10 Ads 69/2026 — Nejvyšší správní soud

10 Ads 69/2026- 61 - text  10 Ads 69/2026 - 63 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty ve věci žalobců: a) T. F., b) T. F., zastoupeni advokátkou Mgr. Markétou Chudáčkovou, Uruguayská 416/11, Praha, proti žalovanému: Magistrát města Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, Ústí nad Labem, o žalobě proti nezákonnému zásahu, ke kterému došlo dne 8. 11. 2025 v bytě žalobkyně T. F. tím, že žalobce T. F. byl nezákonně a násilně proti své vůli odveden z bytu žalobkyně T. F. pracovnicí orgánu sociálně právní ochrany dětí za asistence Policie České republiky, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2026, čj. 15 Ad 1/202686, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 8 766 Kč k rukám jejich zástupkyně Mgr. Markéty Chudáčkové, advokátky, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovanému se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 6 000 Kč. Odůvodnění: 1. Popis věci a průběh předchozího řízení [1] Žalobce T. F. (nar. XX) byl na základě předběžně vykonatelného rozsudku svěřen do péče otce, nicméně péči otce údajně odmítá a dne 7. 11. 2025 napsal své matce T. F., že od otce uteče, což následující den také učinil poté, co ho prý jeho otec fyzicky napadl. Do bytu žalobkyně se poté dostavila sociální pracovnice Bc. L. K. a žalobce odvedla k jeho tetě. Policejní hlídka, přivolaná žalobkyní, situaci pouze přihlížela. [2] Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem napadeným nyní posuzovanou kasační stížností výrokem I určil, že zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobce b) byl dne 8. 11. 2025 odňat pracovnicí orgánu sociálně právní ochrany dětí Magistrátu Statutárního města Ústí nad Labem žalobkyni b) na adrese H. 102, C., byl nezákonný. Současně výrokem II zakázal, aby orgán sociálně právní ochrany dětí žalovaného v budoucnu bez souhlasu žalobkyně b) vstupoval do jejího bytu a odnímal žalobce a). Krajský soud přiznal žalobci a) náhradu nákladů ve výši 24 398,05 Kč. 2. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobců [3] Stěžovatel (žalovaný) proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení a pro nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. [4] Tvrdí, že krajský soud nesprávně kvalifikoval skutkový děj, když postup sociální pracovnice podřadil pod výkon soudního rozhodnutí (§ 504 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ZŘS) a nezohlednil, že žalobce je ohrožené dítě podle § 6 písm. a) bodu 3 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí (ZSPOD), a to z důvodu zneužívání práv plynoucích z rodičovské odpovědnosti matkou. V současnosti je proti matce vedeno policejní prověřování ze spáchání trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, týrání svěřené osoby a ohrožování výchovy dítěte. Prověřován je také otec žalobce pro trestný čin týrání svěřené osoby. Žalobce byl Okresním soudem v Ústí nad Labem svěřen do péče otci a kontakt s matkou má být podstatně limitovaný a kontrolovaný. V den zásahu žalobkyně pravděpodobně přiměla k útěku svého syna od otce a bylo po něm vyhlášeno pátrání jako po pohřešovaném. Důvodem útěku bylo podle žalobce bití ze strany otce, což se však v minulosti neprokázalo, a to ani lékařskými prohlídkami. Sociální pracovnici zavolala sama žalobkyně, která souhlasila s jejím vstupem do bytu, avšak poté vyvolala velice stresující a konfliktní situaci, která ještě eskalovala, a proto sociální pracovnice po konzultaci s představenými poskytla okamžitou pomoc spočívající v přemístění dítěte do klidného (neutrálního) prostředí podle § 15 ZSPOD, tedy do bytu jeho tety. Ohledně vstupu do obydlí stěžovatel odkázal na § 52 odst. 1 ZSPOD. Zdůraznil přitom, že rolí orgánu sociálněprávní ochrany dětí (OSPOD) není vyhovět tomu, kdo se o své požadavky hlásí nejdůrazněji, a prosazovat partikulární zájmy matky příčící se rozhodnutí soudu, nýbrž zajistit dítěti ochranu a klid. [5] Stěžovatel namítá, že krajský soud zcela rezignoval na řádné dokazování, ačkoli mu stěžovatel navrhl interní projednání průběhu zásahu sociální pracovnice Bc. K. dne 8. 11. 2025, záznam z pohotovosti, výslech sociálních pracovnic Bc. K. a Mgr. I. nebo videozáznamy z kamer zasahujících policistů. Z těchto podkladů je přitom patrno, že OSPOD postupoval v nejlepším zájmu dítěte. [6] Stěžovatel poukazuje na okolnost, že soudní rozhodnutí nemůže zakazovat, aby OSPOD v budoucnu bez souhlasu žalobkyně vstupoval do jejího bytu a odnímal nezletilého syna, protože tato pravomoc je dána zákonem. Sociálně právní ochrana dětí musí být zajišťována i tehdy, nevnímáli rodič nebo dítě danou situaci jako problém. V případě, kdy není dodržován výkon soudního rozhodnutí a rodič pokračuje v ohrožujícím jednání, se již nejedná o sociální pomoc, nýbrž o sociální ochranu a kontrolu. V nyní posuzovaném případě je konflikt obou rodičů dlouhotrvající (od roku 2020), přičemž matka zamezovala kontaktu žalobce s jeho otcem (navzdory soudnímu rozhodnutí), atmosféra v domácnosti matky eskalovala a matka situaci nehodlala uklidnit a negovala všechny možné varianty řešení. Proto bylo nezbytné chlapci zajistit převoz do klidného, podporujícího prostředí blízké osoby podle § 15 ZSPOD. Z následného vyšetření dětskou lékařkou nebylo zjištěno, že by byl žalobce traumatizován či týrán. Krajský soud se prý soustředil jen na zásah dne 8. 11. 2025 a nezohlednil celý jeho průběh včetně dalších souvislostí. Žalobkyně například figuruje v 71 policejních spisech (ke dni 18. 3. 2026) v postavení oznamovatelky, poškozené a podezřelé osoby a celý případ medializuje na sociálních sítích. [7] Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že nevzal v úvahu, že v této věci nebylo zahájeno řízení o výkonu rozhodnutí, nebylo vydáno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, neprobíhal soudní výkon podle § 504 ZŘS a sociální pracovnice nevystupovala jako vykonavatel soudu ani jako osoba provádějící soudní výkon a nepřebírala chlapce do péče státu. Krajský soud proto nesprávně vyhodnotil skutkovou a právní situaci a dovodil, že jakkoliv jednala žalobkyně v rozporu s vykonatelným rozhodnutím soudu, nesměl OSPOD učinit vůbec nic, což je ovšem v rozporu s preventivní a ochrannou funkcí sociálněprávní ochrany dětí. Sociální pracovnice proto musela operativně řešit krizovou situaci, přičemž si její přítomnost výslovně vyžádala žalobkyně. [8] K otázce vstupu do bytu žalobkyně stěžovatel uvedl, že bylo třeba řešit mimořádnou situaci a ochránit dítě, tzn. ověřit jeho stav, zabránit další eskalaci situace, stabilizovat jeho poměry a zajistit bezpečné prostředí. Závěr, ke kterému krajský soud dospěl, by vedl k faktické neproveditelnosti výkonu sociálně právní ochrany dítěte. [9] Stěžovatel navrhuje přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve vztahu k výroku II napadeného rozsudku. V důsledku tohoto výroku totiž vzniká reálné riziko, že sociální pracovníci nebudou moci provádět bezprostřední ochranné úkony a řádně vykonávat sociálně právní ochranu. Navíc, vykonatelným usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 4. 2026, čj. 0 P 121/2026160, byl nařízen výkon rozhodnutí k vynucení povinnosti matky plnit soudem stanovenou péči otce o nezletilého žalobce, a to odnětím dítěte z péče matky a jeho předáním do péče otce. V důsledku nyní napadeného rozsudku krajského soudu má OSPOD pochybnosti, do jaké míry je oprávněn se daného úkonu účastnit. [10] Žalobci ve vyjádření pouze uvedli, že s návrhem na přiznání odkladného účinku nesouhlasí a kasační stížnost považují za nedůvodnou, neboť rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný, logický a v souladu s judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. 3. Posouzení Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102 věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná a za stěžovatele jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Napadený rozsudek Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s. [12] Stěžovatel uplatnil dva kasační důvody, tedy nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností, jelikož je logické, že toliko u rozsudku přezkoumatelného, z jehož odůvodnění jsou dostatečně seznatelné důvody, o které soud