5 As 342/2024 — Nejvyšší správní soud

5 As 342/2024- 41 - text  5 As 342/2024 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: J. P., zast. Mgr. Davidem Vavřínkou, advokátem se sídlem Urxova 430/4, Praha, proti žalovanému: generální ředitel Hasičského záchranného sboru České republiky, se sídlem Kloknerova 2295/26, Praha, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2024, č. j. 57 Ad 1/2023-131, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 9 474 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Davida Vavřínky, advokáta se sídlem Urxova 430/4, Praha. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 27. 9. 2023, č. j. MV-121555-8/PO-OVL-2023, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [2] Uvedeným rozhodnutím stěžovatel zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje (dále jen „služební funkcionář“) ze dne 19. 6. 2023, č. j. HSPM-3349-13/2022 KKŘ, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o a) přiznání nároku na služební příjem za období od nástupu žalobce k Hasičskému záchrannému sboru Plzeňského kraje do dne rozhodnutí o podané žádosti či ke dni ukončení služebního poměru a jeho zahrnutí do složek služebního příjmu ve smyslu § 113 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“), a to na základě násobku hodinového příjmu žalobce a počtu hodin odsloužených pohotovostí, vždy za podmínek platných v příslušném kalendářním měsíci; b) provedení zpětného přepočtu nároků na náhrady služebního příjmu; c) provedení zpětného přepočtu odsloužených let; a zároveň o proplacení nároků uvedených pod body a) až c) ve výši odpovídající násobku hodinového služebního příjmu a počtu hodin konaných v režimu služební pohotovosti, to vše včetně příslušného zákonného úroku z prodlení jdoucího samostatně pro každé jednotlivé přiznané plnění, a to od vzniku jeho nároku do zaplacení. Žalobce ve své žádosti vycházel z toho, že služební pohotovost se svým charakterem v podstatě shodovala s výkonem služby, a není tedy možné, aby byla jinak odměňována. [3] Žalobce byl příslušníkem Hasičského záchranného sboru České republiky (HZS) od 1. 10. 2001 do 30. 9. 2022. V okamžiku ukončení služebního poměru byl zařazen na Požární stanici P.-S. na služebním místě asistent – hasič-strojní služba. Žalobcova doba služby byla rozvrhována v souladu s § 53 odst. 5 zákona o služebním poměru, podle kterého se za směnu v trvání 16 hodin považuje časový úsek 24 hodin, který kromě samotné služby zahrnuje i 8 hodin služební pohotovosti na místě, kde hasič (žalobce) obvykle vykonává službu. [4] Služební orgány žádost žalobce zamítly s odůvodněním, že § 126 zákona o služebním poměru stanoví výši odměny za služební pohotovost a žalobci byla doba služební pohotovosti předepsaným způsobem hrazena. Zároveň v případě výkonu služby v rámci doby služební pohotovosti jde o službu přesčas, což bylo žalobci rovněž vypláceno. 2. Rozhodnutí krajského soudu [5] Rozhodnutí stěžovatele napadl žalobce žalobou, které krajský soud vyhověl a podle § 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [6] Žalobce uplatnil celkem 7 žalobních bodů, které v zásadě odpovídaly jeho dosavadní argumentaci ve správním řízení. Konkrétně se jednalo o (i) nesprávné posouzení služební pohotovosti ve světle unijního práva, (ii) nedostatečné zjištění skutkového stavu, (iii) procesní pochybení služebního funkcionáře a stěžovatele spočívající v neprovedení důkazních návrhů žalobce, (iv) upřednostnění majetkového zájmu bezpečnostního sboru nad veřejným zájmem, (v) nerespektování judikatury Soudního dvora Evropské Unie, Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, (vi) nesprávné právní posouzení ve věci nezbytnosti přezkumu ústavnosti § 53 odst. 5 zákona o služebním poměru a (vii) nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatele. [7] Pro posouzení důvodnosti žádosti žalobce o přiznání nároku na služební příjem za dobu služební pohotovosti a s tím spojené další nároky (viz bod [2] odůvodnění tohoto rozsudku) považoval krajský soud za klíčovou podstatu institutu služební pohotovosti. Uvedl, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 7. 12. 2023, č. j. 2 As 106/2023-56, či ze dne 3. 3. 2022, č. j. 1 As 341/2021-55) je pro přiznání odlišné odměny nutné prokázat, že se výkon služby a služební pohotovost obsahově podstatně odlišují. Úkolem služebních orgánů proto bylo zabývat se materiální stránkou pohotovosti a zhodnotit, jakým způsobem je příslušník v pohotovosti omezen na dispozici s časem, kdy není ve službě, ale je ze zákona připraven k jejímu výkonu přesčas. To služební funkcionář ani stěžovatel neučinili a spokojili se pouze s konstatováním, že se jedná o dobu odpočinku, kdy není příslušníkům uložena žádná činnost a materiální stránku pohotovosti tak nemuseli posuzovat. Z toho důvodu rovněž služební orgány neprovedly důkazní návrhy žalobce (jeho výplatní pásky, výslech příslušníků HZS napříč republikou či rozpis služeb žalobce), jelikož směřovaly právě k prokázání skutečné povahy služební pohotovosti, a tedy byly nadbytečné. S tím krajský soud nesouhlasil, rozhodnutí stěžovatele proto jako nezákonné zrušil a zavázal jej k posouzení skutečně povahy služební pohotovosti. Uvedl, že pokud by z dalšího dokazování vyplynulo, že se oba režimy v klíčových časech shodují (např. v tom, že příslušníci musí být připraveni k zásahu do 2 minut od vyhlášení poplachu), nebyl by dán důvod k odlišnému způsobu odměňování. Pokud by ovšem oba režimy vykazovaly zásadní odlišnosti, nebyla by rozdílná výše odměny na překážku. [8] K ostatním žalobním bodům se krajský soud vyjádřil obsáhleji pouze k otázce aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (dále jen „směrnice 2003/88/ES“). Ztotožnil se s argumentací žalobce, že činnost jednotek HZS není en bloc vyloučena z působnosti této směrnice (to se týká pouze mimořádných událostí, které jsou však obvyklou pracovní náplní HZS a pro vyloučení její aplikace by muselo jít o událost mimořádnou i na poměry HZS). Jelikož se však žalobce domáhal pouze platových nároků, které samy o sobě do působnosti směrnice nespadají, uplatní se tuzemská právní úprava zákona o služebním poměru. Směrnice 2003/88/ES tak nemá na věc přímý dopad. Judikatura s ní spojená však může stěžovateli v dalším řízení sloužit jako interpretační vodítko k posouzení skutečné povahy služební pohotovosti. 3. Kasační stížnost, vyjádření žalobce a replika stěžovatele [9] Stěžovatel proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost, v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. [10] Stěžovatel argumentoval zejména tím, že jelikož na řešenou situaci nedopadá směrnice 2003/88/ES, protože předmětem žádosti žalobce byly platové nároky, nebylo nutné posuzovat skutečnou povahu služební pohotovosti v rámci hasičské směny podle § 53 odst. 5 zákona o služebním poměru, a tedy ani provádět žalobcem navržené důkazy. Vycházel z toho, že vnitrostátní úprava předpokládá odlišné odměňování obou služebních režimů, přičemž pokud dojde k „aktivaci“ příslušníka v pohotovosti (tj. když je příslušník HZS povolán k výjezdu), započítá se mu tato doba jako služba přesčas a podle toho je i odměňována. Zpochybnil rovněž závěr krajského soudu o tom, že se na činnost HZS zmíněná směrnice obecně vztahuje, jelikož podstata činnosti hasičů spočívá právě v řešení mimořádných situací, kam působnost 2003/88/ES nedosahuje. [11] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval, že stěžovatel byl povinen posoudit povahu služební pohotovosti a jelikož tak neučinil, krajský soud správně jeho rozhodnutí zrušil. Dále uvedl, že činnost HZS není vyňata z působnosti směrnice 2003/88/ES. To, co by pro běžného člověka byla mimořádná situace (např. požár), je pracovní náplní příslušníků HZS čili se z jejich pohledu jedná o běžnou činnost, a tudíž se na ně ona směrnice musí vztahovat mimo ty případy, které jsou mimořádné i pro samotný HZS. Zároveň má žalobce pochybnosti o ústavnosti § 53 odst. 5 zákona o služebním poměru. Jelikož je podle něj povaha služební pohotovosti taková, že se prakticky nedá odlišit od výkonu služby, je dvojí standard odměňování nepřípustný a v rozporu s