10 Ads 5/2026 — Nejvyšší správní soud

10 Ads 5/2026- 37 - text  10 Ads 5/2026 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: nezl. Š. H., zastoupený M. H., právně zastoupený Mgr. Jindřichem Hájkem, advokátem, Na Poříčí 1071/17, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2025, čj. MPSV2025/101954925, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2025, čj. 3 A 82/202539, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Úřad práce České republiky – Krajská pobočka pro hlavní město Prahu žalobci přiznal rozhodnutím ze dne 13. 3. 2024 nárok na náhradní výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně ode dne 1. 3. 2024 podle zákona č. 588/2020 Sb., o náhradním výživném pro nezaopatřené dítě (dále jen „zákon o náhradním výživném“). Úřad práce následně rozhodnutím ze dne 31. 7. 2024 změnil výši náhradního výživného z 3 000 Kč na 1 488 Kč ode dne 1. 7. 2024. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, kterému žalovaný vyhověl a rozhodnutím ze dne 16. 12. 2024 rozhodnutí Úřadu práce zrušil a vrátil věc k novému projednání. [2] Úřad práce následně rozhodnutím ze dne 12. 2. 2025 opětovně změnil výši náhradního výživného z částky 3 000 Kč na částku 1 488 Kč ode dne 1. 7. 2024. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 5. 2025 zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Podle žalovaného Úřad práce postupoval v souladu s § 4 odst. 1 zákona o náhradním výživném, podle něhož se náhradní výživné stanoví jako rozdíl výše měsíční dávky výživného určené v exekučním titulu a částečného plnění výživného v příslušném měsíci, nejvýše však ve výši 3 000 Kč měsíčně. Plníli se výživné jinak než v pravidelných měsíčních dávkách, stanoví se pro účely stanovení výše náhradního výživného měsíční průměr těchto částek. V měsících březen 2024 až červen 2024 nebylo výživné plněno pravidelně, proto podle poslední věty tohoto odstavce se výše náhradního výživného stanoví jako měsíční průměr náhradního výživného v jednotlivých měsících, tj. náhradního výživného ve výši 3 000 Kč za březen 2024, minus () 3 051 Kč za duben 2024, 3 000 Kč za květen 2024 a 3 000 Kč za červen 2024. Celkem tedy 5 949 Kč, měsíční průměr náhradního výživného pak činí 5 949 Kč ÷ 4 = 1 488 Kč. Stanovená výše náhradního výživného je rovněž plně v souladu s Instrukcí náměstkyně pro řízení sekce 7 č. 3/2021 i se Směrnicí generálního ředitele Úřadu práce České republiky č. 2/2021. [3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Městského soudu v Praze, který ji v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Městský soud shledal v odůvodnění žalovaného nepřesnost v té části, v níž žalovaný výpočet náhradního výživného opírá o § 4 odst. 1 větu druhou zákona o náhradním výživném. Ta podle městského soudu dopadá na situace, kdy je výživné placeno jinak než pravidelně jedenkrát v každém měsíci, například čtvrtletně, pololetně, či ročně. Neaplikuje se naopak na případy, kdy je výživné plněno v (pravidelných) měsíčních dávkách, které jsou ale v různé výši. Tato nepřesnost však nepředstavuje důvod pro zrušení rozhodnutí, neboť následný postup při výpočtu náhradního výživného je již správný a souladný se zákonem. 2. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností pro důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., namítá tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. Městský soud podle stěžovatele chybně aproboval výklad zákona o náhradním výživném, který aplikoval žalovaný i Úřad práce. [5] Stěžovatel namítá, že postup správních orgánů při výpočtu výše náhradního výživného je zcela chybný a učiněný v rozporu se zákonem o náhradním výživném. Stěžovatel je tím krácen na svých právech. Nikde v zákoně není stanoveno, že by se výše náhradního výživného stanovovala z průměrných částek náhradního výživného za 4 měsíce, jako to dovozuje žalovaný. Takový výklad by popíral nejen samotný smysl zákona a gramatický a logický výklad ustanovení § 4 zákona o náhradním výživném, ale i samotné zásady veřejného práva. [6] Stěžovatel uvádí, že výše náhradního výživného se stanoví jako rozdíl výše měsíční dávky výživného určené v exekučním titulu a částečného plnění výživného v příslušném měsíci. V daném případě bylo výživné plněno jinak než v pravidelných měsíčních dávkách, proto se pro účely stanovení výše náhradního výživného operuje s měsíčním průměrem částek částečného plnění výživného. Na základě tohoto postupu (po zohlednění limitace) by náhradní výživné mělo být nadále rovno částce 3 000 Kč měsíčně, nikoliv snižováno. [7] Stěžovatel proto navrhl, aby NSS napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že setrvává na svých závěrech ohledně postupu při výpočtu náhradního výživného. Má za to, že tento postup je v souladu se zákonem. [9] Žalovaný navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl. 3. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem 3.1. K přijatelnosti kasační stížnosti [10] Pro další posouzení věci je v prvé řadě nezbytné posoudit otázku obsazení městského soudu, který v této věci rozhodoval v senátu. [11] Podle § 31 odst. 2 s. ř. s. (ve znění účinném do 31. 12. 2025) rozhoduje o žalobách proti rozhodnutí správního orgánu ve věcech státní sociální podpory specializovaný samosoudce. Rozhodování ve věcech náhradního výživného bylo výslovně svěřeno specializovanému samosoudci až zákonem č. 314/2025 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2026. Nelze však přehlédnout, že náhradní výživné je svou povahou koncipováno jako sociální dávka, která doplňuje systém dávek státní sociální podpory (srov. § 1 odst. 2 zákona o náhradním výživném). Podle § 1 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, se státní sociální podporou „stát podílí na krytí nákladů rodiny v souvislosti s narozením dítěte a péčí o něj i při některých dalších sociálních situacích.“. To platí rovněž pro dávku náhradního výživného. Při určení okruhu oprávněných osob pak § 2 zákona o náhradním výživném vychází ze zákona o státní sociální podpoře. Na základě uvedeného lze dovodit, že specializovaný samosoudce rozhoduje ve věcech náhradního výživného i před účinností výše zmíněné novely, neboť tuto dávku lze podřadit pod „věc státní sociální podpory“. [12] V situacích, kdy namísto specializovaného samosoudce rozhodoval specializovaný senát, se sice jedná o nesprávné obsazení soudu, nezpůsobuje to však takovou vadu, která by sama o sobě byla důvodem pro zrušení rozhodnutí krajského soudu. Žalobce totiž v takovém případě není nikterak krácen na svých veřejných subjektivních právech (rozsudek NSS ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 5/200332, rozsudek NSS ze dne 26. 7. 2016, čj. 6 As 165/201538, bod 41). Není tedy vadou řízení mající vliv na zákonnost rozhodnutí, že v posuzované věci rozhodoval senát namísto specializovaného samosoudce. Tato skutečnost je však významná z hlediska posouzení přijatelnosti kasační stížnosti podle § 104a s. ř. s. [13] Podle § 104a s. ř. s. se přijatelnost posuzuje ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce. Výčet věcí, ve kterých rozhoduje specializovaný samosoudce, je uveden v § 31 odst. 2 s. ř. s. Tedy přijatelnost kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s. se posuzuje jen v těch věcech, kde specializovaný samosoudce rozhodoval v souladu s § 31 odst. 2 s. ř. s. Stejně tak se přijatelnost posuzuje tam, kde věc v rozporu s § 31 odst. 2 s. ř. s. rozhodoval senát. Postup, při němž by se (ne)přijatelnost odvíjela od fakticity rozhodování krajských soudů, by totiž vedl k nerovnostem. Okruh věcí, které spadají do režimu posuzování přijatelnosti, tudíž nemůže být určován případnými pochybeními krajských soudů při posouzení rozsahu § 31 odst. 2 s. ř. s. (rozsudek NSS ze dne 30. 11. 2021, čj. 10 As 360/202159, body 7, 8, 9). Z uvedeného plyne, že i v posuzované věci je nutné zkoumat přijatelnost kasační stížnosti. [14] Kasační stížnost je podle § 104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Podle ustálené judikatury NSS (usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/202128, č. 4219/2021 Sb. NSS, body 11 a 12) bude kasační stížnost přijatelná mj. tehdy, pokud se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně judikaturou NSS řešeny, či byloli v rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Protože se NSS dosud blíže nezabýval otázkou postupu při výpočtu náhradního výživného podle ustanovení § 4 zákona o náhradním výživ