2 Afs 146/2025 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 146/2025- 35 - text 2 Afs 146/2025 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Sylvy Šiškeové a soudců Tomáše Kocourka a Karla Šimky v právní věci žalobkyně: cba integrated services s.r.o., se sídlem Orlí 542/7, Brno, zast. Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem se sídlem Koliště 259/55, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 8. 2023, č. j. 26210/23/530021441712906, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2025, č. j. 30 Af 42/202391, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (správce daně) na základě daňové kontroly doměřil žalobkyni šesti dodatečnými platebními výměry daň z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období listopad 2018 až duben 2019 včetně penále. Žalobkyně podle něj neprokázala, že fakticky přijala plnění od společností LCh Servisní spol. s r.o. (dále „LCh“), LAVASTAV INVEST a.s. (dále „Lavastav“) a Rivalenti s.r.o. (dále „Rivalenti“; od 13. 8. 2024 je tato společnost vymazána z obchodního rejstříku), a nesplnila tak podmínky pro uplatnění nároku na odpočet DPH podle § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále „zákon o DPH“). Žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a dodatečné platební výměry potvrdil. [2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila u Krajského soudu v Brně, který žalobu zamítl. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [3] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) v kasační stížnosti namítla, že krajský soud rozhodl o věci samé bez jednání, aniž byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Soud je povinen poučit účastníky o jejich procesních právech a povinnostech. Součástí řádného poučení není pouze jeho obsah, ale i forma. Ta by měla být přehledná a předvídatelná. Stěžovatelka měla za to, že výzvu neobdržela, a že jí po formální stránce nebyla řádně a včas doručena. Napadený rozsudek pro ni byl překvapivý. Krajský soud postupoval procesně nesprávně, pokud výzvu podle § 51 odst. 1 s. ř. s. zahrnul do odůvodnění usnesení obsahujícího výzvu k zaplacení soudního poplatku. Do odůvodnění takového usnesení nelze vkládat informace, výzvy a poučení o složení senátu, možné námitce podjatosti a možnosti rozhodnout ve věci samé bez jednání. Stěžovatelka zde poučení podle § 51 odst. 1 s. ř. s. nehledala a nelze se tak divit, že je přehlédla. V žalobě navíc navrhovala důkazy. Dokazování se přitom provádí pouze při jednání soudu. Krajský soud se dopustil procesního pochybení a zasáhl do stěžovatelčina práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“). [4] Napadený rozsudek je podle stěžovatelky nepřezkoumatelný, neboť jeho závěry vedle sebe neobstojí. Krajský soud nejprve tvrdí, že po faktické stránce nebylo sporné plnění realizováno, a podle jeho druhého závěru plnění provedeno bylo, ale nikoli společnostmi Lavastav, LCh a Rivalenti. Správce daně nezpochybnil fakticitu plnění, ale pouze to, zda je dodaly tyto společnosti, a zda se jednalo o plnění, jež podléhá odpočtu DPH ve smyslu § 72 a § 73 zákona o DPH, neboť nebylo poskytováno deklarovanými dodavateli. Žalovaný poté začal zpochybňovat, zda se jedná o zdanitelné plnění podle § 2 odst. 2 a § 14 zákona o DPH, a také to, zda se jedná o plnění podle § 72 a § 73 nebo o plnění podle § 5 odst. 2 téhož zákona. Stejně jako správce daně tedy zpochybňoval, že plnění poskytli deklarovaní dodavatelé. Teprve v replice k žalobě začal žalovaný tvrdit, že sporné je i samotné poskytnutí plnění. [5] Z napadeného rozsudku jednoznačně neplyne, co přesně stěžovatelka v daňovém řízení neprokázala pro uznání nároku na odpočet DPH. Ustanovení § 13 a násl. zákona o DPH definují plnění nepřímo. V nynější věci se plněním rozumí poskytnutí služeb ostrahy, úklidu a kontrolní činnosti. Daňové orgány nezpochybňovaly, že stěžovatelka svým odběratelům taková plnění poskytovala, tedy že tuto činnost fakticky vykonávala. Tento dílčí závěr plyne i ze svědeckých vypovědí. Krajský soud tak chybně uzavřel, že zde není žádné plnění, u něhož by mohlo být zjišťováno, zda se jedná o plnění, které je z hlediska zákona o DPH plněním zdanitelným, a případně zda jsou v souvislosti s ním splněny podmínky pro daňový odpočet podle § 72 a § 73 zákona o DPH. To však nekoresponduje se závěry daňových orgánů, podle nichž poskytl plnění někdo jiný [zejména společnost cba corporation a.s. (dále „cba corporation“)], případně plnění realizovali stěžovatelčini zaměstnanci. [6] Krajský soud na jedné straně uvedl, že stěžovatelka neprokázala, že došlo k faktické realizaci plnění, avšak na druhé straně konstatoval, že vyslechnutí svědci osvědčili, že faktickou činnost vykonávali. Pouze neidentifikovali deklarované dodavatele jako své zaměstnavatele a jako zaměstnavatele označili společnost cba corporation nebo stěžovatelku. Není tak zřejmé, co krajský soud považuje za pochybné. [7] Pokud krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelce plnění přinejmenším částečně poskytla společnost cba corporation, tedy subjekt odlišný od stěžovatelky, nesprávně posoudil otázku oprávněnosti odpočtu daně podle § 72 a § 73 zákona o DPH. Na věc mělo být aplikováno rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 9. 12. 2021 ve věci C154/20, Kemwater ProChemie. Správce daně, žalovaný a v některých částech rozsudku i krajský soud uzavřeli, že plnění bylo realizováno, nikoli ale deklarovanými dodavateli. [8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na závěrech napadeného rozhodnutí a ztotožnil se s krajským soudem. Podmínky pro rozhodnutí o věci samé bez jednání byly splněny, neboť zákon nestanoví formu poučení podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Důvodná není ani námitka nepřezkoumatelnosti, protože fakticita plnění byla sporná po celou dobu, což plyne i z napadeného rozhodnutí. Krajský soud tomuto závěru přisvědčil. V případě, kdy je sporná fakticita plnění, není namístě aplikovat rozsudek Kemwater ProChemie. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [9] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná, není však důvodná. III. A. Rozhodnutí o věci samé bez jednání [10] Stěžovatelka namítá, že krajský soud rozhodl o věci samé bez jednání, aniž byly splněny podmínky stanovené v § 51 odst. 1 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže lze ve věci rozhodnout jen na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit nebo které jsou jim známy, a účastníci to shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádříli účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen. [11] Právo účastníka řízení na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, včetně možnosti vyjádřit se k věci, je v ústavněprávní rovině zaručeno čl. 38 odst. 2 Listiny. Jeho porušení je důvodem ke zrušení rozhodnutí, jež je výsledkem řízení, v němž k takovému pochybení došlo, a k vrácení věci soudu k dalšímu řízení. Ustanovení § 51 s. ř. s. upravuje pro soudní řízení správní postup umožňující krajskému soudu rozhodnout o věci samé bez jednání, aniž by bylo řízení zatíženo popsaným procesním pochybením. [12] Rozšířený senát v usnesení ze dne 16. 2. 2016, č. j. 7 As 93/201448, č. 3380/2016 Sb. NSS, vysvětlil, že § 51 odst. 1 s. ř. s. vychází z toho, že účastníkům řízení je garantován spravedlivý proces, jehož součástí je právo na konání soudního jednání a přístup k němu. Pokud se ale účastníci uplatnění tohoto práva nedožadují, není zpravidla úkolem soudu jim ho „vnucovat“. Soudní řízení správní je ostatně koncipováno na zásadě dispoziční, jež vychází z odpovědnosti účastníků za úkony, které činí. Není zatíženo zbytečným formalismem; v řízení před krajským soudem nepředpokládá povinné právní či jiné odborné zastoupení, i když je plnohodnotně umožňuje. Zejména však ukládá soudu poučovací povinnost vůči účastníkům, kteří se sami výslovně (např. v žalobě) nevyjádří ke konání soudního jednání, aby tak k výzvě soudu ve stanovené dvoutýdenní lhůtě učinili, s tím, že je soud musí poučit o tom, jaké důsledky bude mít jejich případné „mlčení“. [13] Stěžovatelka v žalobě nepožadovala, aby krajský soud nařídil jednání. Pokud by tak učinila, neměl by jí soud výzvu podle § 51 odst. 1 s. ř. s. vůbec zasílat, neboť její vůle by již zazněla. Vydáli v takovém případě krajský soud přesto výzvu podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a účastník na ni nereaguje, nelze použít právní fikci souhlasu s projednáním věci bez jednání (rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2006, č. j. 7 As 61/2005107). Taková situace však v nynější věci nenastala. Krajský soud usnesením ze dne 13. 10. 2023 stěžovatelku vyzval k zaplacení soudního poplatku a z