2 Ads 122/2025 — Nejvyšší správní soud

2 Ads 122/2025- 20 - text  2 Ads 122/2025 - 22 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Karla Šimky a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: FORUM GROUP, s.r.o., se sídlem Sochorova 3079/25, Brno, zastoupená Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Lidická 960/81, Brno, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2023, čj. 8203/1.30/234, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2025, čj. 31 Ad 2/202443, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně byla shledána vinnou ze spáchání přestupku podle § 33a odst. 1 písm. c) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále „zákon o inspekci práce“). Přestupek měl spočívat v tom, že žalobkyně jako agentura práce při dočasném přidělení šesti zaměstnanců k uživateli STRALNET s.r.o. nesplnila informační povinnost podle § 309 odst. 2 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále „zákoník práce“), jelikož písemné pokyny předávané přidělovaným zaměstnancům neobsahovaly informaci o pracovních a mzdových podmínkách srovnatelného zaměstnance uživatele. Oblastní inspektorát práce jí za tento přestupek uložil pokutu ve výši 40 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení. Odvolání žalobkyně žalovaný zamítl v záhlaví označeným rozhodnutím (dále „napadené rozhodnutí“). [2] Žalobkyně podala žalobu ke krajskému soudu, který ji zamítl s tím, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že nesplnila informační povinnost podle § 309 odst. 2 písm. f) zákoníku práce. Soud podrobně vysvětlil podstatu právní úpravy agenturního zaměstnávání a zdůraznil povinnost specifikovat pracovní a mzdové podmínky srovnatelného zaměstnance již v dohodě o dočasném přidělení a následně o nich zaměstnance konkrétně a písemně informovat v pokynu, jímž agentura zaměstnance přiděluje k dočasnému výkonu práce u uživatele. Skutečnost, že žalobkyně vtělila dohodu a pokyn do jediného dokumentu, shledal soud nerozhodnou; i v takovém případě měly být podmínky jasně a konkrétně uvedeny. Z čl. III odst. 1 ani čl. IV odst. 2 zmíněného dokumentu však zaměstnanec nemohl zjistit žádné konkrétní pracovní ani mzdové podmínky srovnatelného zaměstnance, a informační povinnost tak nebyla splněna. [3] Soud dále konstatoval, že námitky žalobkyně týkající se tvrzené faktické rovnosti podmínek zaměstnanců jsou irelevantní, neboť skutková podstata přestupku je vázána již na nesplnění informační povinnosti v písemném pokynu zaměstnanci. Tím je naplněna i materiální stránka přestupku, k nerovnému zacházení ani nemusí fakticky dojít. Z tohoto důvodu nebylo třeba zjišťovat konkrétní pracovní a mzdové podmínky jednotlivých zaměstnanců, skutkový stav byl zjištěn dostatečně. K námitce nepřezkoumatelnosti soud uvedl, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří jeden celek; rozhodnutí orgánu prvního stupně bylo podrobně odůvodněno a žalovaný mohl – s ohledem na to, že odvolání převážně jen opakovalo již vypořádané či obsahovalo mimoběžné námitky – své rozhodnutí odůvodnit stručněji. II. Argumentace účastníků řízení Kasační stížnost žalobkyně [4] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobkyně kasační stížností, v níž namítá, že se krajský soud dopustil nesprávného právního posouzení a že není správné jeho vypořádání námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Tyto výhrady lze podřadit pod kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). [5] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) především namítá, že správní orgány i krajský soud založily svá rozhodnutí na přepjatě formalistickém výkladu § 309 odst. 2 písm. f) zákoníku práce. Nestačí vycházet pouze z jazykového výkladu, podle judikatury Ústavního soudu je třeba zapojit např. i výklad teleologický a systematický. Podle stěžovatelky je smyslem a účelem uvedeného ustanovení zajištění zásady rovného zacházení, což vyžaduje, aby byl dočasně přidělený zaměstnanec o pracovních a mzdových podmínkách informován tak, aby se mohl případného rovného zacházení sám domoci. Její zaměstnanci v čl. IV odst. 2 dohod o dočasném přidělení spojených s pokynem prohlásili, že byli o pracovních a mzdových podmínkách srovnatelného zaměstnance informováni, a to je z hlediska účelu právní úpravy dostatečné. Stěžovatelka dodává, že její a kmenoví zaměstnanci měli v praxi skutečně srovnatelné pracovní a mzdové podmínky, což potvrzuje, že prohlášení byla pravdivá. Správní orgány měly zjistit, zda tato prohlášení nebyla učiněna pouze formálně, například výslechy kontrolovaných zaměstnanců. [6] Stěžovatelka má za to, že se lze od požadavku uvedeného v § 309 odst. 2 písm. f) zákoníku práce odchýlit tak, že zaměstnanec bude s požadovanými informacemi seznámen předem a následně tuto skutečnost potvrdí svým prohlášením v písemném pokynu. Na míru ochrany stran to nebude mít vliv, takže bude takové odchýlení se v souladu se zásadou smluvní volnosti i s § 4a zákoníku práce. Požadavek soudu na uvedení konkrétních údajů v pokynu naopak považuje za formalistický, porušující zásadu smluvní volnosti. Nadto stěžovatelka opakuje, že nebyla naplněna materiální stránka přestupku, protože se zaměstnancům dostalo rovného zacházení a skutečně informováni byli. [7] Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, jak krajský soud vypořádal její námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Opakování odvolacích námitek samo o sobě nemůže vést k tomu, že odvolací orgán argumentaci toho prvostupňového zcela převezme a sám se k námitkám prakticky nevyjádří. Vyjádření žalovaného [8] Žalovaný kasační stížnost považuje za nedůvodnou, neboť se ztotožňuje se závěry krajského soudu. Stěžovatelka podle něho neuvádí žádné nové skutečnosti, pouze polemizuje se závěry soudu, které považuje za nesprávné. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [9] Kasační stížnost je přípustná a lze ji projednat. [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] Podle § 309 odst. 2 písm. f) zákoníku práce „[a]gentura práce přiděluje zaměstnance k dočasnému výkonu práce u uživatele na základě písemného pokynu, který obsahuje zejména […] informaci o pracovních a mzdových nebo platových podmínkách srovnatelného zaměstnance uživatele.“. [12] Podle § 33a odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce „[p]rávnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku na úseku agenturního zaměstnávání tím, že […] nesplní některou povinnost podle § 309 nebo 309a zákoníku práce […]“. [13] Stěžovatelka staví svou kasační argumentaci především na tom, že krajský soud nesprávně interpretoval § 309 odst. 2 písm. f) zákoníku práce. Namítá, že zákon nespecifikuje způsob naplnění informační povinnosti, a prohlášení v čl. IV odst. 2 („zaměstnanec prohlašuje, že byl informován o pracovních a mzdových podmínkách srovnatelného zaměstnance“) mělo postačovat. [14] Stěžovatelka v kasační stížnosti předně namítla, že bylo nezbytné vyložit, zda lze prohlášení zaměstnance v čl. IV. odst. 2 dokumentu, který měl sloužit i jako pokyn, jímž se zaměstnanec přiděluje k dočasnému výkonu práce k uživateli, považovat za dostačující z hlediska naplnění zákonné informační povinnosti. A přesně to krajský soud podle NSS učinil. Citoval znění čl. III. odst. 1 i čl. IV. odst. 2, v bodě 16 napadeného rozsudku posoudil jejich obsah a vyslovil, že splnění povinnosti stanovené v § 309 odst. 2 písm. f) zákoníku práce nedokládají. Z obecných formulací se zaměstnanec podle soudu neměl šanci dozvědět, o jaké konkrétní pracovní a mzdové podmínky jde, a tedy ani posoudit, zda jsou srovnatelné s těmi, jež mají kmenoví zaměstnanci uživatele. [15] Nesprávnost tohoto závěru krajského soudu nyní opírá stěžovatelka o tezi, že k dodržení informační povinnosti postačí i formulace, jež použila, neboť podstatné je to, zda byl zaměstnanec skutečně s potřebnými informacemi seznámen. Kasační soud nicméně ověřil, že v žalobě takovou námitku nevznesla. Žalobní argumentaci postavila stěžovatelka na tom, že nebyla naplněna materiální stránka přestupku, neboť fakticky bylo rovné zacházení se zaměstnanci, jež je cílem právní úpravy, dodrženo. Kasační námitka o „náhradním“ splnění informační povinnosti (tj. jinak než prostřednictvím písemného pokynu o přidělení), jež vylučuje odpovědnost za přestupek, je tak nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť nebyla uplatněna v žalobě, ačkoli tomu nic nebránilo. Stejně NSS nahlíží i na související výhrady, že ze spisu neplyne, že by prohlášení zaměstnanců o seznámení se s podmínkami nebyla pravdivá, a správní orgány to měly ověřit výslechy. [16] Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že faktické zachování rovnosti mezi zaměstnanci agenturními a kmenovými není pro věc relevantní. Omezuje se však na pouhý nesouhlas, aniž by připojila konkrétní a