád 2022, a prohlášení o dráze celostátní a dráhách regionálních č.j. 163021/2021SŽGŘ-O5, účinné od 11. 12. 2021, platné pro přípravu jízdního řádu 2023 a pro jízdní řád 2023, v nichž stanovil pravidla pro přidělování a odnímání kapacity dráhy, pro přístup na dráhu, její užití a pro výpočet ceny za toto užití. [2] Osoba zúčastněná na řízení nesouhlasila s tím, že podle uvedených prohlášení o dráze měla být provozním jazykem i na železnici vedoucí od státní hranice s Rakouskem do výměnné stanice Břeclav pouze čeština, proto podala dle § 34e odst. 1 zákona o dráhách návrh na přezkum čl. 6.2 uvedených prohlášení o dráze k Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře, a to jeho následující pasáže: „V souladu s Rozhodnutím Komise ze dne 14. listopadu 2012 o technické specifikaci pro interoperabilitu týkající se subsystému „provoz a řízení dopravy“ železničního systému v Evropské unii a o změně rozhodnutí 2007/756/ES (Rozhodnutí Komise 2012/757/EU) je provozním jazykem na dráhách provozovaných Správou železnic český jazyk. Na pohraničních tratích může být dohodou mezi provozovateli dráhy dohodnut i jiný provozní jazyk.“ [3] Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře v rozhodnutí ze dne 6. 9. 2022, č. j. UPDI2858/22/ZA, osobě zúčastněné na řízení přisvědčil. V prvním výroku tohoto rozhodnutí konstatoval, že citovaná část druhého odstavce čl. 6.2 obou prohlášení je „z důvodů absence uvedení druhého provozního jazyka (německého), jehož použití musí být umožněno ve výměnných železničních stanicích Břeclav a Šatov, v rozporu s § 22 odst. 2 písm. d) a § 33 odst. 1 zákona o dráhách, článkem 10 odst. 1 Dohody mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou o úpravě pohraničního přechodu železnic ze dne 22. září 1962 a s článkem 4.2.1.5. pododstavci 3 a 4 přílohy prováděcího nařízení Komise (EU) 2019/773 ze dne 16. května 2019 o technické specifikaci pro interoperabilitu týkající se subsystému „provoz a řízení dopravy“ železničního systému v Evropské unii a o zrušení rozhodnutí 2012/757/EU.“. [4] V druhém výroku pak úřad stanovil žalobci lhůtu 90 dnů ode dne nabytí právní moci svého rozhodnutí, po jejímž uplynutí nelze daný text čl. 6.2 obou prohlášení o dráze použít. [5] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad. Předseda Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře rozhodnutím ze dne 7. 12. 2022, č. j. UPDI-4001/22/KP, rozklad proti prvnímu výroku rozhodnutí I. stupně zamítl a tento výrok potvrdil. S ohledem na končící účinnost prohlášení o dráze pro rok 2022 předseda Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře změnil druhý výrok tak, že se vztahuje pouze k prohlášení o dráze pro rok 2023. [6] Žalobce napadl rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře žalobou k Městskému soudu v Praze, který ji shora uvedeným rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 18 A 6/2023113, zamítl. Dne 1. 1. 2024 nabyl účinnosti zákon č. 464/2023 Sb., kterým se mění a ruší některé zákony v souvislosti se zrušením Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře. Dle čl. X bodu 1 tohoto zákona došlo k 1. 1. 2024 ke zrušení Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře. Dle čl. X bodu 2 tohoto zákona pak došlo k přechodu jeho působnosti na žalovaného, přičemž dosavadní úkony Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře se dle čl. X bodu 10 považují za úkony žalovaného. Žalovaný proto v projednávané věci nabytím účinnosti uvedeného zákona nastoupil dle § 69 s. ř. s. na místo Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře. [7] Městský soud se nejdříve zabýval omezením přezkumu prohlášení o dráze správním orgánem. Dle § 34e odst. 1 zákona o dráhách totiž „Úřad [dříve Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře, nyní žalovaný – pozn. NSS] na návrh žadatele o přidělení kapacity dráhy nebo z moci úřední rozhodne, zda některá z částí zveřejněného prohlášení o dráze není v rozporu s tímto zákonem“. Městský soud se proto k námitce žalobce zabýval otázkou, vůči jakým právním předpisům byl Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře oprávněn prohlášení o dráze přezkoumávat. Soud připomněl, že tento úřad konstatoval porušení dvou ustanovení zákona o dráhách: § 22 odst. 2 písm. d) a § 33 odst. 1. Pokud by závěry o porušení těchto ustanovení zákona o dráhách obstály, byla by již jen z toho důvodu napadená část prohlášení o dráze nezákonná. Porušení zákona o dráhách totiž sice bylo konstatováno v návaznosti na porušení prováděcího nařízení Komise (EU) 2019/773 o technické specifikaci pro interoperabilitu týkající se subsystému „provoz a řízení dopravy“ železničního systému v Evropské unii a o zrušení rozhodnutí 2012/757/EU (dále jen „prováděcí nařízení o TSI“) a Dohody mezi Československou socialistickou republikou a Rakouskou republikou o úpravě pohraničního přechodu železnic ze dne 22. 9. 1962 (dále též „dohoda o úpravě pohraničního přechodu železnic“), Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře však v jejich porušení shledal i porušení uvedených zákonných ustanovení, takže přezkoumával prohlášení o dráze se zákonem o dráhách v souladu s § 34e odst. 1 tohoto zákona. [8] Prováděcí nařízení o TSI je navíc podle městského soudu přímo závazné a použitelné a má před vnitrostátní úpravou aplikační přednost. Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře proto byl při přezkumu prohlášení o dráze oprávněn uvedené prováděcí nařízení zohlednit. Pokud má totiž unijní právo či mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu, aplikační přednost před vnitrostátním právem, nelze mechanicky aplikovat pouze vnitrostátní předpis a nepřihlédnout k další úpravě, která s ním úzce souvisí. Tento závěr podporuje i § 58 odst. 1 zákona o dráhách, neboť z něj lze dovodit, že referenční rámec právních předpisů, vůči nimž je správní orgán oprávněn přezkoumávat prohlášení o dráze, je širší, neboť v rozsahu své působnosti správní orgán vykonává „[s]tátní dozor nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem nebo jinými právními předpisy a mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu“. Témuž závěru nasvědčuje i stanovisko generálního advokáta Soudního dvora EU Manuela Campos Sánchez-Bordony ze dne 16. 12. 2021, CityRail, C-453/20, ECLI:EU:C:2021:1018. V poznámce pod čarou č. 67 tohoto stanoviska totiž generální advokát reagoval na zmínku, že Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře byl oprávněn posuzovat soulad zprávy o síti jen se zákonem o dráhách, a nikoliv s unijním právem, tak, že tomuto úřadu by v takové situaci příslušelo upustit od použití vnitrostátního pravidla, které by tak bylo v rozporu se zásadou přednosti unijního práva, přičemž však dodal, že § 34e odst. 1 zákona o dráhách k uvedenému závěru ani nevyhnutelně nevede. [9] Městský soud proto považoval danou otázku za zcela jasnou a nepovažoval za potřebné položit předběžnou otázku ohledně výkladu čl. 56 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/34/EU o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru (dále jen „směrnice o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru“) Soudnímu dvoru Evropské unie. Kromě toho podle městského soudu nelze přehlížet, že prováděcí nařízení o TSI úzce souvisí s § 22 odst. 2 písm. d) bodem 2 zákona o dráhách, který odkazuje na technické specifikace pro interoperabilitu, tedy na uvedené prováděcí nařízení. Prováděcí nařízení o TSI proto bylo na místě aplikovat i výlučně na základě zákona o dráhách. Jeho ustanovení pak mají ve stanoveném rozsahu přednost před dalšími ustanoveními zákona o dráhách, včetně těch, která by jako provozní jazyk požadovala jen češtinu. Nepřiléhavý je proto odkaz žalobce na § 46i odst. 1 písm. c) bod 3 zákona o dráhách, který navíc ani neupravuje provozní jazyk na dráhách v České republice. [10] Městský soud tedy nesouhlasil s tím, že by Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře překročil svou pravomoc, když shledal prohlášení o dráze v rozporu též s prováděcím nařízením o TSI