9 Afs 24/2024 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 24/2024- 79 - text  9 Afs 24/2024 - 95 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Tomáše Herce a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: digital cave s. r. o., se sídlem Anglická 336/21, Praha 2, zastoupená JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2022, č. j. 39131/22/520011434711926, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2023, č. j. 63 Af 11/2022141, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Věc se týká stanovení daně z příjmů právnických osob podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a jsou v ní řešeny následující dílčí právní otázky: použitelnost zvláštní úpravy lhůty pro stanovení daně podle § 38r odst. 2 zákona o daních z příjmů za situace, kdy je v průběhu této lhůty rozhodnutím správce daně zrušena daňová ztráta, základ daňovým subjektem uplatněných nákladů spojených s pořízením majetku (aktivních prvků a interiérového vybavení datového centra) v provedeném dokazování, podmínky pro úpravu základu daně s ohledem na odlišnost sjednané ceny s obvyklou cenou plnění, které bylo předmětem transakce mezi „jinak spojenými osobami“ podle § 23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů, a skutkový závěr o rozsahu přijatého plnění, soulad postupu daňového subjektu, který zúčtoval do daňově uznatelných nákladů pořizovací cenu uvedeného majetku, aniž by ji snížil o dotaci poskytnutou za účelem jeho pořízení, s účetními zásadami podle § 3 odst. 1 a § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, a možnost zohlednění (v rovině účetní i daňové) dohody o narovnání uzavřené po rozvahovém dni účetního období jako „upravující“ události ve vztahu k dohadné položce aktivní ve smyslu § 10 odst. 7 vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví (dále jen „prováděcí vyhláška“). [2] Žalobkyně (do 29. 4. 2021 společnost Technologické centrum Písek s.r.o.; dále jen „stěžovatelka“) je obchodní společností zabývající se mj. výrobou a instalací elektronických a telekomunikačních zařízení. Ministerstvo průmyslu a obchodu jí v roce 2010 poskytlo dotaci z Operačního programu Podnikání a inovace na realizaci projektu s názvem „Technologický park – Žižkova Kasárna Písek“. Původním příjemcem dotace byla obchodní společnost REALITY GRÉGR s.r.o. (dále jen „společnost REALITY GRÉGR“), tehdejší jediný společník stěžovatelky. [3] Za účelem realizace projektu proběhla dvě výběrová řízení, z nichž vzešli dva pro věc významní dodavatelé. Hlavním dodavatelem z vítězného konsorcia, které mělo zajistit celé řešení, včetně první verze datového centra, byla obchodní společnost PRIMA, akciová společnost (dále jen „společnost PRIMA“). Stěžovatelka s ní dne 31. 8. 2010 uzavřela smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo i dodání interiérového nábytku (dále jen „interiérové vybavení“). Komplexní dodávku informačních a komunikačních technologií pak měla zajistit obchodní společnost CONTEG, spol. s r.o. (dále jen „společnost CONTEG“), se kterou stěžovatelka uzavřela smlouvu o dílo dne 16. 2. 2012. Součástí díla měly být i aktivní prvky, které zahrnovaly např. servery, monitoring, elektronickou požární signalizaci, elektronický zabezpečovací systém, kamerový systém, přístupové systémy apod., včetně instalace, implementace a proškolení obsluhy (dále jen „aktivní prvky“). [4] Materiál určený na výstavbu datového centra stěžovatelka skladovala v pronajatém skladu umístěném v areálu bývalých vojenských kasáren v Písku, který v noci z 28. na 29. 9. 2012 poškodil požár. Z šetření Policie České republiky vyplynulo, že požár byl založen úmyslně se dvěma ložisky – v garáži, ve které se nacházelo uskladněné interiérové vybavení, a ve skladu, ve kterém se nacházely aktivní prvky. [5] O škodě, která následkem požáru vznikla, stěžovatelka účtovala ve zdaňovacím období roku 2012 na účet 549 – Manka a škody z provozní činnosti v celkové výši 48 689 736 Kč. Jde o součet částky 38 128 974 Kč, která odpovídala pořizovací ceně uskladněných aktivních prvků, a částky 10 560 762 Kč, která odpovídala pořizovací ceně uskladněného interiérového vybavení. Ve výši součtu těchto částek uplatňovala stěžovatelka také nárok na pojistné plnění vůči České podnikatelské pojišťovně, a.s. (dále jen „pojišťovna“). O nároku uplatněném vůči pojišťovně účtovala v účetním období roku 2012 jako o jiné krátkodobé pohledávce. [6] Dne 13. 6. 2013 uzavřely stěžovatelka a pojišťovna ohledně nároku na pojistné plnění dohodu o narovnání. Učinily tak „[v]zhledem k tomu, že […] nebylo dosaženo shody v oblasti rozsahu pojištění, právě tak, jako nebylo dosaženo dohody o výši pojistného plnění“ (čl. IV této dohody). V dohodě je uvedeno, že dne 17. 1. 2013 vyplatila pojišťovna stěžovatelce zálohu na pojistné plnění ve výši 10 000 000 Kč. Dohodou o narovnání se zavázala uhradit jí ještě částku 20 300 000 Kč jako doplatek pojistného plnění. [7] Účetní závěrku za rok 2012 schválila stěžovatelka dne 24. 6. 2013, aniž by do ní promítla dohodu o narovnání. Dne 28. 6. 2013 podala stěžovatelka řádné daňové přiznání na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2012, které, jdeli o výnos spočívající v pohledávce vůči pojišťovně, vycházelo z účetní závěrky. Dohoda o narovnání byla nicméně důvodem, pro který stěžovatelka podala dne 3. 7. 2014 dodatečné daňové přiznání. V něm snížila příjmy o částku 18 389 736 Kč, která představuje rozdíl mezi původně nárokovaným pojistným plněním a pojistným plněním podle dohody o narovnání. Ponížení odůvodnila v listině přiložené k dodatečnému daňovému přiznání tím, že tato úprava „představuje rozdíl mezi předpisem pohledávky z titulu pojistného plnění a skutečnou náhradou přiznanou pojišťovnou. Tato částka nesprávně zvyšovala výnosy roku 2012. Účetně došlo k opravě účtování v roce 2013.“ [8] Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) zahájil dne 20. 2. 2015 u stěžovatelky daňovou kontrolu na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2012, a to v rozsahu všech skutečností rozhodných pro správné zjištění a stanovení daně. Daňová kontrola byla ukončena dne 4. 10. 2018 projednáním zprávy o daňové kontrole, č. j. 2034531/18/220860562303607 (dále jen „zpráva o daňové kontrole“). Dne 10. 10. 2018 vydal správce daně dodatečný platební výměr č. j. 2045688/18/220850522307495, kterým stěžovatelce doměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2012 ve výši 11 308 990 Kč, zrušil daňovou ztrátu z příjmů právnických osob ve výši 18 477 891 Kč a uložil povinnost k úhradě penále v celkové výši 2 446 576 Kč. [9] Důvodem doměření daně a zrušení daňové ztráty byla celkem čtyři kontrolní zjištění, která jsou přímo navázána na zaúčtovanou škodu na majetku stěžovatelky vzniklou v důsledku požáru. Jejich podstata a význam jsou následující: I) Stěžovatelce dodala aktivní prvky osoba, která s ní byla v době realizace projektu jinak spojena ve smyslu § 23 odst. 7 písm. b) bodu 5 zákona o daních z příjmů. Stěžovatelka zároveň neprokázala opodstatněnost rozdílu mezi cenou, která jí byla za dodávku aktivních prvků fakturována touto osobou, a cenou, která by byla sjednána mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek (dále jen „obvyklá cena“). Správce daně na základě tohoto kontrolního zjištění snížil stěžovatelce ocenění zaúčtované škody na aktivních prvcích, které stěžovatelka ocenila částkou 38 128 974 Kč, o 23 498 945 Kč. II) Ocenění škody na interiérovém vybavení nemělo odpovídat množství a stavu majetku nalezeného v budově po požáru. Správce daně na základě tohoto kontrolního zjištění snížil stěžovatelce uplatněné náklady zaúčtované na interiérovém vybavení, které stěžovatelka ocenila částkou 10 560 762 Kč, o 8 643 456 Kč. III) Stěžovatelka měla nesprávně zahrnout do daňově účinných nákladů celou vstupní cenu zničeného majetku, aniž by od ní odečetla hodnotu přijaté dotace. Zbylá výše přijaté dotace na majetek, který nebyl následkem požáru zařazen do užívání, pak měla představovat příjem z činnosti stěžovatelky ve smyslu § 18 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Správce daně na základě těchto zjištění snížil stěžovatelce náklady (po uvedených sníženích tvořily částku 16 547 335 Kč, která odpovídala skutečné hodnotě shořelého majetku) o 9 266 507,60 Kč (dotace ve výši 56 % této hodnoty). Současně zvýšil výnosy o částku 17 999 744,40 Kč, která představovala zbylou část poskytnuté dotace. Celkem tedy zvýšil základ dan