7 Afs 137/2024 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 137/2024- 65 - text  7 Afs 137/2024 - 68 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Krupičkové a soudců Davida Hipšra a Tomáše Foltase v právní věci žalobce: MgA. M. J., zastoupený JUDr. Ottou Hradilem, advokátem se sídlem Olomoucká 226, Uničov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 14. 5. 2024, č. j. 65 Af 1/2023106, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 7. 12. 2022, č. j. 45531/22/5200-10422-713122, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil šest rozhodnutí Finančního úřadu pro Olomoucký kraj (dále též „správce daně“) ze dne 27. 4. 2021 a ze dne 3. 6. 2021. Správce daně těmito rozhodnutími zastavil podle § 106 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, řízení ve věci poskytnutí kompenzačního bonusu osobě samostatně výdělečně činné za první až šesté bonusové období v celkové výši 67 000 Kč. Žalovaný ve shodě se správcem daně dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínky § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 461/2020 Sb., o kompenzačním bonusu v souvislosti se zákazem nebo omezením podnikatelské činnosti v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV2 (dále též „ZKB“), tj. že jeho samostatně výdělečná činnost byla alespoň z 80 % vyloučena v důsledku bezprostředního zákazu nebo omezení vztahujícího se na odběratele jeho služeb. II. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud poukázal na to, že se žalobce omezil na prostý nesouhlas s klíčovým závěrem žalovaného, že příjmy z faktur vystavených žalobcem odběratelce Mgr. V. nebylo možné vztáhnout k rozhodnému období, neboť na její podnikatelskou činnost žádné zákazy či omezení nedopadaly. S ohledem na absenci řádného žalobního bodu tak krajský soud nemohl posoudit, zda byl postup žalovaného správný. Zabýval se proto pouze námitkou žalobce, že správce daně neposoudil podmínku, zda žalobcovy výstupy bylo možné bez zásadních obtíží poskytnout jinému odběrateli. Té nepřisvědčil. Podle krajského soudu je možné tuto podmínku zkoumat až po učinění závěru, že činnost subjektu kompenzačního bonusu byla skutečně alespoň z 80 % vyloučena v důsledku zákazu či omezení vztahujícího se na odběratele jeho výstupů. Žalovaný se ale k těmto úvahám nedostal, neboť dospěl k nezpochybněnému závěru, že odběratelka Mgr. V. nebyla bezprostředně omezena opatřeními podle § 1 ZKB. Krajský soud přitom aproboval závěr správních orgánů, že pro posouzení nároku není rozhodné to, zda výstupy činnosti žalobce dodávané Mgr. V. byly jen subdodávkou pro vytvoření reklamy cílovému odběrateli (MASAŘÍK s. r. o.), jemuž mohla být činnost opatřeními podle § 1 ZKB zakázána. Dodal, že pro posouzení, zda byl konkrétní odběratel omezen při výkonu své činnosti v bonusových obdobích opatřeními podle § 1 ZKB, je rozhodná pouze samotná tato činnost, a nikoliv, zda byl či mohl být její výstup prodán dalšímu odběrateli. Kompenzační bonus lze totiž přiznat jen subjektu s prokázaným poklesem činnosti pro odběratele s bezprostředně zakázanou/omezenou činností. Výklad žalobce zahrnující pod pojem „odběratel“ i „odběratel odběratele“ či „finální odběratel“ je nepřípustně extenzivní. K polemice žalobce ohledně vhodnosti a ústavnosti úpravy ZKB krajský soud připomněl své závěry učiněné ve věci bratra žalobce sp. zn. 60 Af 25/2021 a shrnul závěry navazujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu. III. [3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“). Nejvyšší správní soud identifikoval v kasační stížnosti následující okruhy námitek, které pro přehlednost upořádal následovně. V prvním okruhu stěžovatel namítá, že správní orgány nezjistily řádně skutkový stav, neboť nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování. Tvrzení, že odběratelka Mgr. V. nebyla postižena opatřeními podle § 1 ZKB, je přitom pouhou spekulací a nevyplývá z žádného šetření. Podle stěžovatele tato odběratelka s ohledem na obory činnosti zapsané v živnostenském rejstříku splňuje podmínky pro přiznání kompenzačního bonusu. V dalším okruhu námitek stěžovatel nesouhlasí s výkladem § 6 odst. 2 písm. a) ZKB provedeným krajským soudem. Z právní úpravy ani ze související důvodové zprávy podle něj nevyplývá, že by byly z kompenzačního bonusu vyloučeny subdodávky pro finálního odběratele. V posledním okruhu námitek stěžovatel označuje za problematické úvahy krajského soudu o ústavnosti úpravy ZKB a vztahu zákonodárné a soudní moci a obiter dictum poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 63/2023, který určil, že v případě odpovědnosti za újmu dle zákona č. 240/2000 Sb. (krizový zákon) za stát jedná Ministerstvo vnitra. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV. [4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že souhlasí s právním posouzením krajského soudu, na jehož závěry stěžovatel reaguje minimálně. Dle žalovaného se stěžovatel navíc pokouší nepřípustně dohnat úspornost žalobní argumentace. Kasační námitky týkající se zjišťování skutkového stavu a absence opory výkladu § 6 odst. 2 písm. a) ZKB v pozitivním právu totiž nemají předobraz v žalobě. Žalovaný poukazuje na to, že zjišťoval, který z odběratelů stěžovatele byl omezen ve své podnikatelské činnosti v důsledku přijatých opatření, přičemž tato zjištění stěžovatel v žalobě nesporoval. Stejně tak nesporoval výpočet poměru vyloučení jeho činnosti. Žalovaný zásadně nesouhlasí s tím, že by měly do výpočtu vstupovat i subdodávky. Z hlediska předmětu kompenzačního bonusu je rozhodný pouze přímý odběratel (Mgr. V.) a omezení jeho činnosti. Zda byly výstupy prodány dalšímu odběrateli, není pro posouzení stěžovatelova nároku vůbec rozhodné. S tímto „řetězením“ ZKB nepočítá. Dle žalovaného by podmínku podle § 6 odst. 2 písm. a) ZKB mohl hypoteticky splňovat přímý dodavatel konečného zákazníka (pravděpodobně Mgr. V.), pokud by její činnost byla vyloučena alespoň z 80 % v důsledku omezujících opatření. Skutečnost, že stěžovatel poskytuje služby odběratelce, která pravděpodobně splňuje podmínky pro vznik nároku na kompenzační bonus, jej však neopravňuje čerpat kompenzační bonus. Námitky, které stěžovatel označil za obiter dictum, překračují podle žalovaného předmět řízení, míjí se s jeho rozhodovacími důvody a byly vypořádány v řízení vedeném s bratrem stěžovatele. S ohledem na to žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. [5] Stěžovatel podal k vyjádření žalovaného repliku. V ní uvádí, že neporušil zásadu koncentrace a že reagoval pouze na závěry krajského soudu, které pokládá za podstatné. Tím je postavení subdodavatele v rámci komplexního dodavatelsko-odběratelského vztahu ve vztahu k použitým opatřením pro překonávání negativních hospodářských následků opatření přijatých v souvislosti s epidemií Covid-19. Již v žalobě apeloval, aby soudy vycházely z nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/03 či Pl. ÚS 21/96. Rozborem zásady secundum et intra legem stěžovatel reagoval na krajským soudem citovanou důvodovou zprávu k ZKB, která potvrzuje jeho názor. Důvodová zpráva obsahuje požadavek na naplnění materiální podmínky usilující o elementární spravedlnost. Jedná se přitom o autentickou intepretaci, která má přednost před jakoukoliv jinou interpretací. Při užití důvodové zprávy je zřejmá kolize sémantiky a teleologie při výkladu obsahu ZKB ve vztahu k daňovému řádu, a tedy nezbytnost postupu dle nálezu sp. zn. III. ÚS 258/03. Stěžovatel uzavírá, že postupem správních orgánů bylo zasaženo do jeho veřejných subjektivních práv a do jeho práva na spravedlivý proces. K tomu připomíná zásadu „dobré správy“, jež vylučuje potenciální libovůli správních orgánů. V. [6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] S ohledem na argumentaci obsaženou v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud připomíná, že kasační stížnost je mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§ 102 s. ř. s.). Aby byla kasační argumentace přípustná, musí stěžovatel na rozhodnutí krajského soudu reagovat a konkrétně a kvalifikovaným způsobem zpochybňovat jeho závěry. Míjí-li se kasační argumentace s rozhodovacími důvody krajského soudu nebo nereaguje-li na ně dostatečně tak, aby Nejvyšší správní soud mohl posoudit jejich správnost, je ne