2 Afs 250/2025 – Nejvyšší správní soud

2 Afs 250/2025- 24 - text  2 Afs 250/2025 - 27 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: Gablonz s.r.o., se sídlem Husovo náměstí 468/16, Praha 10, zast. Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 11. 2024, č. j. 33440/24/530021441708995, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2025, č. j. 5 Af 15/202470, takto: I. Kasační stížnost se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč, který jí bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Jiřího Kokeše, advokáta. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období srpen, září a říjen 2021 a uložil jí povinnost uhradit odpovídající penále. [2] Z daňového spisu vyplývá, že správce daně v rámci daňové kontroly vyzval žalobkyni k předložení účetních dokladů prokazujících přijetí a uskutečnění zdanitelných plnění, a tudíž i splnění podmínek vzniku nároku na odpočet DPH. Žalobkyně uvedla, že z důvodu jednání jejího tehdejšího zaměstnance Ing. J. Ř. již požadované doklady nemá k dispozici. Správce daně provedl svědecký výslech Ing. Ř., z nějž vyplynulo, že účetnictví žalobkyně spálil. Ing. Ř. při výslechu rovněž uvedl, že některé dokumenty má stále u sebe, avšak správci daně je ani na výzvu nepředložil, na čemž nic nezměnilo ani uložení pořádkové pokuty. Správce daně následně na základě informací uvedených žalobkyní v kontrolních hlášeních sám doplnil dokazování o daňové doklady opatřené od jím oslovených dodavatelů, na jejichž základě žalobkyni část odpočtu DPH uznal. I poté zůstala spornými plnění do částky 10.000 Kč, která žalobkyně v kontrolních hlášeních uváděla souhrnně bez identifikace obchodního partnera (dodavatele). Žalobkyně k těmto plněním ani přes výzvu nepředložila žádné důkazy ani neidentifikovala své dodavatele, pouze uváděla, že účetnictví nemá k dispozici. Nereagovala ani na návrhy správce daně, aby si potřebné doklady obstarala od svých obchodních partnerů sama. Správce daně tudíž uzavřel, že žalobkyně neprokázala vznik nároku na tuto část uplatněného odpočtu, a proto jí doměřil daň. Proti dodatečným platebním výměrům podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 11. 2024, č. j. 33440/24/530021441708995, zamítl a platební výměry potvrdil. [3] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu. Namítla, že správní orgány se nezabývaly specifickými okolnostmi případu. Předložení daňových dokladů ke sporným plněním nebylo z její strany objektivně možné, neboť byly zničeny Ing. Ř. Žalobkyně jej opakovaně vyzývala k vydání daňových dokladů, avšak bezúspěšně. Nelze jí klást k tíži jednání třetí osoby, které sama nezavinila. Nárok na odpočet jí tudíž měl být uznán. Správce daně doměřením daně porušil § 5 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, neboť postupoval způsobem, který nebyl přiměřený, a zasáhl tak do práv žalobkyně mírou větší než nezbytnou. Žalobkyně odkázala rovněž na judikaturu týkající se ochrany legitimního očekávání daňových subjektů. Namítla, že doposud bylo její podnikání zcela standardní a že v daňovém řízení poskytla správci daně všechny podklady, u kterých toho byla schopna. [4] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že daňový subjekt nemůže uplatnit nárok na odpočet, pokud k němu nepředloží příslušné daňové doklady. Ty mohou být nahrazeny jinými objektivními důkazy, z nichž je patrné, že daňový subjekt skutečně obdržel zboží či služby pro účely vlastních plnění zatížených DPH a že byla DPH daňovým subjektem skutečně odvedena. Oprávněnost nároku na odpočet je povinen v daňovém řízení prokazovat daňový subjekt. V posuzované věci nemohlo být správci daně zřejmé, kdo byli obchodní partneři žalobkyně u plnění do částky 10.000 Kč, neboť v kontrolních hlášeních nebyli konkrétně identifikováni. Žalobkyně ani na výzvy správce daně nepředložila žádné důkazy, kterými by fakticky nahradila zničené účetnictví, a nevyvinula ani žádnou aktivitu směrem k identifikaci svých dodavatelů. Neunesla tedy své důkazní břemeno. Skutečnost, že za zničením jejího účetnictví stojí třetí osoba, označil městský soud za irelevantní. Názor žalobkyně, že by jí měl správce daně za vzniklé důkazní nouze uznat nárok na odpočet, by vedl k absurdním situacím, v nichž by daňové subjekty záměrně ničily své účetnictví, aby jim byl odpočet automaticky uznán. Stejně irelevantní je dle názoru městského soudu i tvrzení žalobkyně, že její podnikání je bezproblémové, neboť tato skutečnost není předmětem daňového řízení. Žalobkyní poukazovanou judikaturu týkající se legitimního očekávání daňových subjektů nelze na nynější věc vztáhnout, neboť se týká dobré víry daňového subjektu, že není součástí podvodu na DPH, tedy jiné situace. Městský soud se neztotožnil ani s námitkou porušení § 5 odst. 3 daňového řádu. Dle jeho názoru správce daně postupoval přiměřeně a způsobem, který nezasahuje do práv žalobkyně více, než je nezbytné. Byl to totiž primárně on, kdo vynaložil úsilí k prokázání alespoň části nároku na odpočet. Žalobkyně obdobnou snahu naopak neprojevila, ačkoli ji tížilo důkazní břemeno. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [5] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Navrhla, aby Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému řízení. [6] V kasační stížnosti uvedla, že doměření DPH bylo v projednávané věci neoprávněné, neboť splnila veškeré povinnosti, které jí vyplývaly ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“). Správce daně porušil daňový řád, neboť na ni přenesl odpovědnost za jednání třetí osoby. V daňovém řízení spolupracovala se správcem daně a učinila vše, co po ní s ohledem na jednání Ing. Ř. bylo možné rozumně požadovat. Doložení účetnictví nebylo možné, neboť bylo Ing. Ř. zničeno. Jelikož takovou situaci stěžovatelka nemohla předpokládat, nevytvořila si jeho zálohu. Selhaly i veškeré její pokusy získat účetnictví od Ing. Ř. zpět. Výzvám správce daně tudíž stěžovatelka nemohla vyhovět, neboť požadovaným účetnictvím nedisponovala a obstarání podpůrných podkladů nebylo v jejích silách. [7] Stěžovatelka odkázala na § 5 odst. 3 daňového řádu, který dle jejího názoru správce daně porušil. Stěžovatelka je toho názoru, že prokázala oprávněnost nároku na odpočet. Správce daně byl povinen prokázat nesplnění formálních a materiálních podmínek nároku na odpočet, jakož i skutečnost, že stěžovatelka měla nebo mohla vědět o okolnostech vedoucích ke zničení účetnictví. Správce daně namísto toho nezohlednil dobrou víru stěžovatelky a narušil její legitimní očekávání. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na judikaturu NSS týkající se ochrany dobré víry daňového subjektu při postihování podvodů na DPH. Městský soud postupoval při posuzování žaloby nesprávně a nedostatečně zhodnotil všechny uplatněné žalobní námitky. [8] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zmítnutí kasační stížnosti. Kasační argumentace se zčásti míjí s podstatou věci. Jejím pravým účelem je zastřít skutečnost, že stěžovatelka v daňovém řízení neunesla důkazní břemeno. Žalovaný dále shrnul okolnosti daňového řízení a popsal nedostatečnost procesní aktivity stěžovatelky. Skutečnost, že bylo její účetnictví zničeno, nevede k liberaci z povinností, které jí vyplývají ze zákona o DPH. Stran prokázání přijetí a uskutečnění deklarovaných plnění tížilo důkazní břemeno stěžovatelku, nikoliv správce daně. Toho by tížilo pouze v případě, hodlalli by zpochybnit věrohodnost, průkaznost či úplnost stěžovatelkou předloženého účetnictví. Stěžovatelka však žádné účetnictví nepředložila, a neunesla tak své prvotní důkazní břemeno. Správní orgány stěžovatelce nepřičetly k tíži jednání Ing. Ř. Jeho jednání však v kombinaci s tím, že stěžovatelka neměla k dispozici zálohu účetnictví ani jiné relevantní podklady, zapříčinilo objektivní nemožnost prokázat nárok na odpočet. Ačkoli tedy stěžovatelka nenesla odpovědnost za jednání Ing. Ř., nesla odpovědnost za své jednání, resp. nečinnost, která vedla k neunesení důkazního břemene. Žalovaný poukázal na procesní aktivitu správce daně, přičemž poznamenal, že i stěžovatelka měla možnost předat správci daně informace o svých zbývajících obchodních partnerech, což neučinila. Neobstojí ani stěžovatelčina argumentace zásadou přiměřenosti daň