8 Afs 43/2025 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 43/2025- 53 - text  8 Afs 43/2025-57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyň: a) AVE CZ odpadové hospodářství s.r.o., se sídlem Pražská 1321/38a, Praha 10, zast. JUDr. Vilémem Podešvou, LL.M., advokátem se sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, b) město Čáslav, se sídlem nám. Jana Žižky z Trocnova 1, Čáslav, zast. Mgr. Petrem Rudolfem, advokátem se sídlem Opletalova 1566/30, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2022, č. j. MZP/2022/500/667, ze dne 9. 12. 2022, č. j. MZP/2022/500/2907, a ze dne 2. 11. 2022, č. j. MZP/2022/500/1780, o kasační stížnosti žalobkyně a) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2025, č. j. 43 Af 9/2022-135, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2025, č. j. 43 Af 9/2022-135, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podstatou posuzované věci je doměření dlužného poplatku za ukládání odpadů žalobkyni a) jako společnosti provozující skládku na návrh žalobkyně b) jako města, v němž se tato skládka nachází. Sporná je především prekluze stanovení tohoto dlužného poplatku a dále možnost dodatečného určení odpadů na tzv. technické zabezpečení skládky, které je ze zákona do určitého limitu osvobozené od poplatkové povinnosti. Nejvyšší správní soud se nicméně těmito otázkami nezabýval, neboť zjistil, že krajský soud nerozhodl o celém předmětu řízení, a proto musel přistoupit ke zrušení jeho rozsudku bez věcného vypořádání námitek. [2] Krajský úřad Středočeského kraje (dále jen „krajský úřad“) uložil žalobkyni a) povinnost zaplatit žalobkyni b) dlužný poplatek podle § 46 odst. 2 tehdy účinného zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, za ukládání odpadů (dále též „dlužný poplatek“) na skládku v rámci „Centra komplexního nakládání s odpady Čáslav“ (dále jen „skládka“), kterou žalobkyně a) provozovala, a to třemi samostatnými rozhodnutími, vztahujícími se k období let 2018, 2019 a 2020. Navazující tři větve správních a soudních řízení lze shrnout následovně: 1. Žalobkyně a) se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) a vedenou pod sp. zn. 51 Af 19/2022 sama domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2022 (dále jen „rozhodnutí MŽP 2018“). Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a) a potvrdil rozhodnutí krajského úřadu ze dne 29. 6. 2022 (dále jen „rozhodnutí KÚ 2018“), dle něhož měla žalobkyně a) zaplatit za ukládání odpadů v období od 1. 1. 2018 do 9. 3. 2018 a od 22. 11. 2018 do 31. 12. 2018 dlužný poplatek ve výši 25 223 693 Kč. Návrh žalobkyně b) na doměření povinnosti zaplatit dlužný poplatek i v mezidobí, tj. od 10. 3. 2018 do 21. 11. 2018, krajský úřad zamítl z důvodů prekluze. 2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 5. 2022 (dále jen „rozhodnutí MŽP 2019“) zamítl odvolání žalobkyně a) a žalobkyně b) a potvrdil rozhodnutí krajského úřadu ze dne 30. 12. 2021 (dále jen „rozhodnutí KÚ 2019“), dle něhož měla žalobkyně a) povinnost zaplatit žalobkyni b) dlužný poplatek ve výši 51 547 988 Kč. Krajský soud řízení o žalobách obou žalobkyň proti rozhodnutí MŽP 2019 vedl pod sp. zn. 43 Af 9/2022 a 54 Af 10/2022. 3. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 9. 12. 2022 (dále jen „rozhodnutí MŽP 2020“) zamítl odvolání obou žalobkyň a potvrdil rozhodnutí krajského úřadu ze dne 5. 9. 2022 (dále jen „rozhodnutí KÚ 2020“). Povinnost žalobkyně a) zaplatit dlužný poplatek ve výši 11 396 719 Kč se vztahovala k období od 1. 1. 2020 do 11. 3. 2020. Řízení o žalobách žalobkyň v této větvi krajský soud vedl pod sp. zn. 51 Af 3/2023 a 43 Af 3/2023. [3] Krajský soud následně spojil všechna výše uvedená řízení ke společnému projednání. Výroky I. a II. v záhlaví citovaného rozsudku poté zrušil rozhodnutí MPŽ 2019 a rozhodnutí MŽP 2020 [na základě žalobních námitek žalobkyně b) a zčásti kvůli vadě zjištěné ex offo] a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dle závazného právního názoru krajského soudu žalovaný „[s]tanoví tedy poplatek znovu bez toho, aby odpady původně nevykázané jako TZS [technické zabezpečení skládky] započítával do bezplatného limitu 20 % pro tento typ odpadů. Z poplatkové povinnosti vyloučí ty odpady, ohledně nichž došlo k prekluzi poplatku (nyní jde pouze o odpady navezené dne 1. 1. 2019).“ Žalobu žalobkyně a) proti rozhodnutí MPŽ 2018 zamítl výrokem III. [4] Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že řízení, v němž byl předepsán poplatek žalobkyni a), má povahu vyměřovacího řízení, v němž se postupuje dle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, za přiměřené analogické aplikace zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Dodal, že se jedná o specifické „hybridní“ řízení, jak ve způsobu iniciace, tak i v nastavení účastenství. Poukázal rovněž na specifičnost projednávané věci, v níž je původce odpadu (osoba s poplatkovou povinností) rovněž provozovatelem skládky, tedy osobou disponující kompletní evidencí o nakládání s odpady. V posuzované věci proto existuje značná informační disproporce ohledně evidence těchto odpadů. [5] Krajský soud následně s přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 7. 10. 2020, č. j. 7 As 54/2019-88, č. 4098/2021 Sb. NSS, učinil závěr, že použití odpadů na tzv. konstrukční prvky skládky není jejich využitím, nýbrž jde stále o odstraňování podléhající poplatku. Nepřisvědčil argumentaci žalobkyně a) týkající se nesprávného posouzení správními orgány a nezohlednění rozdílu mezi konstrukčními prvky skládky a technickým zabezpečením skládky. Pouze odpad využitý jako technické zabezpečení skládky je spojen s možností snížení poplatku dle § 45 odst. 3 zákona o odpadech: Poplatky se neplatí za ukládání odpadů jako technologického materiálu na zajištění skládky za účelem technického zabezpečení skládky v souladu se schváleným projektem a provozním řádem skládky. Technologickým materiálem není odpad, který je ukládán nad rámec projektu určujícího nezbytné množství. Ministerstvo stanoví prováděcím právním předpisem požadavky na ukládání odpadů jako technologického materiálu na zajištění skládky. Maximální celkové množství odpadů uložených na skládku jako materiál pro technické zabezpečení skládky, za které se neplatí poplatek, může dosahovat maximální výše 20 % celkové hmotnosti odpadů uložených na skládku v daném kalendářním roce. [6] Správní orgány správně dovodily, že konstrukční prvky podléhají poplatkové povinnosti. Povahu odpadů tak nebylo třeba dále posuzovat, ani poučovat žalobkyni a) o tom, jaké podklady by měla doložit. [7] Krajský soud opětovně zdůraznil, že je to výhradně provozovatel skládky, kdo rozhoduje o započtení materiálů použitých na technické zabezpečení skládky do bezplatného limitu. V případě sporných materiálů (vykázaných jako konstrukční prvky) žalobkyně a) netvrdila, že by je tímto způsobem použila. Setrvale je totiž evidovala pod jiným kódem a tvrdila, že se jedná o využití odpadu. Krajský soud následně označil postup správních orgánů, které ve prospěch žalobkyně a) započítaly odpad užitý jako konstrukční prvky do limitu pro bezplatné technické zabezpečení skládky, za nesprávný, jelikož chybělo rozhodnutí provozovatele skládky o takovém užití. Krajský soud nepřisvědčil ani tvrzení žalobkyně a), že nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení a že výrok rozhodnutí krajského úřadu nebyl úplný. [8] Závěrem se krajský soud vypořádal rovněž s otázkou prekluze. S odkazem na judikaturu NSS dospěl k závěru, že poplatek za ukládání odpadu je daní v širším smyslu a lze jej stanovit pouze pomocí analogické aplikace lhůty dle § 148 daňového řádu. Dle navazující judikatury Ústavního soudu není možné samostatně aplikovat tříletou či desetiletou lhůtu dle § 148 daňového řádu, toto ustanovení je třeba aplikovat jako celek (nález ÚS ze dne 18. 6. 2024, sp. zn. III ÚS 2331/23). Krajský soud následně z úřední povinnosti přihlédl k prekluzi (lhůta marně uplynula dne 1. 1. 2022) poplatku za odpady uložené na skládku dne 1. 1. 2019, související s rozhodnutím MŽP 2019. Prekluzivní lhůta dle krajského soudu neběžela ode dne zahájení jednotlivých řízení před soudem do právní moci napadeného rozsudku [§ 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu]. II. Obsah kasační stížnosti žalobkyně a) [9] Žalobkyně a) [dále „stěžovatelka“] napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka brojí proti všem výrokům napadeného rozsudku. Navrhuje, aby NSS rozsudek krajského soudu (případně i napadaná rozhodnutí MŽP) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. II.a) Přípustnost kasační stížnosti [10] Stěžovatelka úvodem zopakovala, že krajský soud zrušil rozhodnutí MŽP 2019 a rozhodnutí MŽP 2020 (výroky I. a II. rozsudku) pouze na základě námitek uplatněných žalobkyní b). Stěžovatelku