7 Ads 74/2024 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 74/2024- 61 - text  7 Ads 74/2024 - 72 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Krupičkové a soudců Petra Šuránka a Davida Hipšra ve věci žalobce: PhDr. Z. P., zastoupeného advokátkou Mgr. Evou Kantoříkovou, sídlem Jaselská 14, Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2024, č. j. 54 Ad 2/202381, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 2 600 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce, Mgr. Evy Kantoříkové. Odůvodnění: I. [1] Žalobce požádal o přiznání starobního důchodu ode dne 5. 4. 2010. Rozhodnutím ze dne 8. 6. 2010 mu žalovaná vyhověla. V návaznosti na podané námitky žalovaná rozhodnutím ze dne 5. 10. 2010 starobní důchod žalobce zvýšila, nicméně nevyhověla žalobcovu požadavku, aby mu byla započtena též doba prodlouženého studia od 4. 2. 1972 do 1. 12. 1973 (z důvodu sportovní přípravy a reprezentace ČSSR na Olympijských hrách 1972 v Mnichově), s odkazem na § 13 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 19. 3. 2023 (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), který bez jakékoliv výjimky neumožňuje zohlednit dobu studia po dosažení věku 18 let přesahující šest let trvání. Dvěma následným žádostem žalobce o odstranění tvrdosti zákona nebylo vyhověno. [2] Dne 14. 10. 2022 žalobce požádal podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění o změnu výše starobního důchodu s tím, že mu období od 4. 2. 1972 do 1. 12. 1973 mělo být zhodnoceno jako doba zaměstnání, jelikož v tomto období nebyl jen studentem vysoké školy, ale hlavně se věnoval ve veřejném zájmu reprezentační sportovní činnosti. Žalobce poukázal na závěrečné stanovisko Veřejného ochránce práv (dále jen „VOP“) ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 3936/2021/VOP/JČ, podle nějž lze dovodit, že v době reprezentační sportovní činnosti odpovídal jeho vztah k Českému svazu tělesné výchovy (dále jen „ČSTV”) pracovněprávnímu vztahu, jenž podléhal nemocenskému pojištění podle § 2 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění účinném do 1. 1. 1982 (dále jen „zákon o nemocenském pojištění zaměstnanců”). Rozhodnutím ze dne 16. 11. 2022 žalovaná tuto žádost zamítla a zopakovala, že dobu studia přesahující šest let nelze zohlednit. [3] Rozhodnutím ze dne 11. 1. 2023, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaná zamítla námitky žalobce a potvrdila své rozhodnutí ze dne 16. 11. 2022. V odůvodnění žalovaná znovu poukázala na § 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění a na to, že žalobci již byla zohledněna náhradní doba pojištění odpovídající době studia od 5. 2. 1966 do 4. 2. 1972, tedy maximální možná. Žalovaná setrvává na svém stanovisku adresovaném dne 20. 1. 2022 VOP, že zhodnocení doby studia žalobce po 4. 2. 1972 předpisy o důchodovém pojištění neumožňují. Z hlediska § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců byl rozhodný obsah činností, které pracovník pro příslušného zaměstnavatele vykonával, přičemž sportovní činnost ve formě přípravy na vrcholové světové soutěže podle žalované neodpovídala pracovnímu poměru ve smyslu § 27 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 6. 1975 (dále jen „zákoník práce“). V případě žalobce není doloženo žádné smluvní ujednání byť jen přibližující se zákonným požadavkům na pracovní smlouvu, žalobce byl studentem vysoké školy. Žalobce zjevně nebyl ani jmenován jako vedoucí pracovník, ostatně jmenování by musel provést orgán nadřízený ČSTV a není jasné, kdo by to měl být. To, že žalobce vykonával sportovní činnost podle pokynů, nevylučuje, že činnost byla vykonávána na dobrovolné bázi. Sportovní činnost je samozřejmě třeba vykonávat osobně a podle pokynů trenéra, ale to z ní ještě nečiní výkon práce. Dobrovolnost činnosti nevylučuje ani poskytování určitých hmotných kompenzací, přičemž stipendia poskytovaná žalobci nemohou být považována za mzdu, jež by měla zajišťovat jeho životní potřeby. Z běžně dostupných zdrojů vyplývá, že před listopadem 1989 nebyla právně upravena existence profesionálního sportu a sportovců. Systém vycházel z toho, že sportovci se své činnosti věnují vedle svého zaměstnání. I když fakticky vrcholový sport včetně systému přípravy a výchovy sportovců existoval, žalované nepřísluší blíže posuzovat soulad formální stránky se stránkou faktickou. Zhodnocení sporné doby jako doby zaměstnání by podle žalované představovalo postup praeter legem, jímž by překročila své pravomoci. II. [4] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud”), v níž v zásadě zopakoval svou argumentaci uplatněnou v žádosti o změnu výše důchodu, jež vychází ze stanoviska VOP, na něž podpůrně taktéž odkázal. Žalobce uvedl, že sportovní činnost vykonával v kolektivu ostatních sportovců, z nichž někteří byli formálně zaměstnáni, ač zaměstnání fakticky nevykonávali a jejich mzda byla zaměstnavatelům refundována státem. Jejich činnost je považována za výkon zaměstnání, zatímco u něj tomu tak není, čímž se cítí být diskriminován. Svou činností přispíval k plnění úkolů ČSTV podle pokynů funkcionářů ČSTV, státního trenéra a vedení sekce kanoistiky, a i když neměl s ČSTV sjednánu mzdu, byl za svou činnost fakticky odměňován státem zřízeným stipendiem pro vrcholové sportovce ve výši 600 Kčs měsíčně a vedle toho dostával i materiální plnění (bezplatná doprava, ubytování, strava, zčásti též ošacení, obuv a další vybavení). Příjem žalobce přesahoval rozhodný minimální příjem pro účast na nemocenském pojištění zakotvený v § 6 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců a podle jiných předpisů pojištěn nebyl. Žalobce konal práci osobně v době a na místech určených zaměstnavatelem a udržoval pracovní výkonnost, jinak by byl z reprezentačního družstva vyřazen. Je obecně známo, že sportovní činnosti se vrcholoví sportovci musejí věnovat naprostou většinu svého času a že tréninky a účast na soutěžích jim fakticky neumožňují vykonávat vedle sportovní činnosti ještě další výdělečnou činnost. Žalobce byl do reprezentačního družstva vybrán, což dokládá uvedení jeho jména v příloze č. 3 Zprávy pro vládu ČSSR o nezbytných opatřeních pro zajištění přípravy sportovců na olympijské hry 1972 (dále jen „zpráva pro vládu“) připojené k usnesení vlády ze dne 1. 9. 1971, č. 233 (dále jen „usnesení vlády č. 233/1971“), a tímto výběrem byl založen jeho vztah k ČSTV, aniž by bylo nutné uzavírat pracovní smlouvu. Jednalo se o specifické jmenování, bližší spíše volbě. Pouze v tomto aspektu se jeho vztah k ČSTV lišil od běžného pracovního poměru a na takové případy dopadal § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců. V případě žalobce lze použít i § 6 odst. 2 zákona č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1975 (dále jen „zákon č. 101/1964 Sb.“), který umožnil hodnotit jako zaměstnání i případy, jež by zakládaly účast na nemocenském pojištění v době vzniku nároku na důchod. V současnosti by činnost žalobce byla buď výkonem zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti anebo by byla vykonávána ve služebním poměru u armády či policie, a tudíž by byla dobou pojištění, a nikoliv náhradní dobou pojištění. Činnost žalobce přitom nebyla srovnatelná s amatérskými sportovci, kteří nedostávali pravidelnou odměnu, natožpak odpovídající mzdě z pracovního poměru na plný úvazek, a nebyli státem podporováni tak, aby se mohli soustředit pouze na sportovní činnost. [5] Rozsudkem ze dne 18. 3. 2024, č. j. 54 Ad 2/202381, krajský soud žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. Připomněl, že socialistická ideologie nepřipouštěla existenci profesionálního sportu a profesionálních sportovců, přesto profesionální sport a přípravu sportovců stát mohutně podporoval, jak plyne též z usnesení vlády č. 233/1971 předloženého žalobcem. V rámci socialistické ideologie byli vrcholoví sportovci prezentováni jako amatéři, kteří se sportu věnují vedle svého zaměstnání. Tuto práci nicméně fakticky v podstatě nevykonávali, neboť se věnovali sportovní přípravě. Cílem režimu bylo těžit z momentu, kdy socialistický pracující vítězí nad kapitalistickým profesionálem. Touto optikou, tedy tím, že v socialistickém Československu formálně neexistoval profesionální sport a profesionální sportovci, ačkoli fakticky profesionální sportovci existovali, bylo podle krajského soudu nutné pohlížet i na případ žalobce, který vykonával v období od 4. 2. 1972 do 1. 12. 1973 činnost reprezentanta ČSSR ve vodním slalomu. Krajský soud dovodil, že v rámci reprezentace sice žalobce neměl uzavřenou pracovní smlouvu, ale jeho vztah k ČSTV byl dle § 27 odst. 4 zákoníku práce založen jmenováním, jež je namísto uzavření smlouvy realizováno buď ústním sdělením zaměstnavatele, nebo předáním písemného j