7 Ads 245/2024 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 245/2024- 45 - text  7 Ads 245/2024 - 50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Foltase, soudce Faisala Husseiniho a soudkyně Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: Mgr. V. E. D., zastoupena Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem se sídlem Koliště 55, Brno, proti žalovanému: Státní tajemník v Ministerstvu zemědělství, se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 3. 2024, č. j. MZE24211/202411001, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2024, č. j. 15 Ad 9/202450, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Generální ředitel Státního zemědělského intervenčního fondu vydal jako služební orgán dne 13. 2. 2024 rozhodnutí o určení právního vztahu, kterým určil, že služební poměr žalobkyně vznikl dne 15. 6. 2023 a skončil ve zkušební době dne 13. 10. 2023. Proti rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný zamítl. [2] Následně se žalobkyně obrátila na Městský soud v Praze, který zamítl její žalobu. [3] Podle městského soudu z § 29 odst. 2 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě (dále jen „zákon o státní službě“), jednoznačně vyplývá, že v případě, kdy je na volné služební místo zařazena osoba, která není státním zaměstnancem, stanoví se jí zkušební doba. Žalobkyně přitom byla právě takovou osobou. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobkyně dříve v rámci SZIF na obdobné pracovní pozici již jistou dobu působila v rámci pracovního poměru. Ani pro takový případ zákon o státní službě nestanoví výjimku z nutnosti stanovit zkušební dobu dle podmínek § 29 odst. 2 zákona o státní službě. Pro výklad prezentovaný žalobkyní, tj. že se na její případ zkušební doba podle § 29 odst. 2 zákona o státní službě s ohledem na její smysl a účel uplatnit neměla, tedy zákon o státní službě neposkytuje žádný prostor; tento výklad by podle městského soudu byl v přímém rozporu se zněním tohoto ustanovení. Třebaže lze o potřebnosti stanovení zkušební doby v případech srovnatelných s případem žalobkyně pochybovat, žalovaný byl povinen postupovat podle zákona o státní službě v platném a účinném znění. Na tom nic neměnila ani navrhovaná novela § 29 odst. 2 zákona o státní službě, která ovšem v době rozhodování teprve procházela legislativním procesem. [4] Ohledně samotného skončení služebního poměru žalobkyně městský soud ve shodě s žalovaným podotkl, že zákon o státní službě v § 74 odst. 1 písm. f) výslovně stanovuje možnost, aby se tak stalo v den doručení oznámení (dokonce to stanoví jako pravidlo, neníli v oznámení stanoveno jinak). Nelze tedy tvrdit, že takový postup služebního orgánu nepožívá právní ochrany, jestliže s ním zákon výslovně počítá. Zkušební doba je ze své povahy flexibilním nástrojem; s tímto institutem je tedy přirozeně spjata i značná nejistota stran dalšího trvání služebního poměru (lze jej v souladu s právními předpisy v podstatě okamžitě ukončit z jakéhokoli důvodu či bez jeho uvedení). Postup služebního orgánu spočívající ve vydání a doručení oznámení žalobkyni v rámci zkušební doby byl tedy v souladu se zákonem. Ze správního spisu ani z obecných tvrzení a dokladů předložených žalobkyní přitom nevyplývalo, že by ze strany služebního orgánu šlo o šikanózní, účelové nebo diskriminační jednání či o jednání vykazující znaky zjevného zneužití práva. [5] K poslednímu žalobnímu bodu městský soud uvedl, že k založení emailové komunikace do správního spisu skutečně došlo až po vydání výzvy k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí adresované žalobkyni a poté, co tak žalobkyně učinila. Takový postup služebního orgánu představoval s ohledem na § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), procesní pochybení, jak ostatně sám žalovaný uznal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ani takovéto pochybení však podle městského soudu ještě nemuselo mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, jestliže šlo o podklad ve vztahu k předmětu daného řízení irelevantní, či v případě, že z takového podkladu vyplývaly skutečnosti již zjištěné na základě jiných podkladů. V emailové komunikaci vedoucí oddělení kontrol projektových podpor pouze vyjádřila nesouhlas s tvrzením o účelovém skončení služebního poměru žalobkyně, aby dané služební místo mohlo být obsazeno někým jiným. Šlo tedy pouze o podpůrný, a nikoli stěžejní podklad, přičemž žalovaný s ním v napadeném rozhodnutí pracoval pouze ve vztahu k odvolací námitce žalobkyně týkající se porušení § 36 odst. 3 správního řádu, a nikoli ve vztahu k meritu věci. Jinými slovy, i kdyby emailová komunikace ve správním spise založena nebyla, napadené rozhodnutí by podle městského soudu jako zákonné obstálo. Městský soud na tomto místě opětovně zdůraznil, že ke skončení služebního poměru žalobkyně došlo ve zkušební době a správní orgány tedy byly povinny zjistit pouze to, zda žalobkyně byla ve zkušební době a zda jí bylo doručeno oznámení. Jakékoliv další podklady ve správním spise vůbec nemusely být založeny. II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti a vyjádření žalovaného Kasační stížnost [6] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (nyní již stěžovatelka) kasační stížnost. [7] Stěžovatelka především nesouhlasila s právním posouzením jejího sporu, neboť žalovaný ani městský soud podle ní nezohlednili skutečnou délku jejího působení u SZIF. Žalovaný a následně i městský soud vyložili sporný § 29 odst. 2 zákona o státní službě ryze jazykově, aniž by přihlédli ke smyslu a účelu tohoto ustanovení. Pokud by byl v nynějším sporu vyložen § 29 odst. 2 zákona o státní službě dle jeho smyslu a účelu, nebyl by na stěžovatelčin případ vůbec použitelný, neboť stěžovatelka před nástupem do služebního poměru již u SZIF působila v poměru pracovním. Ve stěžovatelčině případě tedy nebylo třeba, aby po přijetí do služebního poměru absolvovala zkušební dobu. [8] Dále stěžovatelka nesouhlasila, že služební poměr s ní byl skončen v souladu se zákonem o státní službě. Ačkoli služební orgán postupoval formálně v souladu se zákonem, ve stěžovatelčině případě přistoupily okolnosti svědčící o zjevném zneužití práva ze strany služebního orgánu. I v této kasační námitce přitom stěžovatelka upozornila na základní skutečnost, kterou se její případ od ostatních případů odlišoval, a sice že u SZIF bezprostředně před přijetím do služebního poměru působila v pracovním poměru. [9] V poslední části kasační stížnosti stěžovatelka namítla porušení § 36 odst. 3 správního řádu v řízení před služebním orgánem. Služební orgán si totiž vyžádal stanovisko ředitele regionálního odboru a vedoucí oddělení kontrol projektových podpor. Učinil tak však až po seznámení stěžovatelky se správním spisem podle § 36 odst. 3 správního řádu. S posléze doplněnými stanovisky stěžovatelku následně již neseznámil. Vyjádření žalovaného [10] Ke kasační stížnosti se vyjádřil žalovaný, který navrhl její zamítnutí. [11] Úvodem svého vyjádření žalovaný upozornil, že stěžovatelčina kasační argumentace se v zásadě shoduje s argumentací snesenou již v žalobě. Dále žalovaný uvedl, že výklad § 29 odst. 2 zákona o státní službě, který nabízí stěžovatelka, by byl nad míru extenzivní a fakticky by měnil význam celého ustanovení. Mezi zaměstnaneckým poměrem a poměrem služebním jsou navíc významné rozdíly. Předchozí zaměstnanecký poměr stěžovatelky u téhož vykonavatele veřejné správy proto nemůže stačit k prominutí zkušební doby, které by navíc vyplývalo pouze z výkladu provedeného soudem. O tom ostatně svědčí i městským soudem zmíněná novela zákona o státní službě, která sice změnila zákon o státní službě v podstatě tak, jak si v nynějším sporu přeje stěžovatelka, ovšem stalo se tak až po rozhodnutí v tomto řízení. Na stěžovatelčin případ proto tato novela nemohla mít žádný vliv. Navíc nelze přehlížet, že uvedenou novelou došlo ke sblížení právní úpravy dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a zákona o státní službě. Podle žalovaného navíc neexistuje žádný případ, ve kterém by služební orgány či správní soudy vyložily § 29 odst. 2 zákona o státní službě způsobem, který požaduje stěžovatelka. Ačkoli jsou případy jako ten současný v praxi časté, služební orgány zastávají jednotný výklad shodný s výkladem učiněným v přezkoumávaném případě. [12] Postup služebního orgánu navíc nebyl nijak účelový ani šikanózní, což potvrdil i městský soud. Služební orgán postupoval v souladu s § 29 odst. 2 ve spojení s § 74 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě a postupoval přesně tak, jak mu zákon umožňoval. Na jeho zákonném postupu nic neměnilo ani drobné pochybení ohledně seznámení stěžovatelky se všemi podklady, které však v nynější věci nemohlo mít vliv na zákonnost skončení stěžovatelčina služebního poměru, jak opět potvrdil i městský soud. Stěžovatelčina replika [13] Ve své replice stěžovatelka konstatovala, že je z její strany legitimní se domnívat, že se na své prac