5 Azs 179/2025 — Nejvyšší správní soud

5 Azs 179/2025- 38 - text  5 Azs 179/2025 - 42 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: P. Z., zastoupený Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem, se sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, za účasti: I) P. Z., II) Y. Z., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 8. 2025, č. j. 58 A 1/202557, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalované s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á. Odůvodnění: [1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal dne 15. 4. 2024 žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání (provozování živnosti), kterou Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále „ministerstvo“) rozhodnutím ze dne 9. 9. 2024, č. j. OAM-9501-14/DP-2024, s odkazem na § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a dále ve spojení s § 37 odst. 2 písm. a) a § 56 odst. 1 písm. l) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítlo a dobu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu neprodloužilo. [2] Ministerstvo dospělo k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínku pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání podle § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců, tj. nepředložil doklad prokazující, že jeho úhrnný měsíční příjem a příjem společně s ním posuzovaných osob pobývajících na území nebude nižší než součet částek životních minim stěžovatele a s ním společně posuzovaných osob a nejvyšší částky normativních nákladů na bydlení stanovených pro účely příspěvku na bydlení zvláštním právním předpisem nebo částky, kterou stěžovatel prokáže jako částku skutečných odůvodněných nákladů vynakládaných na bydlení své a společně posuzovaných osob. Za osoby společně posuzované se stěžovatelem byli považováni jeho otce (P. Z.) a jeho bratr (Y. Z.), státní příslušníci Ukrajiny, kterým byl na území České republiky povolen trvalý pobyt. Jako určující částka životních minim stěžovatele a osob společně s ním posuzovaných byla uznána částka 12 550 Kč. Tato částka byla součtem životního minima stěžovatele (4 470 Kč), jeho otce (4 040 Kč) a bratra (4 040 Kč). Jako doklad o zajištění ubytování předložil stěžovatel smlouvu o nájmu ze dne 15. 4. 2024, dle níž mu jeho otec poskytoval ubytování za úplatu ve výši 100 Kč měsíčně a dále platební výměr na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2023, na jehož základě ministerstvo stanovilo čistý měsíční příjem stěžovatele ve výši 10 642 Kč. Na výzvu stěžovatel doložil výplatní pásky otce za období od dubna do června 2024, avšak bez platné pracovní smlouvy (nebylo tudíž zřejmé, zda a jaké příjmy bude nadále dosahovat) a přehled záloh na elektřinu a plán záloh za vodné a stočné, bez razítek a podpisů dodavatelů. Ministerstvo dospělo ve svém rozhodnutí k závěru, že podnikatelské aktivity stěžovatele na území ČR dle doložených dokladů o příjmu nebyly nijak zvlášť úspěšné, naopak výdělek získaný tímto způsobem evidentně nesplňuje ani minimální požadavky stanovené zákonem. Ministerstvo se dále zabývalo přiměřeností dopadů rozhodnutí do života stěžovatele, který v České republice pobývá teprve od roku 2021, nevlastní zde žádnou nemovitost a jeho vazby k zemi původu tudíž nebyly zpřetrhány. Stěžovatel je v produktivním věku, tedy v případě návratu na Ukrajinu není jeho věk omezujícím kritériem pro získání zaměstnání či provozování samostatné výdělečné činnosti. Ministerstvo proto dospělo k závěru, že rozhodnutím nebylo nepřiměřeně zasaženo do života stěžovatele. Současně byl stěžovatel upozorněn na možnost získání dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území z důvodu uvedeného v § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, vzhledem k válce na Ukrajině. [3] Proti rozhodnutí ministerstva podal stěžovatel odvolání, které žalovaná rozhodnutím ze dne 10. 12. 2024, č. j. MV-155871-4/SO-2024, zamítla a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdila. [4] Stěžovatel následně podal proti rozhodnutí žalované žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“), shora uvedeným rozsudkem zamítl. [5] Krajský soud aproboval postup správních orgánů, které odmítly uznat nájemné ve výši 100 Kč placené stěžovatelem jeho otci. V rámci rozpočtu společně posuzovaných osob totiž nedojde k reálnému výdaji nebo příjmu, neboť danou částku platí jedna společně posuzovaná osoba druhé a z toho důvodu není možné daný „výdaj“ započítat. Zároveň krajský soud nesouhlasil s námitkou, že žalovaná nevzala v potaz stěžovatelem dokládané náklady na energie a za vodné a stočné. Přestože některé listiny prokazující výši nákladů nebyly opatřeny razítkem, žalovaná s nimi při posouzení žádosti počítala a dospěla k závěru, že i po započítání daných nákladů celková částka nákladů na bydlení stále převyšuje úhrnný měsíční příjem stěžovatele. S takovým hodnocením se krajský soud ztotožnil a neshledal důvodnou ani námitku týkající se nezohlednění pracovní smlouvy otce stěžovatele, neboť soud ověřil, že se nikde ve správním spise nenachází. [6] Krajský soud poukázal na to, že stěžovateli byla v řízení před správním orgánem dána možnost, aby všechny rozhodné podklady doložil; ve výzvě k odstranění vad žádosti ze dne 8. 7. 2024; správní orgán přesně specifikoval, jaké podklady chybějí pro řádné posouzení žádosti a stěžovatele také seznámil s následky případného nedoložení požadovaných podkladů. Požadovaný doklad prokazující příjem otce stěžovatel předložil teprve v řízení před krajským soudem, nebylo proto možné tuto listinu zohlednit. [7] Krajský soud se ztotožnil s posouzením správních orgánů stran přiměřenosti dopadů rozhodnutí do života stěžovatele; poukázal na to, že stěžovatel má možnost požádat o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území z důvodu uvedeného v § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Nejbližší rodinní příslušníci, otec a bratr mají pobytová oprávnění nezávislá na stěžovateli. Krajský soud zdůraznil, že čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ,,Úmluva‘‘) nezaručuje právo na udělení konkrétního typu povolení k pobytu; současně, ve světle politické situace, upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2022, č. j. 9 Azs 176/2022-30, dle kterého skutečnost, že na území Ukrajiny probíhá válečný konflikt, není bez dalšího důvodem, který by způsoboval nepřiměřenost rozhodnutí o neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty; uvedené lze analogicky vztáhnout i na rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. [8] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž uplatňuje důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,s. ř. s.‘‘); má za to, že rozsudek krajského soudu je založen na nesprávném právním posouzení a je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. [9] Krajský soud dle stěžovatele nesprávně posoudil právní otázku ohledně splnění podmínek příjmu dle § 46 odst. 7 písm. b) zákona o pobytu cizinců, když akceptoval čistě formalistické hodnocení správních orgánů, které odmítly reálně doložené doklady (výpisy, faktury, smlouvy). Stěžovatel odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a připomněl povinnost správního orgánu i soudu hodnotit důkazy materiálně, nikoli čistě formálně. [10] Stěžovatel tvrdí, že krajský soud rovněž nesprávně posoudil zásah do rodinného a soukromého života stěžovatele ve smyslu čl. 8 Úmluvy a § 174a zákona o pobytu cizinců, jelikož se nevypořádal s proporcionalitou zásahu. Krajský soud pouze převzal závěry správních orgánů, aniž provedl samostatný test proporcionality mezi veřejným zájmem a právem stěžovatele na rodinný život. Judikatura ESLP (Boultif proti Švýcarsku, č. 54273/00, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99) i Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek č. j. 6 Azs 422/2004-40) přitom vyžaduje, aby soudy zohlednily rodinné vazby, délku pobytu a možnost integrace. Absence tohoto testu je nesprávným právním posouzením. [11] Stěžovatel spatřuje nesprávnost právního posouzení i v hodnocení důkazních prostředků v řízení. Krajský soud akceptoval závěr správního orgánu, že nájemné ve výši 100 Kč je nevěrohodné, nevypořádal se však s vysvětlením, že byt byl poskytnut zaměstnavatelem otce jako firemní benefit, a proto byla částka nízká. Podle § 8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, se za příjem nepovažuje plnění poskytované zaměstnavatelem k úhradě bydlení zaměstnance; správní orgán proto nesmí mechanicky aplikovat normativní náklady. Stěžovatel z toho důvodu označuje závěr soudu za nelogický a jdoucí proti zásadě voln