7 Azs 226/2025 – Nejvyšší správní soud

7 Azs 226/2025- 58 - text  7 Azs 226/2025 - 63 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Davida Hipšra v právní věci žalobce: A. K., zastoupen JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2025, č. j. 13 A 38/202537, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2025, č. j. 13 A 38/202537, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2025, č. j. MV12144826/OAM2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši 17 970 Kč k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Ireně Strakové, advokátce, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek městského soudu [1] Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímacího střediska cizinců Zastávka (dále jen „správní orgán prvního stupně“) uložila žalobci správní vyhoštění rozhodnutím ze dne 6. 3. 2024, č. j. CPR2152926/ČJ2023931200SV, podle § 119 odst. 1 písm. b) bodů 3 a 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), jelikož žalobce na území ČR pobýval bez víza, nebo povolení k pobytu a bez platného cestovního dokladu. Správní orgán prvního stupně tímto rozhodnutím rovněž stanovil dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a to v délce jednoho roku. Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 8. 2025, č. j. MV12144826/OAM2023, odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [2] Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem uvedeným v záhlaví zamítl. Městský soud konstatoval, že správní orgány za účelem zjištění skutečného stavu věci shromáždily veškeré potřebné podklady, zejména výslech žalobce, informace o zemi původu a závazná stanoviska k možnosti vycestování. Městský soud shledal, že tato stanoviska byla podložena dostatkem aktuálních, objektivních a relevantních informací a byl v nich opakovaně a odůvodněně konstatován závěr, že vycestování žalobce je možné. Závazná stanoviska jsou rovněž ve shodě s rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 5. 2025 č. j. OAM753/ZAZA11ZA06R22023, kterým žalovaný žalobci neudělil mezinárodní ochranu. Městský soud dodal, že sám žalobce v žalobě neuvedl žádné skutečnosti, které by byly způsobilé tento řádně podložený závěr zpochybnit. [3] Městský soud dále poukázal na argumentaci, kterou žalobce uvedl již v předchozím řízení o mezinárodní ochraně, totiž na jeho tvrzení, že poslal finanční prostředky dvěma kamarádům do Běloruska na pořízení praporu a dalších věcí. Tito kamarádi pak byli za vyjádření svých názorů odsouzeni. Soud se ztotožnil se závěrem správního orgánu, že toto tvrzení je nevěrohodné. Poukázal přitom na rozpory v žalobcových výpovědích, když nejprve uvedl, že peníze poslal v roce 2021, aby svá tvrzení následně korigoval na dobu těsně po volbách v roce 2020. Dále zdůraznil, že ačkoliv žalobce přislíbil doložit potvrzení o provedených platbách, žádné potvrzení nedoložil. I kdyby bylo tvrzení žalobce pravdivé, časový běh událostí potvrzuje nezájem běloruských orgánů. Žalobce totiž po údajném odeslání peněz v roce 2020 bezproblémově odcestoval na přelomu let 2020 a 2021 do Běloruska a v lednu 2021 z něj opět vycestoval, aniž by čelil jakýmkoli problémům. Soud uzavřel, že pokud by běloruské úřady o finančních příspěvcích skutečně měly povědomí, neumožnily by mu bezproblémové opuštění státu. [4] Městský soud rovněž nepovažoval za odůvodněnou obavu žalobce, že bude nucen bojovat ve válce na Ukrajině kvůli doručovanému povolávacímu rozkazu. Soud se opřel o zjištění Ministerstva vnitra z května 2025, podle kterých se Bělorusko do konfliktu přímo vojensky nezapojilo a jeho armáda provádí pouze cvičení bojové připravenosti, nikoli mobilizaci. Tyto oficiální informace podle soudu plně korespondují s tím, co tvrdil sám žalobce – že byl předvolán ke cvičení, nikoliv do války. Soud proto uzavřel, že předvolání k vojenskému cvičení nezakládá odůvodněnou obavu z nuceného zapojení do války ani z pronásledování. Dodal, že žalobce navíc nikdy netvrdil, že by odmítal vojenskou službu jako takovou, ale pouze boj ve válce, který mu aktuálně nehrozí. Z tohoto důvodu je i případný počet návštěv bezpečnostních složek u jeho matky za účelem doručení povolávacího rozkazu pro posouzení věci nepodstatný. [5] V daném případě byly podle městského soudu naplněny zákonné podmínky pro uložení správního vyhoštění. Žalobce totiž prokazatelně pobýval na území České republiky neoprávněně a bez platného cestovního dokladu, a to od 12. 7. 2022 do 6. 6. 2023. Městský soud se současně ztotožnil s posouzením správních orgánů, že vyhoštění nepředstavuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Úvodem rekapituluje, že jako občan Běloruska finančně podpořil své přátele a známé v době, kdy v jeho domovském státě probíhaly nepokoje a hromadné zatýkání osob v souvislosti s demonstracemi. Uvedl, že jeho přátelé byli mezi postiženými osobami a jeho podpora konkrétně spočívala ve finančních příspěvcích, které jim poukázal. V souvislosti s touto podporou se návratu velmi obává. Jeho obavy posiluje i skutečnost, že bezpečnostní složky opakovaně kontaktovaly jeho matku na adrese jeho trvalého pobytu, zjišťovaly, kde se stěžovatel nachází, a předávaly mu povolávací rozkaz k vojenskému cvičení. Na území České republiky proto setrval z obavy o svoji bezpečnost, a to i v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na Ukrajině, kde je Bělorusko spojencem Ruské federace. Dospěl k závěru, že situace v jeho domovské zemi se neustále vyostřuje a dochází zde k razantnějšímu vymáhání totalitní moci. [7] Stěžovatel namítá, že městský soud nedostatečně zjistil skutkový stav a zaujal formalistický přístup, který pramení z domněnky, že jeho jednání je účelové. Nesouhlasí se závěrem městského soudu ohledně rozporu ve výpovědích. Nesoulad v datu odeslání peněz nepovažuje v kontextu celého svého příběhu za tak zásadní, aby to zakládalo domněnku o účelovosti jeho tvrzení. K tomu dodává, že opravdu bez velkých problémů získal pracovní vízum a odcestoval z Běloruska v roce 2019, nicméně jeho obavy vznikly v souvislosti s událostmi, které nastaly až posléze. [8] Stěžovatel dále namítá, že se městský soud nevypořádal s jeho argumentací ohledně aktuální situace v oblasti občanských práv a svobod v Bělorusku, kterou dokládal konkrétními prameny. Městský soud tuto argumentaci vypořádal pouhým konstatováním, že popsaná obecná situace na stěžovatele nedopadá a že stěžovatel nevyvíjel žádné aktivity, které by ho činily terčem běloruských úřadů. Tento závěr považuje stěžovatel za nepřezkoumatelný. Stěžovatel rovněž uvedl konkrétní skutečnosti, které ohrožují nejen jeho, ale mají dopad i na jeho nejbližší rodinu, což dokládají například opakované návštěvy bezpečnostních složek u jeho matky. Stěžovatel v této souvislosti dále uvedl, že občané Běloruska, kteří trvale žijí mimo jeho území, neustále čelí různým zásahům do svých občanských práv a svobod při návštěvě Běloruska. [9] Dále stěžovatel setrvává na svém názoru, že pro něj uložení správního vyhoštění představuje ohrožení bezpečnosti. Toto své přesvědčení opírá o oficiální zprávy, že v případě návratu do Běloruska mu nebude zajištěn spravedlivý proces. Uvádí, že jeho obavy nejsou ojedinělé a poukazuje na obecně známé problémy, kterým čelí občané Běloruska žijící v zahraničí. Tímto dokládá, že jeho situace je součástí širšího a systematického zasahování do práv a svobod běloruských občanů. Uložené správní vyhoštění je proto podle stěžovatele disproporční. Srovnává svůj jediný přestupek – setrvání na území bez platného oprávnění k pobytu – s rizikem, kterému bude čelit při nuceném návratu do domovského státu. Připouští, že správní vyhoštění je primárně preventivní opatření, nikoli trest v trestněprávním smyslu. Zdůrazňuje však, že pro něj, s ohledem na negativní důsledky, vykazuje sankční prvky. V případě nedostatečného posouzení stavu věci, tedy důvodů nemožnosti vycestovat, dojde k druhotné sankci v jeho domovském státě. Závazná stanoviska, pro svůj nedostatečný obsah, nejsou způsobilá tuto hrozbu spolehlivě vyloučit. [10] Podle stěžovatele jeho konkrétní situace (neoprávněný pobyt) nepředstavuje závažné ohrožení, které by odůvodňovalo tak zásadní opatření, jakým je správní vyhoštění. Tuto argumentaci opírá o směrnice 2004/38/ES, 2008/115/ES a judikaturu Evropského soudního dvora. Z ní dovozuje, že opatření omezující pobyt musí být v souladu se zásadou