8 As 36/2024 — Nejvyšší správní soud

8 As 36/2024- 47 - text  8 As 36/2024-50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: J. P., zastoupený JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 819/43, Praha 1, proti žalovanému: první náměstek policejního prezidenta, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2023, čj. PPR-8632-5/ČJ-2023-990131, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2024, čj. 6 Ad 7/2023-30, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2024, čj. 6 Ad 7/2023-30, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2023, čj. PPR-8632-5/ČJ-2023-990131, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti v celkové výši 20 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce, JUDr. Josefa Kopřivy, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím z 21. 12. 2022, čj. CPR-30398-11/ČJ-2021-9300HS (dále „prvostupňové rozhodnutí“), ředitel Ředitelství služby cizinecké policie (dále „prvostupňový služební orgán“) rozhodl, že žalobce odpovídá za škodu na majetku České republiky, která dne 10. 7. 2020 vznikla poškozením služebního dopravního prostředku. Žalobci byla uložena povinnost zaplatit částku 40 541 Kč podle § 95 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále „zákon o služebním poměru“). Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku žalovaný změnil prvostupňové rozhodnutí, a to v části týkající se ustanovení zákona o služebním poměru, podle kterého bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí (§ 94 odst. 1 a § 95 odst. 1 a 2 zákona o služebním poměru), určení organizační složky státu, která je oprávněná se služebním vozidlem hospodařit (Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje), výše částky (39 541 Kč), kterou je žalobce povinen zaplatit, a běhu subjektivní promlčecí lhůty. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Městský soud na úvod konstatoval, že žalobní body se nepříliš střetávají s právním názorem žalovaného uvedeným v jeho rozhodnutí. Dále se městský soud zabýval námitkou promlčení. Dne 10. 7. 2020 vznikla škodní událost a dozvěděla se o ní Policie České republiky. Dne 15. 11. 2021 byla žalobci doručena výzva k zaplacení náhrady škody (dále „výzva“). Z toho je podle městského soudu zjevné, že nárok, resp. právo na náhradu škody bylo uplatněno v promlčecí lhůtě podle § 207 odst. 3 zákona o služebním poměru. Výzva není návrhem na uzavření dohody o náhradě škody, jak namítal žalobce, ale běžným uplatněním práva. K uplatnění práva proto nedošlo až oznámením o zahájení řízení. Z rozhodnutí žalovaného dále nevyplývá, že se služební funkcionář o škodě a o tom, kdo ji způsobil, dozvěděl až 5. 11. 2021. Výzva byla učiněna příslušným orgánem, a to v souladu s Pokynem policejního prezidenta č. 169/2019, kterým se stanoví postup při řešení škodních událostí organizačních článků Policejního prezidia České republiky, útvarů Policie České republiky s celostátní působností a ředitelů Policie České republiky krajských ředitelství policie (dále „pokyn“). To podle městského soudu vyplývá z vyjádření žalovaného. Zákon o služebním poměru současně nestanoví, že by zmíněnou výzvu musel vydat příslušný služební funkcionář. Rozsudek NSS z 21. 12. 2016, čj. 6 As 168/2016-29, a rozsudek městského soudu z 26. 1. 2016, čj. 3 Ad 14/2013-41, žalovaný uvedl pouze obecně a doplnil jimi své rozhodovací důvody, proto nevadí, že je ve skutkovém ději nelze srovnávat s řešenou věcí. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [3] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [4] Stěžovatel nesouhlasí se závěry městského soud o povaze výzvy. O povinnosti nahradit škodu musí být vedeno řízení ve věcech služebního poměru, který je poměrem veřejnoprávním. Toto řízení umožní uplatnění procesních práv a garantuje soudní ochranu. Závěr městského soudu, že je výzva běžným uplatněním práva u druhé strany právního vztahu, platí pouze v pracovněprávních vztazích. Výzva pak v těchto vztazích představuje ofertu ze strany zaměstnavatele a akceptaci ze strany zaměstnance. Skutečnost, že výzva nebyla označena jako návrh smlouvy, na její povaze nic nemění. Městský soud zjevně přehlédl, že pokyn se vztahuje jak na příslušníky ve služebním poměru, tak na zaměstnance. Proto obsahuje i ustanovení o uznání viny a výzvě k náhradě škody. Vnitřní předpis nemůže vyloučit znění zákona. Pokud je tedy příslušník povinen nahradit škodu až na základě rozhodnutí služebního funkcionáře, pak promlčení práva na náhradu škody lze předejít jen vydáním a právní mocí rozhodnutí. Promlčecí lhůtu nemůže zastavit ani oznámení o zahájení řízení, natož výzva. Zákon o služebním poměru totiž vůbec neupravuje stavení či přerušení promlčecí doby. Pokud by stačilo zahájit řízení o náhradě škody, mohl by služební funkcionář vést řízení neomezeně dlouhou dobu, což by vedlo k narušení právní jistoty. [5] Výzva je také nicotná, protože ji vydal nepříslušný orgán. S příslušníkem může jednat pouze služební funkcionář nebo pověřená osoba. Úprava pokynem se týká náhrady škody způsobené zaměstnancem, ne příslušníkem. Stěžovatel závěrem také uvedl, že dostatečně vylíčil, v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí žalovaného a prvostupňového rozhodnutí, a proto považuje za nepřípadné konstatování městského soudu, že žalobní body se nepříliš střetávají s právním názorem žalovaného uvedeným v jeho rozhodnutí. [6] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s rozsudkem městského soudu. Podle žalovaného je argumentace týkající se „veřejnoprávnosti“ vztahů upravených zákonem o služebním poměru velmi obecná a nijak nesporuje závěr, že právo na náhradu škody bylo uplatněno již výzvou. Z čl. 10 pokynu vyplývá, že škoda, u které pracovník svoji odpovědnost uznal, ale v úředním záznamu o škodní události neprohlásil, že chce škodu dobrovolně nahradit, bude projednána náhradovou komisí, která může vydat výzvu k zaplacení náhrady škody. Pracovníkem podle čl. 2 písm. h) pokynu je příslušník nebo zaměstnanec Policie ČR. Výzva tedy představuje legální prostředek k uplatnění práva na náhradu škody. Podle žalovaného městský soud nepopřel judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se týkala použití správního řádu v řízení ve věcech služebního poměru, který se v případě stěžovatele neuplatnil. Stěžejním dnem pro určení promlčení práva na náhradu škody je den, kdy byla stěžovateli doručena výzva, tedy 15. 11. 2021. Názor, že k uplatnění práva na náhradu škody dochází pouze skrze pravomocné rozhodnutí služebního funkcionáře, judikatura nesdílí (rozsudky městského soudu z 1. 3. 2023, čj. 5 Ad 7/2019-70, či z 26. 1. 2016, čj. 3 Ad 14/2013-41, nebo rozsudek NSS z 21. 12. 2016, čj. 6 As 168/2016-29). K uplatnění práva na náhradu škody byla dostatečná výzva, která umožňuje uplatnění procesních práv a garantuje soudní ochranu. Zahájení řízení ve věcech služebního poměru nemá vliv na okamžik uplatnění práva na náhradu škody. Právo na náhradu škody není v dané věci promlčeno. Smyslem řízení o náhradě škody je domoci se zaplacení vzniklé škody, není důvod, proč by služební funkcionář takové řízení bezdůvodně protahoval. K vydání výzvy je pověřen předseda náhradové komise, a pokud není podle výzvy plněno, je příslušný rozhodnout služební funkcionář. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [7] Kasační stížnost je důvodná. [8] Stěžovatel v souvislosti s výzvou namítl jednak její nicotnost, protože ji nevydal příslušný orgán. Jednak promlčení práva bezpečnostního sboru na náhradu stěžovatelem způsobené škody, neboť pouhá výzva k náhradě škody nepředstavuje uplatnění práva na náhradu škody ve smyslu § 207 odst. 3 zákona o služebním poměru. [9] Nejvyšší správní soud se předně zabýval tím, zda výzva k náhradě škody obecně může mít účinky uplatnění práva na náhradu škody v promlčecí lhůtě. [10] Podle § 207 odst. 3 zákona o služebním poměru lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody činí 2 roky; začne běžet dnem, kdy se poškozený dozví, že škoda vznikla a kdo za ni odpovídá. Nárok na náhradu škody se promlčí, jestliže nebyl uplatněn ve lhůtě 3 let, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, ve lhůtě 10 let ode dne, kdy došlo k události, ze které škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. [11] Podle judikatury Nejvyššího správního soudu „§ 207 odst. 3 zákona o služebním poměru hovoří o uplatnění nároku na náhradu škody. Jinými slovy stanoví pouze hranici, do kdy musí být právo vůči druhé stráně uplatněno, oznámeno, požadováno, nestanoví však „konečnou hranici“, v níž musí být právo přiznáno, splněn