6 As 87/2024 — Nejvyšší správní soud

6 As 87/2024- 87 - text  6 As 87/2024 - 91 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Filipa Dienstbiera, soudce zpravodaje Václava Štencla a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobkyň: a) SOR Libchavy spol. s r. o., sídlem Dolní Libchavy 48, Libchavy, b) ROŠERO CZ a. s. (dříve Dekstra Bus a. s.), sídlem Chrudimská 29, Dolní Bučice, Vrdy, zastoupených Mgr. Jiřím Harnachem, advokátem, sídlem Moravské náměstí 13, Brno, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, za účasti: Karlovarský kraj, sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 22. 7. 2022, č. j. ÚOHS24386/2022/162, o kasační stížnosti žalobkyň a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2024, č. j. 55 Af 25/2022127, takto: I. Kasační stížnost žalobkyň se zamítá. II. Návrh žalobkyň na vrácení přeplatku na zaplaceném soudním poplatku se zamítá. III. Žalobkyně nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. V. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 5. 2022, č. j. ÚOHS15352/2022/500, zamítl návrh žalobkyň na přezkoumání úkonu zadavatele (osoby zúčastněné na řízení) spočívajícího ve zrušení zadávacího řízení na veřejnou zakázku s názvem „Nákup CNG autobusů pro Karlovarský kraj“. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad. Předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 22. 7. 2022, č. j. ÚOHS24386/2022/162, rozklad zamítl a rozhodnutí žalovaného ve věci samé potvrdil. [2] Rozhodnutí předsedy žalovaného napadly žalobkyně žalobou, kterou Krajský soud v Brně zamítl rozsudkem označeným v záhlaví. Nepřisvědčil námitkám žalobkyň, že je žalobou napadené rozhodnutí nicotné, potažmo nezákonné z důvodu, že mělo být správní řízení zastaveno pro bezpředmětnost, neboť zadávací řízení ex lege skončilo uplynutím zadávací lhůty. Krajský soud na rozdíl od žalobkyň dospěl k závěru, že jejich námitky aktivovaly blokační lhůtu, což vedlo ke stavení zadávací lhůty. Ta v důsledku toho uběhla až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. II. Kasační stížnost a další podání účastníků řízení [3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelky“) podaly proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. V ní namítají, že krajský soud jim podsouvá argumentaci, kterou neuplatnily, tj. že blokační lhůtu dle § 246 odst. 1 písm. b) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění účinném do 15. 7. 2023 (dále také „ZZVZ“), aktivují pouze námitky vyjmenované v písm. a) téhož ustanovení. Stěžovatelky spatřují smysl srovnání a provázání obou ustanovení v tom, že vytváří interpretační vodítko. Námitky dle písmene a) mají „vlastní lhůtu“, která plyne jednoznačně, a nikoliv náhodou se jedná o konečné úkony v rámci zadávacího řízení. U ostatních námitek buď lhůta netvoří samostatnou právní skutečnost, nebo není jednoznačně zřejmé, že právě běží, nebo zadavatel na její uplynutí nemusí čekat. Absence rozhodnutí o zrušení zadávacího řízení pod písmenem a) je výrazem rozumné tvorby práva, neboť zákonodárce zjevně vnímal, že po rozhodnutí o zrušení je nesmyslné zakazovat uzavření smlouvy. Úvahy krajského soudu o účelu blokační lhůty jsou nesprávné a nedostatečně odůvodněné, a proto nepřezkoumatelné. Ustanovení § 246 odst. 1 ZZVZ nelze interpretovat izolovaně, jestliže zákonodárce s během blokační lhůty spojil rovněž běh zadávací lhůty. K pozastavení jejího běhu dochází podle stěžovatelek pouze u těch námitek, u kterých lze rozumným a racionálním výkladem dovodit, že aktivují blokační lhůtu. Nesmyslně aplikovaný zákaz uzavřít smlouvu má negativní dopad na stěžovatelky v podobě propadnutí kauce ve výši 10 milionů Kč. Argumentace krajského soudu je zmatečná, neboť by si měl ujasnit, zda je nutno § 246 ZZVZ vykládat izolovaně, nebo v celkovém kontextu navazujících ustanovení. Krajský soud obhajuje smysluplnost jednoho institutu smysluplností institutu zcela odlišného. Jeho interpretace je tendenční, nerozumná a kazuistická. Rozporování meritorního závěru žalovaného by nemělo žádný relevantní výsledek pro stěžovatelky, neboť k zániku zadávacího řízení došlo z jiných důvodů a ex lege. Příčinná souvislost mezi neústavním, nerozumným výkladem § 246 odst. 1 písm. b) ZZVZ a mezi propadnutím kauce je jednoznačná. Je nesmyslné, aby výkladem ZZVZ byl dovozen zákaz uzavřít smlouvu v situaci, kdy zadavatel zadávací řízení zrušil, smlouvu uzavřít nechce a ani nemůže. Je třeba respektovat koncept racionálního zákonodárce. [4] Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a poukazuje na účelovost žaloby, neboť svou argumentací stěžovatelky mlčky popřely argumentaci uplatňovanou ve správním řízení, že zadavatel jim již oznámil rozhodnutí o výběru. Pokud by tomu tak bylo, nemohla by zadávací lhůta uplynout. Je potřeba, aby případný přezkum postupů zadavatele proběhl ideálně ještě v průběhu zadávací lhůty. Účelem jejího stavení je záruka toho, že minimálně po dobu uplatnění námitek, rozhodování o nich a případného řízení o přezkoumání úkonů zadavatele (v délce 60 dnů) zadávací lhůta marně neuplyne. Pohled stěžovatelek je založen na subjektivním izolovaném náhledu s cílem dosáhnout vrácení kauce. Předkládají složitě konstruovaný výklad, proč by se mělo při posuzování blokačních lhůt přihlížet k charakteru konkrétních námitek. Jejich kategorizace námitek ze zákona nevyplývá. Na námitky stěžovatelek se § 246 odst. 1 písm. a) ZZVZ nevztahuje, jejich argumentace k tomuto ustanovení je proto irelevantní. I v případě zrušení zadávacího řízení má blokační lhůta smysl, totiž zabránit, aby zadavatel v případě sporu o zákonnost svého postupu uzavřel smlouvu a vyhnul se případně i závěru žalovaného o jeho nezákonnosti. Nejsou splněny podmínky pro zúženou aplikaci § 246 odst. 1 písm. b) ZZVZ. Adresáti této normy nečelí žádným negativním či dokonce protiústavním dopadům nad běžný rámec. Nevrácení kauce je přirozený důsledek zamítnutí návrhu. Stěžovatelky jednou upřednostňují izolovaný výklad, podruhé zase výklad komplexní. [5] Stěžovatelky i žalovaný ve svých dalších podáních dále rozvíjejí svou argumentaci a zaměřují se zejména na otázku, zda námitky proti zrušení zadávacího řízení aktivují blokační lhůtu, a polemizují o smysluplnosti takové právní úpravy. [6] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [8] Nejprve soud považuje za potřebné vyjasnit otázku, koho je nutno v nyní posuzované věci považovat za stěžovatele (a žalobce) a zda je splněna podmínka povinného zastoupení advokátem dle § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Žalobu totiž podali jednatelé stěžovatelky a) jménem společnosti „Nákup CNG autobusů pro Karlovarský kraj“ s tím, že k tomu byli zmocněni také stěžovatelkou b), k čemuž doložili plnou moc. Podobně podal kasační stížnost JUDr. Kamil Jelínek, Ph.D., advokát, jménem společnosti „Nákup CNG autobusů pro Karlovarský kraj“ a své zmocnění k zastupování doložil plnou mocí, kterou mu udělila stěžovatelka a) a plnou mocí, kterou stěžovatelce a) udělila stěžovatelka b). První klíčovou otázkou je to, zda je společnost „Nákup CNG autobusů pro Karlovarský kraj“ nadána procesní subjektivitou pro účely řízení podle soudního řádu správního. Jedná se totiž o společnost dle § 2716 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. [9] Touto otázkou se zabýval již krajský soud a dospěl k závěru, že společnost „Nákup CNG autobusů pro Karlovarský kraj“ má způsobilost být účastníkem řízení dle § 33 odst. 2 s. ř. s., neboť může být dodavatelem ve smyslu § 5 odst. 1 ZZVZ a v režimu tohoto zákona má právo být účastníkem zadávacího řízení, podat námitky či návrh na přezkoumání úkonů zadavatele a být účastníkem tohoto správního řízení. Shodný výklad zastávají také stěžovatelky. [10] Nejvyšší správní soud se s tímto právním názorem neztotožňuje. [11] Předně platí, že společnost dle § 2716 a násl. občanského zákoníku není právnickou osobou, nýbrž smluvním typem. Občanský zákoník samotné společnosti žádná práva ani povinnosti nepřiznává a upravuje pouze závazková práva a povinnosti společníků, potažmo důsledky těchto závazkových vztahů navenek. Společnost nemůže vlastnit majetek, být držitelem podnikatelského oprávnění, mít zaměstnance či být stranou jakýchkoliv smluv či právních jednání. V obecné rovině nepanují pochybnosti o tom, že společnost nemá právní osobnost (Melzer, F. Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník § 27162893. Velký komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, 1520 s., dostupné z www.beckonline.cz). [12] Na povaze společnosti nemůže nic změnit ani úprava obsažená v zákoně o zadávání veřejných zakázek. Ta totiž v prvé řadě neobsahuje žádná pravidla, která by specificky regulova