10 Afs 250/2025 — Nejvyšší správní soud

10 Afs 250/2025- 37 - text  10 Afs 250/2025 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: AGRODIESEL HANÁ a. s., Wellnerova 20, Olomouc, zastoupena advokátem Mgr. Janem Gebouským, Klimentská 1, Praha, proti žalovanému: Finanční úřad pro Olomoucký kraj, Lazecká 22, Olomouc, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2024, čj. 1313162/24/310180542804504, ve věci námitky proti vyrozumění o úroku, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 10. 2025, čj. 65 Af 23/202426, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Žalovaný dne 30. 4. 2018 vydal 10 dodatečných platebních výměrů, na jejichž základě žalobkyni doměřil daň z přidané hodnoty v celkové výši 31 208 076 Kč za daňové období od ledna do října 2013. Proti dodatečným platebním výměrům podala žalobkyně neúspěšné odvolání. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, který žalobu pro nedůvodnost zamítl. Proti rozhodnutí krajského soudu se žalobkyně bránila kasační stížností před NSS, který zrušil napadený rozsudek krajského soudu i rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, které následně v souladu s rozsudkem NSS zrušilo všech 10 dodatečných platebních výměrů a zastavilo řízení. [2] Žalovaný dne 5. 9. 2022 vyrozuměl žalobkyni o úroku z neoprávněného jednání žalovaného ve výši 218 569 Kč a o úroku z nesprávně stanovené daně ve výši 20 741 123 Kč podle § 254 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 (daňový řád ve znění účinném do 31. 12. 2020). Proti tomuto vyrozumění podala žalobkyně námitky pro nesprávné určení výše úroku z neoprávněného jednání žalovaného a úroku z nesprávně stanovené daně, přičemž požadovala, aby se úrok zvýšil o dvojnásobek podle § 254 odst. 2 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 i z částky 20 000 000 Kč představující bankovní záruku poskytnutou jako povinnou kauci distributora pohonných hmot podle § 6i zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot (zákon o pohonných hmotách). Žalovaný námitce částečně vyhověl, neboť shledal pochybení ve vyčíslení úroku ve vztahu k vymoženým exekučním nákladům. Za nedůvodnou však označil námitku co do nesprávného určení úroku z postižené bankovní záruky. Rovněž proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně bránila žalobou u krajského soudu, který rozhodnutí žalovaného zrušil a stanovil, že žalobkyni náleží úrok ve dvojnásobné výši též z neoprávněně postižené bankovní záruky. [3] Na základě rozsudku krajského soudu ze dne 20. 6. 2024 žalovaný rozhodl o úroku z neoprávněně postižené bankovní záruky tak, že žalobkyni náleží dvojnásobný úrok podle § 254 odst. 2 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020, a to od zahájení daňové exekuce až do jejího pravomocného zastavení. Ani s tímto rozhodnutím žalobkyně nesouhlasí, pročež podala žalobu ke krajskému soudu, kterou krajský soud napadeným rozsudkem zamítl. 2. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Žalobkyně (stěžovatelka) rozsudek krajského soudu napadá kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, pro vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, a pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. [5] Nepřezkoumatelnost stěžovatelka namítá pro nejasné závěry krajského soudu při posuzování rozhodné doby pro určení dvojnásobného úroku podle § 254 odst. 2 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020. Podle stěžovatelky není z napadeného rozsudku seznatelné, proč krajský soud vyhodnotil, že pro nyní posuzovanou věc je rozhodná pouze právní moc rozhodnutí o zastavení dílčích exekučních řízení, nikoli celý průběh daňové exekuce, po kterou byla bankovní záruka neoprávněně držena správcem daně. [6] Stěžovatelka dále uvádí, že krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, že rozhodná doba pro určení úroku podle § 254 odst. 2 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 je ohraničena právní mocí rozhodnutí o zastavení exekuce. Takto pojaté vymezení rozhodné doby představuje pouze formální vymezení daňové exekuce, aniž by byly zohledněny všechny dílčí exekuční příkazy či způsob vymáhání téhož tvrzeného nedoplatku na DPH za období leden až říjen 2013. Částka 20 000 000 Kč získaná realizací bankovní záruky sice pokryla některé exekuční příkazy, ke kterým byla daňová exekuce následně zastavena, v dispozici správce daně však zůstala až do faktického vrácení ke dni 29. 7. 2022. Tuto skutečnost krajský soud nezohlednil a omezil se pouze na exekuční příkazy na přikázání pohledávky z účtu vydané dne 15. 6. 2015 a dne 11. 8. 2015, ke kterým byla následně vydána rozhodnutí o zastavení exekuce. Tento přístup je však podle stěžovatelky vnitřně rozporný, neboť napadený rozsudek připouští souběh více samostatných exekučních řízení vedených pro tentýž nedoplatek, ale současně zcela vylučuje, že by vedení dalších exekučních řízení mohlo mít jakýkoli význam pro vymezení rozhodné doby ve smyslu § 254 odst. 2 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020. [7] Stěžovatelka dále namítá, že nebylali realizace bankovní záruky procesně navázána na existenci konkrétního exekučního příkazu, nemůže být ani režim neoprávněného vymáhání ukončen formálním zastavením exekuce. Krajský soud proto nesprávně vyhodnotil, že pro účely § 254 odst. 2 uvedeného zákona je rozhodné pouze období do 22. 9. 2015, aniž by se zabýval tím, zda po tomto datu pokračovalo vymáhání téhož tvrzeného nedoplatku, nebo zda peněžní prostředky získané realizací bankovní záruky nadále plnily funkci nedobrovolného plnění v rámci pokračujícího vymáhání. Ze spisového materiálu je přitom zřejmé, že po dni 22. 9. 2015 byly v téže věci vydány další exekuční příkazy na přikázání pohledávky z účtu (ze dne 8. 1. 2016, 7. 6. 2016 a ze dne 22. 12. 2016) a dále exekuční příkaz na prodej nemovité věci (ze dne 21. 11. 2019). Konečné rozhodnutí o zastavení daňové exekuce bylo přitom vydáno dne 3. 12. 2021, přičemž až ke dni 29. 7. 2022 byla stěžovatelce vrácena neoprávněně zadržovaná částka ve výši 20 000 000 Kč. [8] Žalovaný ke kasační stížnosti uvádí, že v nynější věci byla daňová exekuce formálně ohraničena vydáním exekučního příkazu, jehož předmětem je konkrétní exekuční titul, a okamžikem vydání rozhodnutí o zastavení exekuce ve vztahu k tomuto konkrétnímu exekučnímu příkazu. Smyslem § 254 odst. 2 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 bylo zohlednit obtíže daňového subjektu související s probíhající daňovou exekucí, pročež určení výše odškodnění je logicky omezeno na trvání takové daňové exekuce. Žalobou dotčené období od skončení daňové exekuce do faktického vrácení vymožené částky je podle žalovaného dostatečně pokryto úrokem z neoprávněného jednání správce daně (žalovaného) podle § 254 odst. 1 stejného zákona, neboť doba následného držení částky realizované bankovní zárukou již se způsobem její úhrady nesouvisí. Požadavek žalobkyně na přiznání zvýšeného úroku nad rámec zákona je proto podle žalovaného zcela neadekvátní. 3. Posouzení věci NSS [9] NSS se nejdříve zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku, neboť pouze u přezkoumatelného rozhodnutí lze posuzovat také jeho zákonnost. [10] K tomu zdejší soud konstatuje, že z napadeného rozsudku je patrné, jaké skutečnosti považoval krajský soud za rozhodné a jakými úvahami se řídil. Krajský soud přihlédl ke všem žalobním námitkám a vysvětlil, proč dospěl k závěru, že pro určení rozhodné doby, po kterou daňovému subjektu náleží dvojnásobný úrok pro neoprávněné vedení daňové exekuce ve smyslu § 254 odst. 2 daňového řádu, je rozhodující pouze doba, po kterou byla exekuce vedena. Z napadeného rozsudku je rovněž zřejmé, že se krajský soud dostatečně zabýval podmínkami pro stanovení dvojnásobného úroku, počátkem i koncem rozhodné doby, za kterou tento úrok daňovému subjektu náleží. Při posuzování této otázky krajský soud přihlédl i k tomu, že bankovní záruka, získaná mimo exekuční řízení, byla fakticky vrácena až v roce 2022. Nicméně v souladu s ustálenou judikaturou zdejšího soudu náležitě vysvětlil, proč doba, po kterou správce daně držel částku ve výši 20 000 000 Kč po zastavení exekuce, není pro určení úroku podle § 254 odst. 2 daňového řádu ve znění účinném do 31. 12. 2020 významná. [11] K tvrzené absenci posouzení všech dílčích námitek zdejší soud připomíná, že krajské soudy nemusí vypořádat každou dílčí námitku a nemusí výslovně reagovat na každé tvrzení, postaví