10 Afs 66/2023 — Nejvyšší správní soud

10 Afs 66/2023- 157 - text  10 Afs 66/2023 - 166 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Bejčkové a soudců Faisala Husseiniho a Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: Česká síť s.r.o., Boženy Němcové 120, Domažlice, zast. advokátem Mgr. Ing. Vítem Křivánkem, V Parku 2316/12, Praha 4 – Chodov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2021, čj. 47225/21/530021441712772, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2023, čj. 57 Af 4/202262, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2023, čj. 57 Af 4/2022 62, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2021, čj. 47225/21/530021441712772, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 41 288 Kč do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce, advokáta Mgr. Ing. Víta Křivánka. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro Plzeňský kraj (správce daně) celkem dvanácti dodatečnými platebními výměry ze dne 27. 11. 2020 stanovil žalobkyni na základě pomůcek daň z přidané hodnoty (DPH) a povinnost uhradit penále ve výši 20 % doměřené daně. Dodatečnými platebními výměry byly daň z přidané hodnoty a penále stanoveny za zdaňovací období jednotlivých měsíců leden až prosinec 2017. Ve všech těchto zdaňovacích obdobích činila daň částku 30 713 Kč a penále 6 142 Kč (celkově tedy 368 556 Kč DPH a 73 704 Kč penále). [2] Proti uvedeným dodatečným platebním výměrům podala žalobkyně odvolání. Ta žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 14. 12. 2021, čj. 47225/21/5300 21441 712772, a napadená rozhodnutí (dodatečné platební výměry) potvrdil. Žalovaný ve svém rozhodnutí vycházel z toho, že správce daně ve věci nemusel zahajovat daňovou kontrolu a zároveň měl k dispozici dostatek informací pro to, aby mohl postupovat podle § 145 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (daňový řád), a v tomto smyslu vydat výzvy ze dne 24. 1. 2020 (ke každému z dotčených zdaňovacích období) k podání dodatečného daňového tvrzení. Zároveň podle žalovaného nebylo možné, s ohledem na reakci žalobkyně na zmíněné výzvy, stanovit daň dokazováním. Proto bylo namístě daň stanovit podle pomůcek. Tyto pomůcky zároveň byly dostatečně spolehlivé. [3] Při svém postupu vycházely daňové orgány z dřívějších poznatků a rozhodnutí, jimiž byla žalobkyni DPH doměřena již v minulosti. Stalo se tak na základě toho, že, stejně jako v nynějším případě, zjistily, že činnost žalobkyně vykazovala všechny znaky činnosti ve sdružení ve smyslu § 829 starého občanského zákoníku z roku 1964 (č. 40/1964 Sb.) ve znění účinném do 31. 12. 2013, resp. činnosti ve společnosti podle § 2716 až 2746 současného občanského zákoníku z roku 2012 (č. 89/2012 Sb.). K závěru o existenci společnosti (sdružení) dospěly daňové orgány na základě toho, že žalobkyně spolupracovala s několika korporacemi se sídlem v USA, které skrze své odštěpné závody působily v České republice. Šlo o právnické osoby CESKA SIT OPTICS LLC, KDYNSKY INTERNET LLC a CESKA SIT LLC. Všechny právnické osoby (stěžovatelka a tři americké korporace, respektive jejich odštěpné závody působící v České republice) poskytovaly koncovým zákazníkům služby (především připojení k internetu). Každá z právnických osob (resp. odštěpné závody) jednala s jinou skupinou zákazníků. Každá z právnických osob tak měla za rok 2017 tržby za poskytování služeb (v případě odštěpných závodů amerických korporací šlo o roční tržby ve výši od 645 000 Kč do 748 000 Kč). [4] Závěr o faktické existenci společnosti (tj. sdružení osob bez právní osobnosti) dovodily daňové orgány na základě toho, že jednatel a jediný společník stěžovatelky, Ing. Jaroslav Rada, byl současně vedoucím odštěpných závodů všech tří amerických právnických osob (za odštěpné závody podepisoval i smluvní dokumentaci, a to mj. tak, že při tom uváděl některé kontaktní údaje stěžovatelky, např. internetové stránky či emailovou adresu). Ing. Rada také byl statutárním orgánem zmíněných amerických korporací (ředitelem). Podle daňových orgánů tedy jako jediný fakticky řídil jak stěžovatelku, tak odštěpné závody uvedených korporací. Žalobkyně také již v letech 2009 a 2010 bezúplatně převedla na odštěpné závody amerických korporací přes 170 svých dosavadních klientů. Podle rozhodnutí žalovaného poskytovala žalobkyně odštěpným závodům potřebnou infrastrukturu a sama nakupovala konektivitu (všichni zákazníci byli např. připojeni k internetu přes stejný přístupový bod). Odštěpné závody amerických korporací naopak nevykazovaly žádný hmotný ani nehmotný majetek, neměly žádné mzdové náklady. [5] Daňové orgány z toho dovodily, že podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (zákon o DPH), vystupovala žalobkyně jako tzv. určený společník. Jako tento určený společník měla žalobkyně podle § 101b odst. 2 zákona o DPH povinnost vést evidenci pro účely daně z přidané hodnoty za společnost a byla povinna uvést ve svém daňovém přiznání plnění s nárokem na odpočet daně a daň ze své činnosti a plnění s nárokem na odpočet daně a daň z činnosti celé společnosti. Správce daně proto vypočetl DPH stěžovatelky tak, že do základu daně zahrnul jak zdanitelná plnění uskutečněná stěžovatelkou v roce 2017, tak výnosy odštěpných závodů amerických korporací – společníků společnosti. [6] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Ten ji zamítl rozsudkem ze dne 31. 1. 2023, čj. 57 Af 4/202262. [7] Krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného. Podle jeho názoru byly splněny podmínky pro postup podle § 145 odst. 2 daňového řádu. Správce daně totiž měl dostatek poznatků pro důvodný předpoklad, že daň bude doměřena, a proto mohl vydat vyzvat žalobkyni k podání dodatečného daňového tvrzení a stanovit k tomu náhradní lhůtu. Tento závěr krajského soudu se zakládal na poznatcích z místních šetření a také z dřívějších řízení. Na činnosti žalobkyně a fungování společnosti se oproti dřívějším zdaňovacím obdobím, za která byla žalobkyni DPH rovněž doměřena, nic nezměnilo. [8] Podle krajského soudu byly splněny také podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. Na výzvy podle § 145 odst. 2 daňového řádu totiž žalobkyně kvalifikovaně nereagovala. Ve své reakci vyjádřila prostý nesouhlas s posouzením správce daně a doplnila některá s věcí nesouvisející tvrzení. Za takových podmínek, zejména s ohledem na popsanou faktickou pasivitu žalobkyně, nemusel správce daně zahajovat daňovou kontrolu a mohl daň stanovit podle pomůcek. [9] Krajský soud konečně dospěl k závěru, že daňové orgány dostatečně tvrdily a prokázaly existenci společnosti, jejímž společníkem žalobkyně byla. V tomto ohledu krajský soud odkázal na některá svá dřívější rozhodnutí, jakož i na rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 10. 5. 2022, čj. 10 Afs 137/202069, v němž NSS v související věci korporace CESKA SIT OPTICS LLC také usoudil na existenci společnosti. Podle krajského soudu žalovaný nepochybil ani ve svém procesním postupu při získávání skutkových podkladů pro závěr o existenci společnosti. S ohledem na okolnosti věci krajský soud také neprováděl dokazování, které žalobkyně navrhovala. 2. Shrnutí kasační stížnosti žalobkyně a vyjádření žalovaného [10] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (nyní stěžovatelka) kasační stížnost. Domnívá se, že krajský soud věc nesprávně právně posoudil a zároveň chybně hodnotil to, jak žalovaný zjišťoval skutkový stav. Uplatnila tedy kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (s. ř. s.). [11] Jádrem kasační stížnosti bylo tvrzení, že právní úprava, podle které daňové orgány postupovaly, je v rozporu s unijním právem. Konkrétně speciální úprava DPH pro tzv. společnosti, respektive jejich společníky, podle českého zákona je prý v rozporu se směrnicí Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (směrnice 2006/112). Česká úprava totiž ve výsledku vedla k tomu, že správce daně stěžovatelce doměřil daň z tržeb nikoli jen jí samotné, ale z tržeb celé daňovými orgány označené společnosti. Stěžovatelka se brání právě proti doměření daně z tržeb odštěpných závodů amerických korporací, které podle daňových orgánů spadaly do rámce společnosti. [12] Konkrétně stěžovatelka spatřuje rozpor zvláštní úpravy v zákoně o DPH a směrnice 2006/112 v tom, že jako daňovými orgány označená osoba (určený společník) musí odvést DPH nejenom ze svých vlastních plnění, ale rovněž z plnění dalších osob, které daňové orgány označily jako společníky společnosti. Podle stěžovatelky však ve vztahu k transakcím jiných osob mají být osobami povinnými k dani právě ony osoby. A právě tyto osoby mají podle čl. 193 směrnice 2006/112 daň odvést. Stěžovatelka tvrdí, že má být osobou povinnou k dani podle čl. 9 odst. 1 směrnice 2006/112 jen ve vztahu ke své vlastní činnosti a má od