2 As 173/2021 — Nejvyšší správní soud

2 As 173/2021- 35 - text 2 As 173/2021 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Tomáše Kocourka a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: P. B., zastoupený Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem Tržiště 366/13, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky – Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, se sídlem 30. dubna 1682/24, Ostrava, ve věci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalované, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2021, č. j. 25 A 68/2021166, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2021, č. j. 25 A 68/2021166, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. XA, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. XB, odsouzen za trestný čin krácení daně podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, spáchaný v souběhu s dvojnásobným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Při jeho výkonu ve Věznici H. byl žalobci dne 20. 6. 2007 (spolu s dalšími vězni) odebrán vzorek DNA tzv. bukálním stěrem z dutiny ústní a sejmuty daktyloskopické otisky (dále jen „provedení identifikačních úkonů“). Žalobce proto podal žalobu, kterou se domáhal určení, že výše uvedený zásah byl nezákonný, a dále uložení povinnosti obnovit stav před zásahem zničením všech uchovávaných informací získaných provedením identifikačních úkonů i zdrojového genetického materiálu. Žalobce za původce zásahu, a tedy pasivně legitimovaného, nejprve označil Ministerstvo vnitra (dále jen „původní žalovaný“), po poučení ze strany soudu však žalobu upravil a za žalovanou označil Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje (č. l. 151 spisu krajského soudu), která po vstupu do řízení sdělila, že v plné míře odkazuje na dřívější komplexní vyjádření původního žalovaného (č. l. 161 spisu krajského soudu). Krajský soud v Ostravě (krajský soud) následně žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. [2] Podle krajského soudu nebylo provedení identifikačních úkonů pro budoucí identifikaci dle § 42e zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v rozhodném znění (dále jen „původní zákon o policii“), nezákonné. Údaje zjištěné z osobních dokladů žalobce k tomuto účelu nepostačují. Nezákonné ani nebylo, když žalobce strpěl provedení identifikačních úkonů až po slovní pohrůžce policisty. Policista má totiž podle § 42e odst. 3 původního zákona o policii pravomoc překonat odpor. Takový postup je přiměřený žalobcově slovnímu odporu, když se oba pohybují ve verbální rovině a mírnější způsob překonání odporu si lze stěží představit. [3] Postup žalované podle krajského soudu nebyl neproporcionální. I když byl žalobce odsouzen za trestné činy hospodářské povahy, neznamená to, že by zde byl význam využití biologických stop marginální. V posuzované věci byla naplněna podmínka § 42e odst. 1 původního zákona o policii, protože žalobce byl odsouzen za úmyslný trestný čin. Jednalo se navíc o trestný čin se sazbou odnětí svobody až osm let, tedy vysoké nebezpečnosti. Trestná činnost žalobce se řadí k těm, u nichž dochází k recidivě. Žalobce byl navíc odsouzen za více trestných činů, kterých se opakovaně dopustil i před nynějším odsouzením. I když nebyl odsouzen za násilnou trestnou činnost a identifikační úkony byly provedeny ve věznici plošně u více osob, nic to nemění na tom, že podmínky byly splněny právě u žalobce. [4] Právní úprava uchovávání vzorků a z nich získaných informací je dostatečná. Původní zákon o policii odkazuje na zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, podle kterého může policie zpracovávat osobní údaje i bez souhlasu osob, zároveň však musí dbát na ochranu jejich soukromého a osobního života. Jakmile tím již není ohroženo plnění úkolů policie v souvislosti s trestním řízením, policie je povinna osobě sdělit, že zpracovává její osobní údaje, nebo provést jejich likvidaci. II. Argumentace účastníků řízení [5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů, které lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). [6] Stěžovatel předně uvádí, že krajský soud nezohlednil část jeho skutkových tvrzení a v tomto směru nedostatečně zjistil skutkový stav, což vedlo k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a v konečném důsledku i k nezákonnosti napadeného rozsudku. Podle § 42e odst. 2 původního zákona o policii musí být identifikační úkony, pokud je přitom překonáván odpor osoby, provedeny pouze odborně způsobilým zdravotnickým pracovníkem. Krajský soud se však nevypořádal s tím, že odběr nebyl proveden zdravotnickým pracovníkem, přestože stěžovatel odběru odporoval. Krajský soud také podle stěžovatele nesprávně posoudil povahu ústní pohrůžky policisty před odběrem. Nejednalo se totiž o pohrůžku možností překonání odporu stěžovatele, ale o vyhrožování násilím. Stěžovatel zdůrazňuje, že pohrůžka násilím byla nepřijatelná i s ohledem na to, že v té době byl po vážném zranění. Odběr byl proveden ponižujícím způsobem pod pohrůžkou užití násilí na uvězněném, bezmocném člověku. To je nepřípustné, jde o porušení čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). [7] Dále stěžovatel namítá, že provedení identifikačních úkonů bylo neoprávněné, nedůvodné a neproporcionální. Podle judikatury správních soudů je policie povinna při provádění identifikačních úkonů dbát zásady přiměřenosti s přihlédnutím k typové a konkrétní závažnosti úmyslného trestného činu, přičemž nesmí oprávnění používat paušálně v každém případě. Stěžovatel má za to, že typová a individuální závažnost jeho trestného činu nebyla před odběrem zvážena, naopak se jednalo o paušální odběr u mnoha osob. Stěžovatel pochybuje, že by mohli být pachatelé, kteří spáchají krácení daně a podvod, odhalováni pomocí DNA a otisků prstů. Právní úprava § 42e, resp. § 42d původního zákona o policii pro svou vágnost a nedostatek procesních garancí nesplňuje podmínky omezení základních práv dle čl. 4 odst. 2 Listiny. [8] Krajský soud také podle stěžovatele nesprávně posoudil právní podklad pro uchovávání odebraného genetického materiálu včetně informací z něho získaných a daktyloskopických otisků (dále též jen „uchovávání vzorků a informací“). Pro tento postup neexistovala žádná právní úprava a získané informace a vzorky jsou „libovolně k dispozici nedefinovatelnému okruhu státních orgánů za nedefinovatelným účelem využití“. Formulace „plnění úkolů policie v souvislosti s trestním řízením“, o niž se krajský soud v napadeném rozsudku opírá, není dostatečně konkrétní a poskytuje policii bezbřehou možnost využívat získané citlivé informace. Ustanovení pozdějších předpisů, na která krajský soud odkazuje, nejsou relevantní, neboť v době odběru nebyla účinná. [9] Závěrem stěžovatel upozornil, že Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 7/18 projednával návrh Městského soudu v Praze na zrušení § 65 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „nový zákon o policii“), ve slovech „a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení“ a § 65 odst. 5 téhož zákona (o tomto návrhu rozhodl Ústavní soud v jádru věci zamítavým nálezem ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 7/18 – pozn. NSS). Vzhledem k tomu, že citovaná ustanovení nového zákona o policii jsou obsahově totožná se zákonnými ustanoveními aplikovanými v posuzovaném řízení, stěžovatel navrhuje, aby NSS Ústavnímu soudu předložil návrh na jejich zrušení. [10] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěry uvedenými v rozsudku krajského soudu. III. Postup Nejvyššího správního soudu před rozhodnutím o věci samé [11] Nejvyšší správní soud v průběhu řízení zjistil, že usnesením ze dne 26. 1. 2023, č. j. 7 As 172/202249, položil sedmý senát NSS Soudnímu dvoru Evropské unie (Soudní dvůr) předběžné otázky týkající se souladu § 65 nového zákona o policii s unijním právem. NSS s ohledem na obsahovou podobnost § 65 odst. 1 nového zákona o policii a § 42e odst. 1 původního zákona o policii shledal, že odpověď Soudního dvora na položené předběžné otázky může mít dopad na předmět sporu v této věci, usnesením ze dne 8. 2. 2023, č. j. 2 As 173/202129, proto rozhodl o přerušení řízení. [12] Soudní dvůr rozhodl o předložených otázkách rozsudkem ze dne 20. 11. 2025, JH proti Policejnímu prezidiu, ve věci C57/23. Vzhledem k tomu, že důvod přerušení vydáním tohoto rozsudku Soudního dvora pominul, NSS usnesením ze dne 7. 1. 2026, č. j. 2 As 173/202132, rozhodl, že se v řízení pokračuje, a dal účastníkům řízení možnost k vyjádření, jíž však žádný z nich nevyužil. IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem [13] Kasační stížnost je přípustná a lze ji projednat. [14]