7 Ads 283/2024 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 283/2024- 29 - text  7 Ads 283/2024 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Spolek pro seniory Mír Práče, z.s., se sídlem Nové sady 988/2, Brno, zastoupen Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem Národní 58/32, Praha 1, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2024, č. j. 29 Ad 6/202159, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 18. 2. 2020, č. j. 8182/1.30/193 (dále též „napadené rozhodnutí A“) žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 1. 8. 2019, č. j. 10092/9.30/1913 (dále též „rozhodnutí I. stupně A“). Rozhodnutím I. stupně A byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v rozhodném znění (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), jehož se dopustil tím, že v rozhodnutí specifikovaném časovém rozmezí umožnil jmenovaným osobám výkon nelegální práce v České republice dle § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti, tedy závislé práce mimo pracovněprávní vztah, a to na pozici asistent péče. Za tento přestupek byla žalobci dle § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení proti nim, v rozhodném znění (dále jen „přestupkový zákon“) a § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti uložena pokuta a povinnost nahradit paušální náhradu řízení o přestupku. [2] Rozhodnutím ze dne 23. 1. 2023, č. j. 4727/1.30/223, sp. zn. S92021542, (dále též „napadené rozhodnutí B“) žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 1. 4. 2022, č. j. 30983/9.30/2113 (dále též „rozhodnutí I. stupně B“). Rozhodnutím I. stupně B byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 140 odst. 1 písm. c) zákon o zaměstnanosti, jehož se dopustil tím, že dne 27. 7. 2020 umožnil v rozhodnutí jmenovaným osobám výkon nelegální práce v České republice dle § 5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti, tedy závislé práce mimo pracovněprávní vztah, a to na pozici asistent péče. Za tento přestupek byla žalobci dle § 35 písm. b) a § 46 přestupkového zákona a § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti uložena rovněž pokuta a povinnost nahradit paušální náhradu řízení o přestupku. II. [3] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí A žalobu u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“). Rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 29 Ad 6/2020106, krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou. Proti tomuto rozsudku podal žalobce kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který jí rozsudkem ze dne 21. 3. 2023, č. j. 6 Ads 334/202141, vyhověl, rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se nezabýval meritem věci. Shledal, že krajský soud pochybil, pokud i přes výslovný nesouhlas žalobce s projednáním věci bez ústního jednání nenařídil ústní jednání, a přistoupil tak ke zrušení rozsudku pro podstatnou vadu řízení. [4] Žalobou podanou dne 30. 3. 2023 žalobce napadl žalobou u krajského soudu též napadené rozhodnutí B. Krajský soud usnesením ze dne 7. 6. 2024, č. j. 29 Ad 6/2020138, ve smyslu § 39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) spojil žaloby ke společnému projednání. [5] V záhlaví uvedeným rozsudkem krajský soud obě žaloby zamítl jako nedůvodné. Krajský soud nepřisvědčil námitkám dovozujícím procesní pochybení před správními orgány. Za zákonné považoval i neprovedení některých navržených důkazů správním orgánem I. stupně. Z hlediska věcného posouzení krajský soud v plném rozsahu potvrdil závěry správních orgánů o tom, že žalobce umožnil jmenovaným osobám výkon závislé práce mimo pracovní poměr. Správní orgány správně posuzovaly skutečný charakter vykonávané práce, a ne jeho formální smluvní vymezení (asistent sociální péče). Krajský soud aproboval stěžejní závěr správních orgánů, že žalobce ve skutečnosti poskytoval svým členům služby sociální péče, přičemž k zajištění této činnosti využil jiné osoby, povaha jejichž činnosti naplnila znaky závislé práce, aniž by s nimi uzavřel pracovněprávní vztah. Důvodnými neshledal ani námitky mířící do uložených pokut. Krajský soud nemohl shledat pokuty jako likvidační, neboť žalobce setrval zcela pasivní v dokládání svých majetkových poměrů. Rozsudek krajského soudu je (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů) v plném znění dostupný na www.nssoud.cz a Nejvyšší správní soud na něj pro stručnost odkazuje. III. [6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 s. ř. s. Z hlediska věcného identifikoval Nejvyšší správní soud následující okruhy námitek, které pro přehlednost uspořádal následovně. V prvním okruhu stěžovatel dovozoval nepřezkoumatelnost závěrů krajského soudu. Podle stěžovatele je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný, neboť neobsahuje úvahu stran spáchání přestupku dle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Krajský soud fakticky pouze odkázal na odůvodnění jednoho z rozhodnutí I. stupně. Závěr krajského soudu, že smlouvy o poskytování služeb asistenta osobní péče byly pouze zástěrkou skutečného stavu, pak není ničím podložen. To platí i pro další závěry. V druhém okruhu stížních námitek dovozuje vady v dokazování. V tomto rozsahu zejména vyzdvihuje neprovedení navrhovaných svědeckých výpovědí a pokládání tendenčních otázek. V třetím okruhu stížních námitek stěžovatel rozporuje právní posouzení věci krajským soudem. Souhrnně mu vytýká, že se nezabýval splněním znaků závislé práce. Kdyby posuzoval závislou práci v souladu s judikaturou a odbornou literaturou, došel by k závěru, že ke spáchání přestupku nedošlo. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. IV. [7] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti v plném rozsahu ztotožnil se závěry krajského soudu. Shrnul a rozvedl úvahy obsažené v napadeném rozhodnutí. Žalovaný nesouhlasil s námitkou, že se krajský soud nebo správní orgány nezabývaly naplněním znaků závislé práce, nebo se jimi zabývaly v rozporu s právní úpravou. V dané věci není relevantní skutečnost, že mezi stěžovatelem a jeho asistenty neexistoval formálně žádný vztah. Podstatný je skutečný stav, resp. faktická stránka věci. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. V. [8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] Pokud se nejprve týče kasačního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tomuto kasačnímu důvodu Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit. Nejvyšší správní soud nejdříve připomíná, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů obecně je třeba vyhradit případům, kdy není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč nepovažoval právní argumentaci v žalobě (v napadeném rozhodnutí) za důvodnou (srov. např. rozsudky NSS ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/201664, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/200764, ze dne ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005245, a ze dne ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/200544, č. 689/2005 Sb. NSS). Je nutno ji rovněž vyhradit výjimečným situacím a vykládat v jejím skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016123, a ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/200674). V souladu s judikaturou Ústavního soudu přitom povinnost řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnit rozhodnutí soudu neznamená, že na každý argument strany musí být v odůvodnění rozhodnutí podrobně reagováno (srov. nálezy ÚS ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, a ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). [11] Uvedeným požadavkům krajský soud dostál. Krajský soud dostatečně odůvodnil své závěry. Z jeho rozsudku vyplývá, proč neshledal žalobní námitky důvodnými. Náležitě odůvodnil i to, proč shledal naplnění skutkové podstaty § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Tímto se podrobně zabýval v bodech 26 až 33 (viz dále). Rozsudek krajského soudu netrpí ani skutkovými vadami. Nejvyšší správní soud ověřil, že skutková zjištění odpovídají obsahu správního spisu. Neshledal, ž