8 Afs 266/2023 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 266/2023- 69 - text  8 Afs 266/2023-83 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: V TOWER Prague, a. s., se sídlem Milevská 2095/5, Praha 4, zastoupená JUDr. Martinem Křížem, advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2021, čj. MF-15996/2021/3902-3, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2023, čj. 5 Af 16/2021102, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku řeší, zda zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu [dále „AML zákon“ (zkratka z anglického „Anti Money Laundering“, jež lze přeložit jako „proti praní /špinavých/ peněz“)], ve znění účinném do 31. 12. 2020, dopadal na žalobkyni v souvislosti s její činností spočívající v nákupu (koupi) pozemků za účelem jejich zhodnocení prostřednictvím zajištění výstavby budovy obsahující mimo jiné bytové jednotky určené k následnému prodeji. [2] Žalobkyně v rozhodné době vykonávala činnost, kterou označuje za developerskou, spočívající mimo jiné v tom, že na pozemcích získaných koupí do svého vlastnictví: (i) parc. č. XA, v k. ú. K., zapsaný na listu vlastnictví č. YA, a (ii) parc. č. XB, v k. ú. N., zapsaný na listu vlastnictví č. YB, zajistila výstavbu výškové budovy zahrnující mimo jiné 130 bytových jednotek určených k následnému prodeji (dále „projekt V Tower“). Bytový dům je (právně) součástí většího pozemku ad (i). Minimálně část bytových jednotek žalobkyně v rozhodné době let 2018 a 2019 skutečně prodala. [3] Finanční analytický úřad (dále „FAÚ“) výrokem I rozhodnutí ze 4. 3. 2021, čj. FAU19997/2021/032 (dále „prvostupňové rozhodnutí“), uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku neplnění povinnosti při identifikaci a kontrole klienta podle § 44 odst. 1 písm. b) AML zákona, kterého se žalobkyně měla dopustit tím, že jako osoba oprávněná k obchodování s nemovitostmi nebo ke zprostředkování obchodu s nimi, tedy jako povinná osoba podle § 2 odst. 1 písm. d) AML zákona, porušila opakovaně: a) povinnost uloženou v § 9 odst. 1 písm. a) bodu 1 AML zákona, neboť před uskutečněním obchodu mimo obchodní vztah nejpozději v době, kdy bylo zřejmé, že dosáhne hodnoty 15 000 EUR nebo vyšší, nepřezkoumávala zdroje peněžních prostředků ve smyslu § 9 odst. 2 písm. d) AML zákona, kterých se týkal obchod uskutečněný na základě osmi konkrétně vymezených smluv (kupní, o rezervaci) či dodatků ke smlouvě o budoucí kupní smlouvě uzavřených s různými obchodními společnostmi v období od 10. 1. 2018 do 3. 12. 2019. Cena předmětu plnění se pohybovala v rozmezí od necelých 17 000 000 Kč do více než 63 000 000 Kč, a tedy velmi výrazně přesahovala výše uvedenou zákonnou prahovou hodnotu 15 000 EUR. b) a povinnost uloženou v § 9 odst. 1 písm. a) bod 1 AML zákona, neboť před uskutečněním obchodu mimo obchodní vztah nejpozději v době, kdy bylo zřejmé, že dosáhne hodnoty 15 000 EUR nebo vyšší, nezjišťovala skutečného majitele klienta a nepřijala opatření ke zjištění a ověření jeho totožnosti ve smyslu § 9 odst. 2 písm. b) AML zákona, a to při obchodu uskutečněném na základě šesti z osmi výše uvedených smluv a dodatků. [4] Výrokem II prvostupňového rozhodnutí uložil FAÚ žalobkyni podle § 44 odst. 2 AML zákona pokutu 750 000 Kč. Výrokem III jí uložil povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč. [5] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím odvolání žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Shrnutí rozsudku Městského soudu v Praze [6] Městský soud v Praze rozsudkem uvedeným v záhlaví žalobu žalobkyně zamítl. [7] Důvodnou předně neshledal žalobní námitku, že žalobkyně jako developer nebyla povinnou osobou podle § 2 odst. 1 písm. d) AML zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2020, a proto vůbec nepodléhala působnosti tohoto zákona, a tedy ani působnosti (příslušnosti) FAÚ. Městský soud uvedl, že žalobkyně v době, kdy prodávala bytové jednotky, v souvislosti s čímž se dopustila výše uvedeného přestupku (od 10. 1. 2018 do 3. 12. 2019), byla držitelkou živnostenského oprávnění k živnosti volné, předmětu podnikání Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), a to mj. v oboru činnosti Realitní činnost, správa a údržba nemovitostí [bod 58 přílohy č. 4 nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností (dále „nařízení č. 278/2008 Sb.“), ve znění účinném do 30. 6. 2021]. Obsahovou náplní tohoto oboru činnosti byl mimo jiné i nákup nemovitostí za účelem jejich dalšího prodeje, prodej nemovitostí. Z uvedeného podle městského soudu plyne, že žalobkyně byla osobou oprávněnou k prodeji nemovitostí podle živnostenského zákona, což ji v rozhodné době činilo osobou oprávněnou k obchodování s nemovitostmi ve smyslu § 2 odst. 1 písm. d) AML zákona. Z uvedeného ustanovení podle soudu nevyplývá, že se musí jednat vždy jen o prodej nemovitostí nakoupených od třetí osoby za účelem jejich dalšího prodeje, tedy „přeprodej“. Pod spojení osoba oprávněná k obchodování s nemovitostmi lze podřadit i oprávnění k prodeji bytů nabytých do vlastnictví originárně, což byl případ žalobkyně. Ostatně, neměla-li by oprávnění k prodeji nemovitostí, nemohla by vystavěné bytové jednotky vůbec prodávat. Soud též poukázal na rozhodnutí žalovaného zmiňující činnosti, jež má žalobkyně zapsané v registru ekonomických subjektů ARES, a jež se netýkají developerské činnosti. [8] K argumentaci žalobkyně založené na znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/849 z 20. 5. 2015 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu (dále „AML směrnice“) městský soud uvedl, že český zákonodárce v souladu s čl. 4 této směrnice rozšířil [nad rámec doslovného znění čl. 2 odst. 1 pododst. 3) písm. d), vztahujícího se jen na realitní makléře] působnost AML zákona i na osoby oprávněné k obchodování s nemovitostmi. [9] Žalobkyně v této souvislosti rovněž dovozovala existenci svého legitimního očekávání, že není povinnou osobou podle AML zákona, jelikož FAÚ ani žalovaný do zahájení přestupkového řízení s žalobkyní nevedly s žádným developerem řízení v kontextu AML problematiky, což odpovídalo i výkladové praxi samotného FAÚ, jakož i názorům odborné (komentářové) literatury. Postupem správních orgánů tak došlo k porušení zásady legitimního očekávání. Městský soud však dospěl k závěru, že uvedená zásada porušena nebyla. Na základě judikatury Nejvyššího správního soudu opřené o rozhodnutí Tribunálu zdůraznil, že zásada legitimního očekávání je v projednávané věci zásadním způsobem korigována zásadou legality, neboť ani ustálená správní praxe nesmí být v rozporu s účinnou právní úpravou. Podle městského soudu lze za legitimní považovat jen takové očekávání, které bylo prokázáno. Očekávání žalobkyně, že za vytýkané jednání nebude postižena, však za prokázané nepovažoval, a proto nejde o legitimní očekávání. Za osvědčené soud neměl ani tvrzení žalobkyně, že by FAÚ měl dlouhodobě zastávat právní názor, že developer není povinnou osobou podle § 2 odst. 1 písm. d) AML zákona. Naopak, přisvědčil názoru žalovaného v napadeném rozhodnutí, že z názorů publikovaných v odborné literatuře ani z osobního a izolovaného názoru ředitelky právního odboru FAÚ, prezentovaného na (jednom) semináři, nelze dovozovat existenci ustálené správní praxe. Městský soud dále přisvědčil též argumentaci žalovaného, že sama žalobkyně se považovala za povinnou osobou podléhající AML zákonu. [10] Důvodnými městský soud neshledal námitky nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro jejich nesrozumitelnost či nedostatek důvodů, ani námitku nepodložených či fabulovaných úvah FAÚ a žalovaného. Dále nepřisvědčil námitce nestandardnosti (ukvapenosti) průběhu provedené kontroly a na ní navazujícího přestupkového řízení. V souladu s žalovaným soud odmítl rovněž argumentaci žalobkyně, že pečlivost kontroly klientů prokázala doložením velkého množství (115) příloh, neboť podstatná je jejich vypovídací hodnota (kvalita), nikoli jejich samotné množství (kvantita). Vyvrátil i námitku, že žalovaný žalobkyni přičetl k tíži skutky, o nichž ani nebylo vedeno přestupkové řízení z důvodu prekluze. Neztotožnil se ani s námitkou, že správní orgány nesprávně vyložily § 22 odst. 1 AML zákona upravujícího informační povinnost o kontaktní osobě pro případ, že touto osobou je přímo statutární orgán povinné osoby. [11] Soud též potvrdil závěry správních orgánů, že žalobkyně nedostatečně splnila povinnost kontroly svých klientů podle § 9 odst. 2 písm. b) AML zákona, jelikož se ohledně jejich skutečných maji