7 As 158/2024 — Nejvyšší správní soud

7 As 158/2024- 39 - text  7 As 158/2024 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Lenky Krupičkové a soudců Faisala Husseiniho a Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: G 3 plast, s. r. o., sídlem Toužimská 588/70, Praha 9, zastoupena advokátem JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D, se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 2. 2024 č. j. MZP/2023/ 211/2180, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2024, č. j. 18 A 14/202458, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Česká inspekce životního prostředí (dále také jen „ČIŽP“ či „inspekce“) uznala žalobkyni rozhodnutím ze dne 4. 9. 2023, č. j. ČIŽP/41/2023/9820, vinnou ze spáchání přestupku podle § 121 odst. 1 písm. f) zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“), kterého se dopustila tím, že v období od 26. 5. 2020 do 2. 7. 2020 neoprávněně navezla a nakládala (ve smyslu soustřeďování na povrchu terénu) s celkem 372,82 tunami drcených odpadních pneumatik od německé společnosti ROTH International (dále jen „ROTH“) v areálu Pod Borovskou, na pozemku parc. č. XA a částečně na pozemku parc. č. XB, oba v k. ú. K. u P., tedy v místě, které nebylo zařízením ve smyslu zákona o odpadech, čímž se dopustila porušení povinnosti stanovené v § 13 odst. 1 písm. b) zákona o odpadech. Za uvedené jednání byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 400 000 Kč. [2] Ministerstvo rozhodnutím ze dne 14. 2. 2024 č. j. MZP/2023/211/2180, zamítlo odvolání žalobkyně. Ministerstvo konstatovalo, že žalobkyně odpad do areálu navážela postupně ve dnech 26. 5. 2020 až 2. 7. 2020 (jednotlivé návozy v celkem 14 různých dnech, vždy něco přes 20 tun materiálu) a již první den musela zjistit, že jí společnost ROTH dodává něco zcela jiného, než si objednala, tedy že místo výrobku – gumové moučky či drti o velikosti částic pod 200 μm s odstraněnými kovovými částmi a vlákny pneumatiky – obdržela velké kusy pneumatik včetně jejich kovového kordu. U takového materiálu měla žalobkyně okamžitě vědět, že se jedná o odpad a nikoliv výrobek, a takto s ním měla také zacházet. Žalobkyně měla okamžitě ukončit dovoz takového materiálu od této společnosti a odpadní materiál co nejrychleji předat oprávněné osobě do zařízení k odstranění či využití odpadů, což by byl správný postup aprobovaný zákonem o odpadech. Žalobkyně však takové řešení nezvolila a nadále tento odpadní materiál navážela do zařízení, které nebylo určené k nakládání s odpady, a dále ho zde soustřeďovala na povrchu terénu. Ministerstvo uvedlo, že ČIŽP neměla o povaze materiálu coby odpadu jakýchkoliv pochyb, nebylo proto třeba, aby se obracela na krajský úřad s žádostí o vydání rozhodnutí, zda je předmětná věc odpadem, či nikoliv. Ministerstvo poukázalo na to, že takové řízení mohla vyvolat i žalobkyně jakožto vlastník věci. O povaze materiálu svědčí samotná kontrolní zjištění ČIŽP, včetně bohaté fotodokumentace. Dále dodalo, že ačkoliv žalobkyně může být poškozenou v soukromoprávním sporu se společností ROTH, nesouvisí to s udělenou pokutou v přestupkovém řízení, neboť veřejnoprávní povinnost stíhala ji. [3] Proti rozhodnutí ministerstva se žalobkyně neúspěšně bránila správní žalobou u městského soudu. Městský soud se v napadeném rozsudku zabýval námitkami promlčení, postupu inspekce při posuzování povahy věci a otázkou naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 121 odst. 1 písm. f) zákona o odpadech. [4] Městský soud došel k závěru, že šlo o pokračující přestupek, a proto je námitka promlčení nedůvodná. Hlavní otázkou, na kterou musel městský soud odpovědět bylo, zda převzatý materiál byl odpadem. Podle zákona o odpadech se odpadem rozumí movitá věc, které se osoba zbavuje, má úmysl či povinnost se jí zbavit. Právní úprava umožňuje, aby v pochybnostech rozhodl krajský úřad, avšak nikoliv v případě probíhajícího přestupkového řízení. Žalobkyně tvrdila, že nebylo prokázáno, že materiál byl odpadem, a namítala, že se mohlo jednat o vedlejší produkt. Správní orgány však konstatovaly, že dodaný materiál (kusy pneumatik) neodpovídal deklarovaným vlastnostem a nebylo jej možné použít k původnímu účelu, což zakládalo vyvratitelnou právní domněnku odpadu. Žalobkyně nepředložila důkazy, které by tuto domněnku vyvrátily. Městský soud potvrdil správnost závěrů správních orgánů, že šlo o odpad, neboť jeho stav neumožňoval bez dalšího další využití a nebyla splněna kritéria pro vedlejší produkt. Městský soud uzavřel, že v projednávaném případě materiál naplňoval definici odpadu dle zákona o odpadech a správní orgány v hodnocení věci nepochybily. II. Shrnutí kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [6] Stěžovatelka namítá, že podle jejího názoru městský soud nerozpoznal procesní pochybení, kterého se dopustila inspekce i ministerstvo. Toto procesní pochybení spočívalo v tom, že ohledně stejného skutku, tj. návozu drcených pneumatik ode dne 26. 5. 2020 do dne 2. 7. 2020 v množství 372,82 tun pocházejících od společnosti ROTH, bylo vedeno trestní řízení. Tato skutečnost vyplývá již z protokolu o kontrole ze dne 15. 07. 2020, č. j. ČIŽP 41/2020/8141. Toto trestní řízení vedené mimo jiné proti stěžovatelce (druhým obviněným byl stěžovatelčin jediný jednatel a společník) skončilo vydáním pravomocného odsuzujícího rozsudku – rozsudek Okresního soudu Prahavýchod ze dne 23. 2. 2024, č. j. 44 T 71/2023562, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2024, č. j. 11 To 118/2024605. Skutek byl představován následujícím jednáním: Obžalovaná G 3 plast, s.r.o., v rámci své činnosti zastoupená jejím jediným jednatelem obžalovaným Šimáčkem, v době od 26. května do 2. července 2020 při výkonu své podnikatelské činnosti, ačkoliv není oprávněna provozovat zařízení k využívání odpadů podle § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění účinném do 31. prosince 2020, uzavřela smlouvu se společností ROTH international, se sídlem Hohenstaufenstrasse 58, 926 37 Weiden, Německo, na základě které si úmyslně objednala za úplatu 20 EUR/t ve prospěch obžalované postupný návoz odpadu za účelem jeho odstranění přes hranice státu ze Spolkové republiky Německo do České republiky, a to do areálu bývalého JZD v ulici Pod Borovskou v katastru obce Kojetice, okres Prahavýchod, celkem 372,82 tuny odpadu, konkrétně drcených pneumatik, které byly v daném místě bez dalšího využití uloženy. Z § 77 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), vyplývá, že nikdo nemůže být obviněn z totožného přestupku za skutek, o němž již bylo proti téže osobě zahájeno řízení podle tohoto zákona nebo trestní řízení. Z uvedeného se tedy podává, ze celé řízení je od počátku zatíženo vadou a z důvodu vedení trestního řízení pro tentýž skutek nemohla být stěžovatelka vůbec obviněna z totožného skutku v přestupkovém řízení. Je nerozhodné, jaká je právní kvalifikace předmětného skutku v přestupkovém řízení, neboť rozhodná je pouze totožnost skutku. Skutek, tak jak byl vymezen v trestním řízení, je identický se skutkem, pro který bylo vedeno přestupkové řízení. Správným postupem mělo být odložení věci. [7] Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěry městského soudu stran naplnění skutkové podstaty daného přestupku. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nakládala s odpadem a, že nebylo povinností inspekce iniciovat řízení v pochybnostech o povaze odpadu dle § 4 odst. 4 zákona o odpadech. Inspekce nebyla dle městského soudu povinna ani oprávněna žádat v pochybnostech, zda je řešený materiál odpadem, o rozhodnutí krajský úřad. Závěr o tom, že předmětný materiál je odpadem ve smyslu zákona o odpadech, je dle stěžovatelky v rozporu se zákonem a v rozporu s postupy, kterých se užívá při primárním posouzení charakteru konkrétního materiálu. Městský soud totiž nerozlišuje mezi pneumatikami a výrobkem z pneumatik. Pneumatiky jsou dle stěžovatelky odpadem č. 16 01 03. V areálu stěžovatelky se však nenacházely pneumatiky, které by bylo lze zařadit pod kategorii č. 16 01 03, nýbrž materiál, o kterém bylo prohlášeno a prokázáno, že se jedná o materiál vzniklý určitým procesem recyklace a mechanického přetváření. Zcela evidentně tak pneumatiky jako movité věci zanikly a vznikl materiál, který nelze bez dalšího zařadit pod žádnou kategorii odpadu. Původní, nepřetvořená podoba materiálu, tedy nemůže být relevantní a městský soud k posouzení přistoupil nesprávně tak, že pokud na začátku byla pneumatika, je jakákoli její další podoba vzniklá v důsledku různých procesů z hlediska zákona o odpadech irelevantní a jedná se stále o pneumatiku, tj. odpad. Takové