10 As 226/2025 — Nejvyšší správní soud

10 As 226/2025- 34 - text  10 As 226/2025 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty ve věci žalobce: Ing. L. V., zastoupený advokátem Mgr. Václavem Čechtickým, Dr. Milady Horákové 580/7, Liberec, proti žalované: Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, Sokolská 1498/15, Praha 2, zastoupená advokátem Mgr. Martinem Sadílkem, Václavské náměstí 802/56, Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2024, čj. 1528/2024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2025, čj. 3 Ad 17/202470, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Vymezení věci [1] Podstatou nyní posuzovaného případu je nepovolení obnovy řízení ve věci pozastavení autorizace udělené stěžovateli pro obor „Pozemní stavby“ do doby přezkoušení jeho odborné způsobilosti. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí o pozastavení autorizace bylo nicotné a tuto nicotnost je možno účinně namítat i v řízení o povolení obnovy. V tomto ohledu se však mýlí. Jak bude také vysvětleno níže, v dané věci se jedná o již třetí rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení. [2] Důvodem, pro který Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (žalovaná) rozhodnutím představenstva ze dne 21. 11. 2013, č. R13054, podle § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě (autorizační zákon) stěžovateli pozastavila autorizaci, byla okolnost, že stěžovatel po dobu nejméně 5 let nevykonával činnost, pro kterou mu byla autorizace udělena. [3] Dne 13. 10. 2014 podal stěžovatel podnět ke zrušení rozhodnutí o pozastavení autorizace, přičemž přípisem ze dne 30. 10. 2014 upřesnil, že uvedený podnět má být chápán jako žádost o obnovu řízení dle § 100 správního řádu. Rozhodnutím představenstva žalované ze dne 20. 11. 2014, č. R140612, žalovaná obnovu řízení ve věci pozastavení autorizace stěžovatele nepřipustila, neboť žádost byla podána po uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty a obsahuje pouze skutečnosti, které byly stěžovateli známy již v době vydání rozhodnutí ze dne 21. 11. 2013. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel správní žalobou, kterou Městský soud v Praze (městský soud) zamítl. [4] Následné kasační stížnosti stěžovatele však vyhověl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 12. 2019, čj. 3 As 313/201736, kterým rozsudek městského soudu zrušil, žalobu odmítl a věc postoupil k vyřízení žalované. Dospěl totiž k závěru, že podání stěžovatele proti rozhodnutí žalované na základě vadného poučení je nutno posoudit jako včas podané odvolání, a nikoliv žalobu. Z tohoto důvodu byly naplněny podmínky podle § 46 odst. 5 s. ř. s., tj. pro odmítnutí žaloby a její postoupení příslušnému správnímu orgánu jakožto odvolání. [5] Stěžovatel se poté domáhal žalobou u městského soudu zrušení rozhodnutí shromáždění delegátů žalované ze dne 15. 10. 2020, kterým bylo zamítnuto jeho podání posouzené dle právě uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu jako odvolání proti rozhodnutí představenstva žalované ze dne 20. 11. 2014, č. R140612, o nepřipuštění obnovy řízení ve věci pozastavení autorizace. Žalovaná uvedla, že stěžovatel neuplatnil ani jednu námitku včas, neboť žádost o obnovu řízení podal až po uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty, v odvolacím řízení nepředložil žádné nové skutečnosti a ani nenavrhoval provedení nových důkazů, které by odůvodňovaly obnovu řízení ve smyslu § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. [6] Městský soud rozsudkem ze dne 11. 8. 2021, čj. 11 Ad 15/202057, toto rozhodnutí žalované zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů, kterou spatřoval v absenci uvedení počátku a konce subjektivní tříměsíční lhůty ve smyslu § 100 odst. 2 správního řádu, což odpovídá § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Konstatoval, že žaloba je zčásti důvodná, neboť není zřejmé, kdy počala běžet subjektivní tříměsíční lhůta a kdy mělo dojít k jejímu uplynutí. Není tak patrno, dle kterých konkrétních skutečností učinila žalovaná uvedený závěr o běhu subjektivní tříměsíční lhůty. Další pochybení shledal městský soud v nevypořádání námitky týkající se postupu při odstraňování vad podání dle § 37 odst. 3 správního řádu. Kasační stížnost žalované proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem čj. 9 As 194/202140 ze dne 27. 7. 2023. [7] Proto žalovaná (představenstvo Komory) vydala dne 18. 4. 2024 nové prvostupňové rozhodnutí, kterým nepovolila obnovu řízení ve věci pozastavení autorizace stěžovatele a toto řízení zastavila. Rozhodnutí ze dne 21. 11. 2013 bylo totiž stěžovateli doručeno dne 6. 12. 2013 a subjektivní lhůta k podání žádosti o obnovu řízení uplynula dne 7. 3. 2014; v případě vadného poučení nejpozději dne 7. 6. 2014. Žádost o obnovu řízení však stěžovatel podal až dne 20. 10. 2014, tedy opožděně. Navzdory tomu se žalovaná žádostí stěžovatele věcně zabývala, nicméně dospěla k závěru, že stěžovatel netvrdil žádné skutečnosti, které existovaly v době původního řízení a které nemohl uplatnit. Žádosti o obnovu řízení proto nemohlo být vyhověno. [8] Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítla žalovaná (shromáždění delegátů Komory) v záhlaví označeným rozhodnutím. V něm zejména uvedla, že námitkou nicotnosti se nezabývala, protože ji stěžovatel neuplatnil v řízení o pozastavení autorizace. Navíc se o žádný z případů nicotnosti podle § 77 odst. 1 nejedná. [9] Městský soud v nyní napadeném rozsudku zdůraznil, že v tomto řízení není oprávněn posuzovat nicotnost rozhodnutí o pozastavení autorizace, jelikož toto rozhodnutí nebylo předmětem přezkumu. Dále podrobně vyložil, proč napadené rozhodnutí žalované netrpí vadou nicotnosti. 2. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [10] Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost a namítl jeho nezákonnost a vady řízení podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. [11] Podstata námitek spočívá ve zpochybnění pravomoci orgánu Komory rozhodnout o pozastavení autorizace. Proto stěžovatel v předchozím řízení namítal nicotnost vydaných správních rozhodnutí. Nesouhlasí s tím, že námitku nicotnosti měl uplatnit již v rámci řízení o pozastavení autorizace, neboť tuto námitku lze uplatnit kdykoliv. Za nicotné stěžovatel označuje rozhodnutí představenstva Komory ze dne 21. 11. 2013, jelikož prý bylo vydáno organizační složkou, která k jeho vydání neměla pravomoc a věcnou příslušnost. Stěžovatel totiž tvrdí, že mezi delegáty shromáždění byli i členové představenstva; shromáždění delegátů se navíc vymyká zavedeným interním postupům. Stěžovatel dále namítá, že žalovaná řádně nezahájila řízení, nemohl se k jeho průběhu vyjádřit a nebylo provedeno žádné dokazování. Rovněž o obnově řízení nemohlo rozhodovat představenstvo a z žádných předpisů nevyplývá ani pravomoc a příslušnost shromáždění delegátů rozhodovat o opravném prostředku. Doklady o výkonu odborné činnosti stěžovatele byly navíc údajně zatajeny zmocněncem představenstva Ing. J. B.. Představenstvo Komory proto dne 21. 11. 2013 rozhodovalo na základě neúplných informací. [12] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se stěžovatel proti rozhodnutí o pozastavení autorizace nebránil podáním správní žaloby a nevyužil tak svého práva. Podal proti němu dne 20. 10. 2014 pouze podnět, který označil jako žádost o obnovu řízení. Učinil tak ale až po uplynutí subjektivní lhůty 3 měsíců; navíc tato žádost neobsahovala žádné skutečnosti, které by nebyly stěžovateli známy již v době vydání rozhodnutí o pozastavení autorizace. Žalovaná nesouhlasí s názorem, že námitku nicotnosti lze uplatnit kdykoliv, a odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, čj. 7 As 100/201016. Stěžovatel měl nicotnost rozhodnutí o pozastavení autorizace namítnout v řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, což však neučinil. Proto mu nebylo možno vyhovět v řízení o povolení obnovy. Nad tento rámec žalovaná vysvětluje důvody, pro které nesouhlasí s názorem stěžovatele ohledně nepříslušnosti a chybějící pravomoci jejích orgánů v této věci rozhodovat. 3. Posouzení Nejvyšším správním soudem [13] Jak se podává již ze shora uvedené rekapitulace obsahu kasační stížnosti, stěžovatel namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a dále vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Protože však stěžovatel pojednává oba tyto kasační důvody souhrnně a nikterak mezi nimi ve své argumentaci nerozlišuje, bude se jimi zabývat souhrnně rovněž Nejvyšší správní soud. [14] Na počátku nyní posuzovaného případu, který trvá již více než 12 let, stálo