2 As 147/2022 — Nejvyšší správní soud

2 As 147/2022- 85 - text  2 As 147/2022 - 90 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Karla Šimky a soudců Evy Šonkové a Tomáše Kocourka v právní věci žalobkyně: K. D., zastoupená Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Bartolomějská 14, Praha 1, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2022, č. j. 9 A 5/2020135, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2022, č. j. 9 A 5/2020135, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Svou kasační stížností brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 23. 2. 2022, č. j. 9 A 5/2020135 (dále jen „napadené usnesení“), jímž tento podle § 46 odst. 2 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s § 85 téhož zákona odmítl její žalobu, kterou se domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného. Zásah měl spočívat v tom, že dne 11. 11. 2019 při výslechu v budově Obvodního ředitelství Policie Praha I byla proti své vůli vyfotografována, byly jí odebrány otisky prstů a proveden bukální stěr ke zjištění profilu DNA, přičemž žádný z těchto úkonů neměl vztah k údajnému trestnému činu. Stěžovatelka tvrdila, že tyto úkony Policie České republiky (dále též PČR) zasáhly do její osobní sféry, byly provedeny bez materiálního důvodu, jen za účelem jejího ponížení. Požadovala jednak, aby soud určil, že zásah žalovaného, jenž spočíval v pořízení obrazových záznamů, snímání daktyloskopických otisků a odebrání biologického vzorku stěžovatelky umožňujícího získání informací o jejím genetickém vybavení – provedení bukálního stěru (odebrání vzorku DNA), je nezákonný. Dále požadovala, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v porušování jejích práv a přikázal mu, aby zlikvidoval všechny její obrazové záznamy, daktyloskopické otisky a biologické vzorky umožňující získání informací o jejím genetickém vybavení. [2] Městský soud v napadeném usnesení dospěl především k závěru, že zásah tvrzený stěžovatelkou, tzn. jak pořízení záznamů o osobních údajích, tak jejich uchovávání, představuje věcně a časově jeden trvající celek – zpracování osobních údajů. Stěžovatelka pak podle městského soudu podala zásahovou žalobu, aniž se o nápravu jí tvrzeného nezákonného stavu pokoušela jiným právním prostředkem ochrany ve smyslu § 85 s. ř. s. Jím v projednávané věci bylo podání žádosti podle § 29 zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů (dále jen „zákon o zpracování osobních údajů“). Postup podle tohoto ustanovení (tzn. podání žádosti subjektu údajů o výmaz osobních údajů u spravujícího orgánu) se přitom uplatní obecně pro veškeré osobní údaje, s nimiž spravující orgány nakládají. Vyřízení žádosti se děje rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., které lze napadnout žalobou proti rozhodnutí správního orgánu (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 49/201850). [3] Městský soud pojal úkony pořízení záznamů o osobních údajích i uchovávání těchto údajů jako jeden trvající celek. Stěžovatelka nepožadovala toliko deklaraci nezákonnosti zásahu, ale domáhala se též nápravy jí tvrzeného trvajícího zásahu, avšak nevyčerpala právní prostředky ochrany nebo nápravy, které jí právní řád nabízí. Proto dospěl městský soud k závěru, že podaná žaloba je podle § 85 s. ř. s. nepřípustná, a podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ji usnesením odmítl. II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného [4] Stěžovatelka podala proti napadenému usnesení kasační stížnost opřenou o § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby na ochranu před nezákonným zásahem založené na nesprávném posouzení rozhodné právní otázky. [5] Podle stěžovatelky byl předmětem žaloby především návrh, aby soud určil nezákonnost jednorázového a již ukončeného zásahu PČR ze dne 11. 11. 2019. Dva zbývající žalobní návrhy byly akcesorické, směřující k zákazu opakování a k odstranění přetrvávajících následků zásahů. [6] Podle stěžovatelky žalovaný odmítá vzít na vědomí nezákonnost všech úkonů provedených v průběhu jejího trestního stíhání, jež bylo pravomocně zastaveno. Z usnesení městského soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 44 To 102/2020, o zastavení trestního stíhání plyne, že bylo vedeno nezákonně a „nemělo být vůbec zahajováno“. Stěžovatelka upozorňuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008, podle něhož je vždy třeba „využití procesních institutů zvažovat z pohledu proporcionality zásahu do základních práv obviněného“, a dále na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. a Marper proti Spojenému království ze dne 4. 12. 2008, stížnost č. 30562/04, podle kterého došlo k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) právě z důvodu uchovávání otisků prstů, buněčných vzorků a profilů DNA podezřelým osobám, které byly zproštěny obvinění. Odkazuje také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2778/2011, podle něhož představuje provedení bukálního stěru zásah do soukromí chráněného čl. 8 odst. 1 Úmluvy a také čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. [7] Stěžovatelka usiluje o ochranu svého práva na soukromí přímo před správními soudy, protože rozhodnutí soudu určující nezákonnost zásahu bude významné pro rozhodnutí soudu v souběžně probíhajícím občanském soudním řízení, ve kterém se domáhá nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). [8] Stěžovatelka také poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 7/18, podle kterého může být postup policie spočívající v předvolání osoby k provedení identifikačních úkonů přezkoumán ve správním soudnictví co do zákonem stanovených náležitostí a odůvodnění potřeby předvolání k provedení identifikačních úkonů v konkrétní věci z hlediska proporcionality potenciálního zásahu do práv předvolané osoby na její nedotknutelnost a na informační sebeurčení, zaručených čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. [9] Míní, že k ochraně svých práv potřebuje rychlý prostředek, který jí umožní bránit se před nezákonným zásahem „tady a teď“. Za něj má právě žalobu proti nezákonnému zásahu. Naopak postup podle § 29 (resp. § 30) zákona o zpracování osobních údajů efektivní ochranu neposkytuje. [10] Podle žalovaného zásah, tedy žalobou napadený postup vůči stěžovatelce, nelze považovat za nezákonný. V její věci jde o zcela legitimní a legální postup podle § 65 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, (dále jen „zákon o policii“). Z hlediska intenzity zásahu do jejích práv je ospravedlnitelný a přiměřený vzhledem k cíli, jímž je ochrana bezpečnosti a zajištění veřejného pořádku. Jelikož nezákonným nakládáním s osobními údaji může dojít k citelnému zásahu do soukromého života jednotlivce a do jeho ústavně zaručených práv, věnuje žalovaný otázce shromažďování a zpracovávání osobních údajů v současné době velkou pozornost. [11] Postup podle § 65 zákona o policii je odlišný od provedení identifikačních úkonů podle § 114 trestního řádu, jímž je jednoznačně stanoven účel využití získaných osobních údajů pro potřeby vyšetřování konkrétního trestného činu (zajištění důkazu). Aplikace § 65 zákona o policii nemá vztah pouze ke konkrétnímu trestnímu řízení, ale obecně k plnění úkolů žalované za účelem budoucí identifikace osoby. K využití tohoto ustanovení jsou stanoveny zákonné limity a kritéria jeho aplikace. [12] Žalovaný také rozporuje vyjádření stěžovatelky, „že trestní stíhání žalobkyně již bylo pravomocně zastaveno a z usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 102/2020 ze dne 20. 5. 2020 o jeho zastavení vyplývá, že bylo vedeno nezákonně a ‚nemělo být vůbec zahajováno’“. Podle odvolacího soudu stěžovatelka skutek spáchala, ale její trestní stíhání bylo zastaveno. Dále žalovaný popisuje, jak posuzoval přiměřenost pořízení předmětných osobních údajů ve vztahu k zásahu do práv stěžovatelky. [13] Žalovaný se navíc v nynější věci necítí být pasivně legitimován a není subjektem, vůči kterému by se mohla stěžovatelka domáhat zlikvidování všech svých obrazových záznamů daktyloskopických otisků, biologických vzorků umožňujících získání informací o genetickém vybavení z bukálního stěru (odebrání vzorku DNA), jakož i profilu DNA stěžovatelky z těchto odběrů získaného, neboť těmito údaji nedisponuje krajské a tím méně obvodní ředitelství policie. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [14] Kasační stížnost směřu