5 As 27/2025 — Nejvyšší správní soud

5 As 27/2025- 37 - text  5 As 27/2025 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: Růnová v.o.s., se sídlem Dobrovodská 121/4, České Budějovice, zast. JUDr. Mgr. Filipem Rigelem, Ph.D., advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/18, Praha, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2025, č. j. 17 A 85/202449, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6 135 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Mgr. Filipa Rigela, Ph.D., advokáta se sídlem Teplého 2786, Pardubice. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 19. 8. 2024, č. j. MSP14/2021ODKAROZ/30. [2] Tímto rozhodnutím ministr spravedlnosti zamítl rozklad žalobkyně proti výroku později označenému jako I. a) prvostupňového rozhodnutí stěžovatele ze dne 14. 12. 2020, č. j. MSP53/2019OINSSRIS/15. Tento výrok rozhodnutí stěžovatele obsahoval popis skutku, kterého se žalobkyně měla dopustit, spočívajícího v tom, že jako insolvenční správkyně v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. KSCB 41 INS 2319/2017, v soupise majetkové podstaty doručeném Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 19. 10. 2017 v rozporu se znaleckým posudkem ze dne 7. 10. 2017, č. 16624/2017, uvedla, že čtvrtinový podíl dlužníka na deseti různých nemovitostech v k. ú. Onšovice u Čkyně má hodnotu 235 290 Kč, přičemž podle tohoto znaleckého posudku byly na hodnotu 235 290 Kč oceněny pouze tři z uvedených nemovitostí (dále jen „lesní pozemky“), a to jako celek, nikoli jen čtvrtinový podíl, a dále v soupise majetkové podstaty doručeném Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 17. 6. 2019 v rozporu s týmž znaleckým posudkem uvedla, že dlužníkův ideální podíl o velikosti ¼ na lesních pozemcích má hodnotu 58 822,50 Kč, ačkoli ve znaleckém posudku byly lesní pozemky oceněny jako celek a znalecký posudek na ideální podíl na lesních pozemcích o velikosti ¼ vypracován nebyl, čímž žalobkyně podle žalovaného opakovaně porušila povinnost stanovenou v § 219 odst. 5 ve spojení s § 219 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. 5. 2019, ocenit majetek sepsaný do majetkové podstaty obvyklou cenou [dále jen „přestupek a)“]. [3] Ministr spravedlnosti v rámci zamítnutí rozkladu k výše uvedenému výroku doplnil konstatování, že popsaným jednáním se žalobkyně dopustila přestupku podle § 36b odst. 1 písm. i) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění účinném ode dne 1. 6. 2019, a to s poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2024, č. j. 5 As 101/202267. [4] Stěžovatel v rámci svého prvostupňového rozhodnutí rovněž shledal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku spočívajícího v tom, že jako insolvenční správkyně v témže insolvenčním řízení při zpeněžování čtvrtinového podílu dlužníka na zmiňovaných deseti nemovitostech v období od 26. 9. 2018 do 12. 7. 2019 opakovaně vyzývala spoluvlastníky těchto nemovitostí k navýšení kupní ceny a neumožnila tak v rozporu s § 1124 odst. 1, § 2143, § 2147 a § 2148 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v relevantním znění, vykonat jejich zákonné předkupní právo, čímž závažně porušila povinnost stanovenou v § 284 odst. 2 ve spojení s § 398 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 5. 2019, respektovat při zpeněžování majetkové podstaty zákonná předkupní práva [dále jen „přestupek b)“]. [5] Uvedené rozhodnutí ministra spravedlnosti, o žalobě proti němuž rozhodoval městský soud, bylo v pořadí již druhým rozhodnutím o rozkladu v téže věci. Ministryně spravedlnosti v rozhodnutí ze dne 8. 7. 2021, č. j. MSP14/2021ODKAROZ/3 (dále jen „původní rozhodnutí o rozkladu“), částečně zrušila prvostupňové rozhodnutí stěžovatele. V návětí původního rozhodnutí o rozkladu ministryně výrok rozhodnutí stěžovatele přeformulovala tím způsobem, že jednotlivým částem výroku přiřadila římská čísla tak, že zvlášť vymezila skutkovou a právní větu pro přestupek a) [výrok označen jako I. a)], totéž pro přestupek b) [I. b)], dále právní kvalifikaci obou přestupků a zároveň i výrok o trestu (pokutě) v úhrnné výši 117 000 Kč za oba přestupky (označeno jako výrok II.), výrok o náhradě škody (III.) a nákladech řízení (IV.). Původním rozhodnutím o rozkladu ministryně (za použití uvedeného očíslování výroků rozhodnutí stěžovatele) rozhodla tak, že zrušila rozhodnutí stěžovatele ve výroku I. b), II. III. a IV. a ve zbytku [tj. v rozsahu výroku označeného I. a)] rozklad zamítla. Proti původnímu rozhodnutí o rozkladu podala žalobkyně žalobu, kterou městský soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2022, č. j. 14 A 193/202143, jako nedůvodnou zamítl. Jak uvedený rozsudek městského soudu, tak původní rozhodnutí o rozkladu v rozsahu, ve kterém byl rozklad zamítnut, pak zrušil Nejvyšší správní soud shora uvedeným rozsudkem č. j. 5 As 101/202267. Důvodem zrušení prvotního rozhodnutí tehdejší ministryně spravedlnosti byla jeho nepřezkoumatelnost spočívající v tom, že v důsledku původního rozhodnutí o rozkladu zůstalo v platnosti pouhé torzo prvostupňového rozhodnutí stěžovatele, které nemohlo samostatně obstát, jelikož jediný zachovaný výrok I. a) obsahoval toliko skutkovou větu popisující jednání žalobkyně a právní větu ve vztahu k insolvenčnímu zákonu. Postrádal ovšem právní kvalifikaci tohoto jednání, která byla zahrnuta ve výroku rozhodnutí stěžovatele ministryní označeného jako výrok II., který však byl tehdejší ministryní zrušen v plném rozsahu. 2. Rozhodnutí městského soudu [6] Proti rozhodnutí ministra spravedlnosti podala žalobkyně žalobu, které kterou městský soud shledal důvodnou a podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jej zrušil pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. [7] Městský soud se zabýval výhradně otázkou, zda ministr spravedlnosti respektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku č. j. 5 As 101/202267, který je založen na nepřezkoumatelnosti původního rozhodnutí o rozkladu pro nesrozumitelnost (srov. shora). Dospěl přitom k závěru, že ministr spravedlnosti závazný právní názor nerespektoval, jelikož k torzu výroku, které zbylo z původního rozhodnutí stěžovatele, doplnil jeho právní kvalifikaci, což však učinit nemohl. Zároveň doplnil, že svým jednáním ministr vytvořil situaci, kdy na jedné straně byla původním rozhodnutím o rozkladu zrušena právní kvalifikace řešeného přestupku a) a věc byla vrácena stěžovateli k dalšímu řízení (byť to nebylo záměrem ministryně). Současně však ve svém rozhodnutí ministr spravedlnosti tuto právní kvalifikaci sám doplnil. Oba tyto výroky jsou tak ve vzájemném rozporu a nemohou současně obstát. S ohledem na to, že městský soud konstatoval, že ministr spravedlnosti nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, nezabýval se věcnou argumentací žalobkyně (celkem 9 žalobními body) pro nadbytečnost. 3. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně [8] Stěžovatel proti rozsudku městského soudu podal kasační stížnost, v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a nepřezkoumatelnosti [§ 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.]. [9] Nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu spatřoval stěžovatel v jeho nesrozumitelnosti spočívající v tom, že městský soud konstatoval, že doplnění výroku o právní kvalifikaci provedené ministrem spravedlnosti není možné, neuvedl však, jak jinak má být vada rozhodnutí zhojena. Jinými slovy nevyslovil závazný právní názor, kterým se má ministr spravedlnosti při svém rozhodování řídit, a stěžovateli tak není zřejmé, jak má dále postupovat. [10] Ohledně nesprávného právního posouzení stěžovatel uvedl, že v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 101/202267 doplnil ministr výrok prvostupňového rozhodnutí o jeho právní kvalifikaci. Jiný způsob stěžovatel neviděl, a pokud měl městský soud za to, že jde o postup nepřípustný, měl správní řízení sám zastavit nebo k tomu zavázat stěžovatele. Jelikož tak neučinil, muselo být vadu, pro kterou bylo Nejvyšším správním soudem původní rozhodnutí o rozkladu zrušeno, možné odstranit. Stěžovatel tudíž v kasační stížnosti setrval na názoru, že ministr spravedlnosti postupoval sprá