5 As 246/2024 — Nejvyšší správní soud

5 As 246/2024- 94 - text  5 As 246/2024 - 107 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: Modrá pyramida stavební spořitelna, a.s., se sídlem Bělehradská 222/128, Praha 2, zast. JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem Husova 240/5, Praha 1, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2024, č. j. 10 A 30/2022-191, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2024, č. j. 10 A 30/2022-191, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Rozhodnutím ze dne 12. 2. 2021, č. j. 2021/16307/570, uznala žalovaná žalobkyni vinnou, že od 740 spotřebitelů, kteří požádali o předčasné splacení spotřebitelského úvěru v období od 8. 3. 2019 do 28. 4. 2020, získala celkem 4 595 717 Kč jako náhradu nákladů za provize vyplacené zprostředkovatelům za zprostředkování spotřebitelského úvěru a celkem 3 057 422 Kč jako náhradu nákladů za úroky vyplacené vkladatelům, tedy porušila povinnost stanovenou v § 117 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), ve spojení s § 117 odst. 2 téhož zákona, čímž se dopustila přestupku podle § 154 odst. 1 písm. v) téhož zákona. Za to žalovaná žalobkyni uložila podle § 154 odst. 3 písm. c) uvedeného zákona pokutu ve výši 5 000 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. [2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované rozklad, kterému bankovní rada České národní banky rozhodnutím ze dne 13. 5. 2021, č. j. 2021/049711/CNB/110, vyhověla, zrušila prvostupňové rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost a vrátila věc žalované k novému projednání. [3] Žalovaná následně vydala rozhodnutí ze dne 13. 10. 2021, č. j. 2021/105473/570, kterým uznala žalobkyni vinnou, že u 740 spotřebitelů, kteří požádali o předčasné splacení spotřebitelského úvěru v období od 8. 3. 2019 do 28. 4. 2020 nesnížila celkové náklady spotřebitelských úvěrů o výši úroku a dalších nákladů, které by byli spotřebitelé povinni platit v případě, kdy by nedošlo k předčasnému splacení spotřebitelských úvěrů, když od těchto spotřebitelů získala celkem 4 595 717 Kč jako náhradu nákladů za provize vyplacené zprostředkovatelům za zprostředkování spotřebitelského úvěru a celkem 3 057 422 Kč jako náhradu nákladů za úroky vyplacené vkladatelům, tedy porušila povinnost stanovenou v § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, čímž se dopustila přestupku podle § 154 odst. 1 písm. v) téhož zákona. Za to žalovaná žalobkyni uložila podle § 154 odst. 3 písm. c) uvedeného zákona pokutu ve výši 5 000 000 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. [4] Žalobkyně podala rozklad i proti tomuto prvostupňovému rozhodnutí žalované. Tento rozklad však bankovní rada rozhodnutím ze dne 27. 1. 2022, č. j. 2022/009971/CNB/110, zamítla a uvedené prvostupňové rozhodnutí potvrdila. [5] Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí bankovní rady brojila žalobou k Městskému soudu v Praze. Městský soud však její žalobu shora uvedeným rozsudkem ze dne 8. 8. 2024, č. j. 10 A 30/2022-191, zamítl. Neshledal totiž, že by se po vydání rozhodnutí o spáchání přestupku změnila právní úprava tak, že by byla nově pro žalobkyni příznivější. Ustanovení § 117 odst. 1 a 2 ani § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru totiž změněna nebyla a novelizace zákona o spotřebitelském úvěru, která se týká i posouzení práva žalobkyně na náhradu účelně vynaložených nákladů vzniklých v souvislosti s předčasným splacením úvěru, měla nabýt účinnosti až dne 1. 9. 2024. Městský soud ani neshledal, že by na základě uplynutí promlčecí lhůty odpovědnost za přestupek zanikla. [6] Městský soud uvedl, že žalobní námitky byly z větší části shodné s námitkami rozkladovými. Považoval proto za nadbytečné opakovat argumentaci žalované a bankovní rady v případech, kdy se ztotožnil s jejich závěry. V těchto případech proto odkazoval na příslušné části odůvodnění jejich rozhodnutí. Městský soud totiž zdůraznil, že smyslem soudního přezkumu není opakovat již jednou vyřčené závěry a pouze žalobkyni poskytnout jinou či lepší odpověď na její námitky, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, publ. pod č. 1350/2007 Sb. NSS (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná též na www.nssoud.cz). [7] Městský soud označil za podstatu sporu výklad § 117 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Uvedl, že žalobkyně nenamítala nedostatek skutkových zjištění, proto vycházel z toho, že skutkový stav, jak jej zjistila žalovaná, je nesporný. [8] Ve výroku prvostupňového rozhodnutí bylo konstatováno pouze porušení § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, nikoliv § 117 odst. 2 téhož zákona. Námitka žalobkyně, že její jednání není jako přestupek v zákoně označeno, se proto dle městského soudu míjela s předmětem řízení. Městský soud proto neshledal ani porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod (Listina). Jednání, na jehož základě byla žalobkyně uznána vinnou z přestupku, je totiž dle názoru městského soudu jako přestupek výslovně označeno v § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru. [9] Důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru k § 117 uvádí následující: „Spotřebiteli se přiznává právo vyrovnat své závazky kdykoli před datem splatnosti. V takovém případě má rovněž právo na poměrné snížení celkových nákladů úvěru a nákladů za zbývající dobu platnosti smlouvy. Věřitel má současně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů přímo spojených s předčasným splacením úvěru (odškodnění). Toto odškodnění by mělo zahrnovat i náklady vynaložené v souvislosti s obstaráním peněz na poskytnutí spotřebitelského úvěru. Účelně vynaloženým nákladem může být i část provize vyplacené zprostředkovateli, pokud náklad v podobě provize byl vynaložen účelně (např. proto, že výše provize je obvyklá na daném trhu a proto, že většina produktů na daném trhu je prodávána pomocí externí, nikoli interní sítě). Výpočet odškodnění, na něž má věřitel právo, musí být průhledný a srozumitelný spotřebiteli již v předsmluvní fázi a v každém případně v průběhu plnění úvěrové smlouvy. Případy, kdy je odškodnění možné požadovat, se liší podle toho, zda jde o spotřebitelský úvěr na bydlení nebo jiný než na bydlení. Specificky jsou vyjmenovány případy, kdy není možné požadovat odškodnění za předčasné splacení. Jde o kombinaci směrnicové (2008/48/ES) úpravy spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení a úpravy spotřebitelského úvěru na bydlení, která není směrnicí 2014/17/EU harmonizována (směrnice pouze stanoví právo spotřebitele, které může být členskými státy omezeno, podmíněno, včetně práva na odškodnění věřitele).“ [10] Dle městského soudu je z textu důvodové zprávy zřejmé, že je v rozporu se zněním § 117 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru, které zákonodárce nakonec přijal. Požadavek žalobkyně, aby žalovaná tento rozpor vysvětlila, byl však podle městského soudu nesmyslný. Uvedl totiž, že žalovaná takovou povinnost nemá, za text důvodové zprávy neodpovídá a lze se pouze domnívat, že důvodová zpráva byla vypracována s určitým záměrem přiznávat věřiteli odškodnění, od kterého nakonec zákonodárce ustoupil, neboť jej do textu zákona nepromítl. Jelikož text zákona je na rozdíl od důvodové zprávy závazný, nelze dle městského soudu obsah důvodové zprávy pro rozpor s textem zákona pro výklad daného ustanovení použít. Městský soud proto z tohoto důvodu neshledal rozhodnutí žalované nepřezkoumatelným. [11] Městský soud konstatoval, že přestupku podle § 154 odst. 1 písm. v) zákona o spotřebitelském úvěru se věřitel může dopustit porušením dvou povinností dle § 117 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, kterými jsou umožnění spotřebiteli kdykoliv po dobu jeho trvání spotřebitelský úvěr zcela nebo zčásti splatit a snížení celkových nákladů spotřebitelského úvěru o výši úroku a dalších nákladů, které by byl spotřebitel povinen platit v případě, kdy by nedošlo k jeho předčasnému splacení. [12] Podle názoru žalobkyně mezi účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s předčasným splacením spotřebitelského úvěru, patří i výdaje, které marně vynaložila v souvislosti s opatřením peněžních prostředků pro poskytnutí spotřebitelského úvěru (pozn. NSS: žalobkyně tyto výdaje označuje jako „cenu zdrojů“) za období od předčasného splacení do konce platnosti pevné zápůjční úrokové sazby. Žalovaná s tímto výkladem nesouhlasila, neboť podle jejího názoru má poskytovatel úvěru nárok pouze na úhradu nákladů, kterou souvisejí s realizací předčasného splacení úvěru. [13] Městský soud však konstatoval, že k této otázce již existuje ustálená judikatura, od níž nemá důvod se v projednávané věci odchýlit, přičemž odkázal na své rozsudky ze dne 9. 8. 2023, č