5 Azs 113/2025 – Nejvyšší správní soud

5 Azs 113/2025- 27 - text  5 Azs 113/2025 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: nezl. C. d. l. C. R. S., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Moravské nám. 754/13, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2025, č. j. 4 A 14/2025-35, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2025, č. j. 4 A 14/2025-35, se ruší. II. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 18. 3. 2025, č. j. MV-30495-4/SO-2025, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 32 539 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta se sídlem Moravské nám. 754/13, Brno. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 3. 2025; tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 8. 1. 2025, č. j. OAM-31953-21/DP-2024, ve věci žádosti stěžovatelky o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území České republiky podle § 42a zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). [2] Stěžovatelka žádost o dlouhodobý pobyt podala dne 22. 7. 2024 na zastupitelském úřadě ČR v Havaně v zastoupení svých zákonných zástupců (prarodičů), a to za účelem společného soužití se svou matkou pobývající na území ČR na základě povolení k přechodnému pobytu jako rodinný příslušník občana Evropské unie (§ 87b zákona o pobytu cizinců) – matka stěžovatelky má řádně doložený trvalý partnerský vztah s českým státním občanem O. H. [§ 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců)]. Správní orgán I. stupně žádost zamítl a stěžovatelce povolení k dlouhodobému pobytu neudělil dle § 46 odst. 3 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. l) zákona o pobytu cizinců, neboť stěžovatelka nesplnila podmínku uvedenou v § 42a odst. 7 písm. a) téhož zákona; matka stěžovatelky jakožto cizinka, s níž má být stěžovatelce umožněno společné soužití, totiž není držitelkou povolení k dlouhodobému pobytu nebo trvalému pobytu. [3] Odvolání stěžovatelky žalovaná nevyhověla (viz výše). Ve shodě se správním orgánem I. stupně uvedla, že matka stěžovatelky není držitelkou zákonem předpokládaného samostatného oprávnění k pobytu, protože má pobytové oprávnění odvozené od svého partnera. Matka stěžovatelky tak nedisponuje samostatně stojícím pobytovým oprávněním, které není závislé na žádné další osobě, a proto obstojí rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatelky, jehož dopady nejsou nepřiměřené z hlediska práva na respektování rodinného a soukromého života. Žalovaná v tomto ohledu zdůraznila, že jde o řízení o žádosti o vydání pobytového oprávnění, nikoli o jeho zrušení. Negativní rozhodnutí tedy nemůže vést k nucenému vycestování stěžovatelky, která podala žádost prostřednictvím zastupitelského úřadu a na území ČR nemá upraven pobyt. Pokud zde přesto pobývá, jedná se o pobyt nelegální, k němuž nelze dle názoru žalované (ve prospěch stěžovatelky) přihlédnout. II. Rozhodnutí městského soudu [4] Proti odvolacímu rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, kterou městský soud neshledal důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl [5] V odůvodnění rozsudku městský soud vysvětlil, že stěžovatelka nesplnila jednu z podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny, a ve shodě s žalovanou k tomu odkázal na nosné závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2024, č. j. 41 A 26/2024-17, z nichž vyplývá následující. [6] Zákon o pobytu cizinců i unijní právo stanoví dva různé režimy pro (1) rodinné příslušníky občanů EU a (2) pro rodinné příslušníky cizinců oprávněně pobývajících na území členských zemí. Každý z těchto režimů se řídí jinou právní úpravou – pobyt rodinných příslušníků občanů EU se řídí směrnicí 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice 2004/38/ES“) a pobyt rodinných příslušníků cizinců oprávněně pobývajících na území členských zemí se řídí směrnicí 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny (dále jen „směrnice 2003/86/ES“). Obě směrnice přitom přiznávají státním příslušníkům třetích zemí pouze odvozené právo pobytu. Jeho trvání je závislé buď na (1) rodinné vazbě s občanem EU nebo (2) na rodinné vazbě s cizincem oprávněně pobývajícím na území EU za nějakým účelem. Vztah obou těchto režimů řeší čl. 3 odst. 3 směrnice 2003/86/ES, který stanoví, že „tato směrnice se nevztahuje na rodinné příslušníky občanů Unie“, což potvrdil též Soudní dvůr v rozsudku ze dne 7. 11. 2018, C-257/17, C a A v. Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie. [7] Městský soud tedy souhlasil s žalovanou, že pokud směrnice 2003/86/ES nedopadá na rodinné příslušníky občanů EU, pak se jí nemůže dovolávat nejen rodinný příslušník občana EU, který usiluje o sloučení s tímto občanem, ale ani rodinný příslušník občana EU, který již oprávněně pobývá na území členských států (matka stěžovatelky) a usiluje o sloučení s dalším svým rodinným příslušníkem ze třetí země (stěžovatelkou). Jednoduše – cizinec se může buď s někým slučovat, nebo se někdo může slučovat s ním; nelze však, aby se určitá osoba s někým slučovala tak, jak to učinila matka stěžovatelky se svým partnerem (druhem), a zároveň se jiná osoba na území slučovala s ní tak, jako o to usiluje její dcera (stěžovatelka). V takovém případě by pobyt rodinného příslušníka ze třetí země ve výsledku závisel na občanovi EU, se kterým ho žádná vazba nepojí. Proto je podle městského soudu nezbytné, aby cizinec, se kterým se chce slučovat jeho rodina ze třetí země, disponoval samostatným pobytovým oprávněním, které není závislé na žádné další osobě. Takovým oprávněním však matka stěžovatelky nedisponuje. Nic na tom nemění ani definice pojmu „povolení k pobytu“ ve smyslu čl. 2 písm. e) směrnice 2003/86/ES, který odkazuje na nařízení č. 1030/2002; uvedené nařízení se totiž „nevztahuje na státní příslušníky třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky občanů Unie vykonávajícími své právo volného pohybu“ (čl. 5). [8] Pokud jde o otázku přiměřenosti žalobou napadeného rozhodnutí, tu podle názoru městského soudu posoudila žalovaná správně. Poukázala, že se jedná o žádost o vydání pobytového oprávnění, nikoliv o jeho zrušení, dále že stěžovatelka aktuálně nemá platné pobytové oprávnění na území ČR – pobývala zde jednorázově na základě krátkodobého víza platného do 10. 10. 2023. Negativní rozhodnutí tak nemůže vést k vycestování stěžovatelky. Žalovaná rovněž upozornila na možnost upravit si pobyt na základě dlouhodobého víza za účelem rodinným. Dále městský soud konstatoval, že intenzita zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelky je minimální. Navíc zmíněné okolnosti nevedou ani k oddělení rodiče od jeho nezletilého dítěte, a tedy k ohrožení nejlepšího zájmu dítěte. III. Kasační stížnost, vyjádření žalované a replika [9] V kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu stěžovatelka uplatnila důvody nezákonnosti, jakož i nepřezkoumatelnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Konkrétně pak argumentovala stěžovatelka ve dvou základních rovinách. [10] Za prvé, poukázala na to, že smyslem zmíněných směrnic je umožnit sloučení rodinných příslušníků, kteří jsou občany třetí země, s osobami, které dlouhodobě nebo trvale pobývají na území EU buď jako její občané, nebo jako cizinci, kteří mají trvalé pobytové oprávnění anebo pobytové oprávnění dlouhodobé s možností je opakovaně prodlužovat. To znamená, že cílem směrnic je ochrana rodinného života, čemuž úvahy a závěry městského soudu neodpovídají. Pokud jde o poukaz na možnost řešit situaci za pomoci dlouhodobého víza, uvedla stěžovatelka, že se jedná o nenárokový pobytový titul, u něhož není dokonce ani právo na soudní ochranu. Není přitom podle stěžovatelky zřejmé, z jakého důvodu by měla mít nižší ochranu pouze proto, že její matka je rodinným příslušníkem občana EU a má z toho titulu vyplývající povolení k přechodnému pobytu. Matka stěžovatelky žádostí o přechodný pobyt splnila svoji zákonnou povinnost (§ 87b odst. 2 zákona o po