1 Afs 183/2025 – Nejvyšší správní soud

1 Afs 183/2025- 55 - text  1 Afs 183/2025 - 60 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Petra Pospíšila v právní věci žalobce: IEFCE Czech Republic, a. s., se sídlem U dubu 691/48, Praha 4, zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2024, č. j. 24030/24/510000460708633, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2025, č. j. 10 Af 15/2024  94, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2025, č. j. 10 Af 15/2024  94, a rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2024, č. j. 24030/24/510000460708633, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti částku 24 997 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Filipa Němce, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podstatou nyní posuzované věci je otázka, zda žalovaný postupoval správně, pokud posoudil jednání žalobce spočívající v podání neodůvodněného (blanketního) odvolání proti platebnímu výměru č. j. 3771205/24/200470462111080 ze dne 30. 4. 2024 jako zneužití práva, resp. zda existenci zneužití práva ze strany žalobce (jeho zástupce) ve svém rozhodnutí o odvolání dostatečným způsobem odůvodnil. Uvedeným platebním výměrem Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) stanovil žalobci podle § 13a zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, a podle § 139 ve spojení s § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, daň z nemovitých věcí na rok 2024 ve výši 3 780 Kč. Žalobce byl totiž ke dni 1. 1. 2024 vlastníkem nemovitých věcí evidovaných na listu vlastnictví č. 3819 a č. X pro katastrální území N. M. a obec P., a to bytové jednotky č. X nacházející se v bytovém domě č. p. X umístěném na pozemku p. č. X a od tohoto vlastnictví odvozeného spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku o velikosti id. 882/14135. [2] Blanketní odvolání žalobce žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl. Konstatoval, že i když odvolání neobsahovalo náležitosti požadované § 112 odst. 1 daňového řádu, správce daně nebyl povinen dle § 112 odst. 2 či § 74 odst. 1 daňového řádu vyzývat žalobce k odstranění vad. Daňovým orgánům totiž bylo z úřední činnosti známo, že zástupce žalobce – společnost GOODWILL PARTNER, s.r.o. (dále jen „GOODWILL PARTNER“) činí podání neobsahující povinné náležitosti opakovaně, na výzvy k odstranění vad nereaguje a na následné zastavení řízení reaguje blanketními odvoláními, kterými celý proces začíná nanovo, a mohl by tedy pokračovat nekonečně dlouho. Zástupce žalobce tím fakticky znemožňuje vydání pravomocného rozhodnutí ve věci. Žalovaný posoudil takové jednání jako zneužití práva. Žalobce měl nadto do doby, než žalovaný přistoupil k vydání rozhodnutí o odvolání, více než tříměsíční časový prostor k odstranění vad podání. Zájem na ukončení šikanózního jednání žalobce převažuje nad zájmem na striktním dodržování zákonného procesního postupu. Žalovaný tedy přezkoumal zákonnost platebního výměru i přes vady odvolání; žádná pochybení správce daně přitom neshledal. [3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, ve které namítl podstatné procesní vady řízení. Tvrdil, že blanketní odvolání podané emailem dne 27. 5. 2024 (potvrzené dne 31. 5. 2024 datovou zprávou) doplnil prostřednictvím poštovních služeb dne 28. 5. 2024; toto doplnění však daňové orgány nezohlednily. Správce daně měl tedy správně buď žalobce vyzvat k odstranění vad odvolání dle § 112 odst. 2 daňového řádu, nebo měl přihlédnout k doplnění tohoto odvolání. Zároveň žalobce popřel, že by se jeho zástupce dopouštěl zneužití práva spočívajícího v opakovaném činění podání bez povinných náležitostí. Rozhodnutí žalovaného bylo pro žalobce překvapivé. Dále žalobce namítl též věcnou nesprávnost platebního výměru a napadeného rozhodnutí žalovaného. II. Rozsudek městského soudu [4] Městský soud nepovažoval žalobu za důvodnou a zamítl ji. Daňové řízení podle něj nevykazovalo podstatné procesní vady. Napadené rozhodnutí nebylo z hlediska meritorního posouzení věci překvapivé. [5] Soud neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v nedostatečném odůvodnění zneužití práva ze strany zástupce žalobce. Žalovaný sice dostatečným způsobem nevysvětlil, v čem spočívá jeho znalost z úřední činnosti o zneužívajícím postupu žalobce při odvolání. S ohledem na výjimečnost aplikace institutu zneužití práva by přitom bylo nepochybně namístě alespoň konkretizovat řízení, ve kterých se zástupce žalobce zneužití práva dopustil. Tento nedostatek však dle soudu nedosahuje intenzity potřebné k vyslovení nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Žalovaný totiž v obecné rovině popsal modus operandi zástupce žalobce, jeho dopady na řízení a dostatečně odůvodnil posouzení takového postupu jako jednání nesoucího znaky zneužití práva. Správce daně přitom ve stanovisku k odvolání ze dne 23. 7. 2024, které je součástí správního spisu, specifikoval, z jakých dřívějších řízení vychází jeho znalost z úřední činnosti. [6] Soud nepřisvědčil žalobci v tom, že jej měl správce daně či žalovaný vyzvat k odstranění vad blanketního odvolání a poskytnout mu v tomto směru poučení v souladu s § 112 odst. 2 daňového řádu. Potvrdil tak závěr žalovaného, že za zneužití práva lze považovat také situaci, ve které daňový subjekt (jeho zástupce) s cílem prodloužit daňové řízení opakovaně činí podání neobsahující zákonné náležitosti, které ani přes výzvu nedoplní, a na následné zastavení řízení reaguje dalším blanketním odvoláním, přičemž tak daňový subjekt koná s úmyslem oddalovat rozhodnutí ve věci. V nyní posuzovaném případě se dle městského soudu o takový projev zneužití práva skutečně jednalo. Ze správního spisu vyplynulo, že správce daně obdržel dne 27. 5. 2024 toliko blanketní odvolání, které žalobce potvrdil datovou zprávou ze dne 31. 5. 2024. Žalobce sice v žalobě tvrdil, že doplnění odvolání zaslal dne 28. 5. 2024 prostřednictvím poštovních služeb, toto tvrzení však není ničím prokázáno. Daňové orgány zjevně žádným takovým podáním nedisponují a jeho odeslání nijak nedoložil ani sám žalobce. Daňové orgány proto příhodně vycházely pouze z původního blanketního odvolání. Správce daně ve svém stanovisku k odvolání vysvětlil, proč nevyzval zástupce žalobce k doplnění odvolání; stejně tak žalovaný s odkazem na správní praxi správce daně a vlastní správní praxi v jiných řízeních se zástupcem žalobce nepřistoupil k vydání výzvy dle § 112 odst. 2 daňového řádu k odstranění vad odvolání. [7] Dále soud poznamenal, že žalovaný ve svém vyjádření k žalobě a v duplice podrobně upřesnil průběh předchozího daňového řízení s žalobcem a také daňového řízení se společností Grabštejn Immobilien, s.r.o., kterou zastupoval stejný zástupce – společnost GOODWILL PARTNER, zároveň odkázal na usnesení městského soudu ze dne 30. 10. 2023, č. j. 15 Af 8/2022  39, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2024, č. j. 4 Afs 38/2024  93. Z těchto odkazů na daňové a soudní řízení je zřejmé, že zástupce žalobce opakovaně postupoval při podání odvolání v daňovém řízení stejným způsobem. Pro nyní posuzované daňové řízení však tyto odkazy měly především referenční hodnotu, samy o sobě automaticky neznamenají, že se o zneužití práva jednalo i v nyní posuzované věci. Závěr žalovaného, že žalobce podáním blanketního odvolání zneužil právo, nicméně obstojí. Městský soud v tomto ohledu setrval na názoru vyjádřeném již v jeho rozsudku ze dne 9. 11. 2023, č. j. 15 Afs 2/2022  218, v němž zástupci žalobce vytkl způsob, jakým v daňovém (a následně soudním) řízení uplatňoval svá práva – v tehdejším případě se jednalo o enormní počet obsáhlých podání, která nepřinášela nové argumenty a postrádala stručnost a věcnost. [8] Městský soud shrnul, že ačkoliv žalovaný správní praxi, z níž vyvodil zneužití práva v posuzované věci, přímo v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem nedoložil podklady z konkrétních řízení, nelze odhlédnout od dosavadní praxe žalovaného se zástupcem žalobce, který (jak sám tvrdí) zastupuje v řízeních s orgány finanční správy hned několik subjektů. Z argumentace žalobce je přitom zřejmé, že již v minulosti podával několik blanketních odvolání; daňové orgány ho přitom opakovaně poučovaly o postupu v souladu s § 112 odst. 2 daňového řádu. V posuzované věci měl žalobce zcela dostatečnou dobu (více jak dva měsíce) k doplnění odvolání. [9] Městský soud nepřisvědčil žalobci ani v tom, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nepoměřoval aplikaci institutu zneužití práva s principem právní jistoty. Žalovaný sice stroze, leč správně uvedl, že v posuzované věci převážil zájem na ukončení šikanózního jednání odvolatele nad zájmem na str