2 Ads 1/2020 — Nejvyšší správní soud

2 Ads 1/2020- 144 - text  2 Ads 1/2020 - 153 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Tomáše Kocourka a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: Komplexní služby věřitelům s. r. o., se sídlem Prokopova 164/12, Praha 3, zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem se sídlem Na Perštýně 362/2, Praha 1, proti žalovanému: Úřad práce České republiky, krajská pobočka v Hradci Králové, se sídlem Wonkova 1142/1, Hradec Králové, ve věci ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. 8 A 94/201983, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, č. j. 8 A 94/201983, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně se žalobou podanou dne 12. 8. 2019 u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v tom, že opětovně vyrozuměl žalobkyni sdělením ze dne 10. 6. 2019 označeným jako Opakované projednání žádosti o vymezení chráněného místa o tom, že předmětné žádosti nebylo vyhověno. Žalovaný tak učinil přesto, že městský soud předcházejícím rozsudkem ze dne 29. 1. 2019, č. j. 11 Ad 12/201671, shledal jeho zásah tkvící v zamítnutí žádosti žalobkyně ze dne 4. 3. 2016 o uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa podle § 75 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), nezákonným z důvodu nedostatečného odůvodnění takového postupu. [2] Městský soud o žalobě rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem (dále „napadený rozsudek“). Vyslovil, že „zásah spočívající v zamítnutí žádosti žalobkyně o vymezení chráněného pracovního místa ze dne 4. 3. 2016, je nezákonný“; a zároveň žalovanému přikázal, „aby v porušování jejího práva nepokračoval“. Při posuzování charakteru napadeného správního aktu [jímž žalovaný žalobkyni (opakovaně) informoval o tom, že s ní neuzavře dohodu o vymezení chráněného pracovního místa podle § 75 zákona o zaměstnanosti] a způsobu ochrany proti němu vycházel městský soud (shodně jako v případě již citovaného rozsudku č. j. 11 Ad 12/201671) ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu („NSS“) ze dne 25. 10. 2017, č. j. 2 Afs 245/201643. Uvedl, že proti postupu žalovaného spočívajícímu v neuzavření smlouvy o zřízení chráněného pracovního místa podle § 75 zákona o zaměstnanosti se lze bránit žalobou proti nezákonnému zásahu podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“). Dále městský soud konstatoval, že uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa je časově navázáno na datum podání žádosti. Žádost žalobkyně podaná dne 7. 3. 2016 má tedy být (pro účely určení právní úpravy) posuzována podle zákona o zaměstnanosti ve znění účinném do 31. 12. 2017. Městský soud dospěl k závěru, že žalovaný se opět dopustil svévole, diskriminace a zásahu do legitimního očekávání žalobkyně, když s ní neuzavřel předmětnou dohodu, aniž by jí ovšem předal racionálně, a především objektivně odůvodněné sdělení, proč tak neučinil. To navíc za situace, kdy s ní již žalovaný v minulosti dohodu za stejných podmínek uzavřel, jiné krajské pobočky s ní dohody nadále uzavíraly a nadto byla žalobkyně v mezidobí uznána zaměstnavatelem na chráněném trhu práce. V závěru městský soud přikázal žalovanému, aby do práva žalobkyně „dále nezasahoval a žádosti vyhověl“. V dalším postupu ve věci měl žalovaný podle městského soudu vzít v úvahu nové skutečnosti, konkrétně že místa subdodávaná společností REI, s. r. o. (dále „REI“), byla zřízena pouze do 30. 6. 2017. II. Kasační stížnost a vyjádření k ní [3] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [4] Stěžovatel předně namítá, že městský soud řízení nepřerušil s ohledem na probíhající řízení o kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu č. j. 11 Ad 12/201671, a ani se se stěžovatelovým návrhem na přerušení z důvodu probíhajícího řízení před NSS nezabýval. Nezabýval se ani včasností žaloby. Dále stěžovatel poukazuje na vnitřní rozpornost závěrů městského soudu, že na jedné straně jeho postup spočívající v neuzavření smlouvy o vymezení chráněného pracovního místa považuje za rozhodnutí přezkoumatelné soudem, zároveň však soud předmětnou žádost považuje za návrh na uzavření smlouvy, proti jehož odmítnutí je žalobkyně oprávněna podat žalobu proti nezákonnému zásahu. Nadto, městský soud spatřuje nezákonný zásah v nedostatečném odůvodnění opětovného zamítnutí žádosti o vymezení chráněného pracovního místa, čímž ovšem fakticky přezkoumává stěžovatelův akt Opakované projednání žádosti o vymezení chráněného místa způsobem, jako by to bylo správní rozhodnutí. [5] Stěžovatel namítá, že závěry rozsudku NSS č. j. 2 Afs 245/201643 (z nichž městský soud vycházel) na posuzovanou věc aplikovat nelze, neboť samotnou dohodou o vymezení chráněného pracovního místa ještě není poskytována žádná dotace (příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením). Zákon o zaměstnanosti totiž samostatně vymezuje postup a pravidla pro uzavírání dohod o vymezení chráněného pracovního místa (§ 75) a správní řízení o poskytnutí, resp. neposkytnutí příspěvku (§ 78). Městský soud rozhodoval o trvajícím nezákonném zásahu (ne jen o určení, že je zásah nezákonný), měl proto vycházet ze skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Stěžovatel argumentuje též tím, že nezákonným zásahem mohou být toliko aktivní úkony správních orgánů nebo jiných součástí veřejné správy v rámci výkonu veřejné moci, jež souvisejí s výkonem správních činností. Zákon o zaměstnanosti ani zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ovšem neukládají stěžovateli povinnost dohodu o vymezení chráněných pracovních míst uzavřít, nýbrž pouze stanoví podmínky, bez kterých ji uzavřít nelze; ve zbytku ponechávají krajské pobočce Úřadu práce možnost správního uvážení, zda k uzavření dohody přistoupí. Sdělení stěžovatele o nevymezení chráněných pracovních míst tedy nemohlo být nezákonným zásahem, neboť takový postup správního orgánu nebyl protiprávní. Příslušné právní předpisy totiž umožnovaly správnímu orgánu uvážení o tom, zda k vymezení chráněných pracovních míst dojde, či nikoliv. Městský soud proto nebyl oprávněn učinit toto uvážení za stěžovatele a svým rozsudkem jej donutit (zpětně ke dni podání žádosti) uzavřít se žalobkyní dohodu. Domníváli se žalobkyně, že jí vznikla v důsledku neuzavření smlouvy škoda, může se domáhat nápravy postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. [6] Stěžovatel se rovněž neztotožňuje s právním názorem městského soudu uvedeným v bodě 27 napadeného rozsudku, že uzavření dohody o vymezení či zřízení chráněného pracovního místa je navázáno časově na datum podání žádosti. Případné uzavření dohody totiž nemá retroaktivní účinky. Zákon o zaměstnanosti nelze vykládat tak, že pro uzavření dohody je rozhodným dnem den podání žádosti. K tomuto dni jsou podle § 6 vyhlášky č. 518/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „vyhláška č. 518/2004 Sb.“), zkoumána pouze kritéria pro uzavření dohody. Uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa samo ani nezakládalo nárok na poskytnutí příspěvku dle § 78 zákona o zaměstnanosti. Od 1. 1. 2018 se již chráněná pracovní místa dohodou s Úřadem práce České republiky (dále jen „Úřad práce“) nevymezují a žalobkyně již byla uznána zaměstnavatelem na chráněném trhu práce. Dohoda o vymezení chráněného pracovního místa je dvoustranný právní akt, který nabývá účinnosti jejím uzavřením. Pracovní místo se chráněným pracovním místem stává až dnem jeho vymezení v dohodě, tj. jejím uzavřením. Dohodu tedy nelze uzavřít zpětně. Pakliže již v červenci roku 2017 došlo k zániku předmětných pracovních míst, není již co vymezovat. [7] Dále stěžovatel brojí proti konkrétním důvodům, proč městský soud neshledal sdělení stěžovatele ze dne 10. 6. 2019 dostatečným, resp. proč jeho postup považoval za svévolný, diskriminační a zasahující do legitimního očekávání žalobkyně. Stěžovatel upozorňuje, že jedním ze dvou hlavních cílů novely zákona o zaměstnanosti, účinné od 1. 1. 2012, bylo omezit zneužívání příspěvku na zaměstnance se zdravotním postižením i jeho poskytování. Příspěvek měl být nově poskytován za přísnějších podmínek, a nikoli automaticky všem zaměstnavatelům, kteří zaměstnávají více než 50 % zaměstnanců se zdravotním postižením. Je určen pouze těm zaměstnavatelům, u nichž úřad práce po prověření podmínek příslušných pracovních míst zřídí tzv. chráněné pracovní místo. Stěžovatel na tomto místě znovu zdůrazňuje, že na uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa není právní nárok. Má za to, že se žádostí řádně zabýval, posoudil podklady doložené