8 As 104/2025 – Nejvyšší správní soud

8 As 104/2025- 69 - text  8 As 104/2025-73 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Kateřiny Kopečkové v právní věci žalobkyně: ALTIN JM GROUP s.r.o., se sídlem Myslivecká 2370, Rychvald, zast. Mgr. Kateřinou Volnou, advokátkou se sídlem Hážovice 2139/0, Rožnov pod Radhoštěm, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské nám. 6, Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) L. P., II) R. P., III) M. M., IV) J. Š., V) D. M., všichni zast. JUDr. Terezou Mališovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Mlýnská 788/1, Karviná a VI) město Rychvald, se sídlem Orlovská 678, Rychvald, zast. Ing. Mgr. et. Mgr. Janem Siostrzonkem, MBA, advokátem se sídlem U Cementárny 1303/16, Ostrava, proti rozhodnutí ministra pro místní rozvoj ze dne 17. 1. 2025, č. j. MMR-81117/2024-31, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2025, č. j. 18 A 7/2025-81, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Jádrem posuzované věci je otázka dobré víry stavebníka, který usiloval o povolení změny stavby před jejím dokončením, a to v době, kdy byly zamýšlené změny stavby již realizovány. [2] Na základě žádosti žalobkyně jakožto stavebníka vydal Městský úřad Rychvald (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutí ze dne 13. 1. 2020, č. j. MěÚ R/St.2821/2018-Ond (dále jen „stavební povolení“), kterým povolil stavbu „Výrobní haly na výrobu instantních těstovin v Rychvaldu“. Žalobkyně následně podala žádost o povolení změny stavby před jejím dokončením (dále též „žádost o změnu stavby“) dle § 118 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „starý stavební zákon“). Změna se týkala především změny půdorysných a výškových rozměrů stavby, vnitřního dispozičního řešení, konstrukčního řešení, oken, dveří, provedení retenčních nádrží pro dešťovou kanalizaci a pootočení stavby o 5º. Stavební úřad vyhověl žádosti žalobkyně rozhodnutím ze dne 7. 7. 2022 (dále jen „povolení změny stavby“), načež žalobkyně dne 7. 12. 2022 získala kolaudační souhlas pro užívání výrobní haly. [3] Osoby zúčastněné na řízení [dále jen „OZNŘ“] III) až VI), jakožto opomenutí účastníci, napadly rozhodnutí stavebního úřadu odvoláním. Krajský úřad Moravskoslezského kraje (dále jen „krajský úřad“) rozhodnutím ze dne 7. 9. 2023 odvolání zamítl. Dospěl k závěru, že stavební úřad neměl povolit změnu stavby před jejím dokončením. Řízení měl zastavit pro bezpředmětnost dle § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a následně zahájit řízení o odstranění stavby dle § 129 starého stavebního zákona. Na druhou stranu však konstatoval, že žalobkyně byla v dobré víře, provedla-li změny stavby před podáním žádosti. Disponovala totiž potřebnými závaznými stanovisky a k žádosti předložila potřebné podklady. Stavební úřad tedy sice pochybil, postupoval-li dle nesprávného ustanovení starého stavebního zákona, tj. dle § 118 namísto § 129, tato skutečnost však nemohla jít ke stěžovatelčině tíži. [4] Žalovaný následně nařídil v této věci přezkumné řízení dle § 94 správního řádu. Zrušil rozhodnutí krajského úřadu, jelikož dospěl k závěru, že nebylo možné vyhovět žádosti žalobkyně podané dle § 118 starého stavebního zákona, kterou podala až poté, co svévolně uskutečnila zamýšlené změny stavby. Vědomě uvedla stavební úřad ve skutkový omyl ohledně stupně dokončení stavby, což vylučuje její dobrou víru. Ministr pro místní rozvoj poté nevyhověl rozkladu žalobkyně rozhodnutím označeným v záhlaví. [5] Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně neúspěšně bránila žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Ten konstatoval, že žalobkyně od počátku řízení vedeného dle § 118 starého stavebního zákona nejednala v dobré víře. Žádostí totiž vyvolala zdání, že v té době ještě neprovedla zamýšlené změny. Obecně poukázal na význam zásady ochrany dobré víry, kterou musí správní orgán zohledňovat mimo jiné také v přezkumném řízení dle § 94 odst. 4 a 5 správního řádu. Posouzení dobré víry však vždy závisí na konkrétních okolnostech případu. Připomněl, že za správnost a zákonnost rozhodnutí primárně odpovídá správní orgán. Účastník by neměl nést důsledky nezákonného rozhodnutí, ledaže tuto nezákonnost vyvolá sám účastník. V takové situaci naopak nelze chránit dobrou víru. Jako příklad uvedl stavebníka, který uskutečnil záměr bez povolení, či způsobem odlišným od projektové dokumentace. Odkázal rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 17/16, z nějž plyne základní princip, že čím méně se účastník přičinil o vadu rozhodnutí, tím naléhavější důvod musí existovat pro zásah do jeho práv, která vyplývají ze sporného rozhodnutí. [6] Městský soud uvedl, že žalobkyní tvrzené okolnosti v žádosti o povolení změny stavby neměly oporu v realitě. Žalobkyně si musela být vědoma skutečností, k nimž dospěl krajský úřad, tedy že již v roce 2020 byly realizovány hlavní nosné konstrukce stavby rovnou v rozsahu změněných parametrů. V roce 2021 byla dokončena celá konstrukce stavby a část kanceláří a zázemí pro zaměstnance. Zjednodušeně řečeno, v době podání žádosti již žalobkyně realizovala požadované změny původního záměru. Žalobkyni muselo být dle městského soudu zřejmé již ze samotného označení žádosti dle § 118 starého stavebního zákona, že nejde o žádost o schválení již provedených změn. Dodal, že dodatečné povolování stavby dle § 129 starého stavebního zákona by se pravděpodobně stalo obsoletním, mohly-li by správní orgány postupovat podle § 118 téhož zákona i po provedení (předtím nepovolené) změny stavby. [7] Městský soud konstatoval pochybení stavebního úřadu, který měl řízení o žádosti žalobkyně zastavit. Pokud už toto řízení vedl, neměl z něj vynechat potenciální účastníky, mimo jiné také OZNŘ I) až VI). Neopomenul, že mezi rozhodnutím stavebního úřadu a zrušujícím rozhodnutím žalovaného uplynula doba delší než dva roky. Byla to však primárně žalobkyně, kdo usiloval o legalizaci již uskutečněných stavebních činností tím, že podala nesprávný typ žádosti. Pokud by tak neučinila, stavební úřad by v tomto řízení nepostupoval v rozporu se zákonem. Městský soud dále nepřisvědčil ani tvrzení žalobkyně, že řízení o dodatečném povolení stavby by probíhalo stejným způsobem jako řízení o změně stavby před jejím dokončením. Zatímco v prvním případě stavebník dodržuje pravidla stavebního povolení, ale domáhá se jeho změny předtím, než takovou změnu učiní, ve druhém případě stavebník vědomě jedná v rozporu se stavebním povolením. [8] Dle městského soudu nešlo dovozovat, že by žalobkyně musela přerušit svoji podnikatelskou činnost v důsledku zrušení rozhodnutí o povolení změny stavby. Přerušení podnikání by mohlo být důsledkem rozhodnutí o zákazu užívání stavby. Takové rozhodnutí nebylo vydáno, a tudíž jej městský soud ani nepřezkoumával. Rizika pro provoz závodu musela nést žalobkyně. Skutečnost, že zaměstnává vyšší počet osob, včetně osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, na tom nemůže nic změnit. Žalobkyně bude mít možnost požádat o dodatečné povolení stavby v rámci řízení o odstranění stavby dle § 129 starého stavebního zákona. Městský soud se nevyjadřoval k dílčím námitkám opomenutých účastníků, jelikož ty nejsou předmětem posuzované věci. Stavební úřad by měl tyto námitky vypořádat v rámci řízení o odstranění stavby, resp. o dodatečném povolení stavby, bude-li jej žalobkyně iniciovat. II. Obsah kasační stížnosti a další vyjádření [9] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [10] Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem městského soudu, že nejednala v dobré víře, podala-li žádost o změnu stavby před jejím dokončením, ačkoliv byly některé změny již fakticky provedeny. Legitimně očekávala, že stavební úřad správně kvalifikuje její žádost a rozhodne o ní podle zákona. Žádost dle § 118 starého stavebního zákona stěžovatelka podala, jelikož stavba nebyla dokončena ani zkolaudována. Z žádného vyjádření stavebního úřadu neplynulo, že by žádost podala v rozporu se zákonem. V rozhodnutí o změně stavby před jejím dokončením je uvedeno, že stavební úřad oznámil účastníkům řízení a dotčeným orgánům zahájení daného řízení. Od ústního jednání upustil kvůli známosti poměrů na staveništi a obsahové dostatečnosti žádosti. Stěžovatelka tvrdí, že stavební úřad neuvedla v omyl. Jednala v dobré víře, jelikož disponovala závaznými stanovisky dotčených orgánů, potvrzujícími soulad změn stavby s právními předpisy. Kolaudační souhlas posiloval její důvěru v právní stav. [11] Stěžejním kritériem pro posouzení dobré víry je dle stěžovatelky míra zavinění účastníka ří