2 As 247/2025 — Nejvyšší správní soud

2 As 247/2025- 80 - text  2 As 247/2025 - 85 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: V. P., zast. Mgr. Danielem Holým, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 118/16, Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 6. 2024, č. j. 10.01000235/240007, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2025, č. j. 17 A 72/202474, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Ustanovenému zástupci žalobce advokátu Mgr. Danielu Holému se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti ve výši 18 404,10 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. V. Žalobce je povinen zaplatit České republice  Nejvyššímu správnímu soudu náhradu nákladů řízení ve výši 3 680,82 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobce podal dne 28. 4. 2024 žádost o určení advokáta k zastupování v řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen „obvodní soud“) ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 4 C 231/2023. [2] Žalovaná žádost zamítla rozhodnutím ze dne 12. 6. 2024, č. j. 10.01000235/240007 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Zaprvé uvedla, že zamýšlená ústavní stížnost představuje zjevně bezdůvodné uplatňování práva ve smyslu § 18c odst. 5 věty třetí zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Věc, kterou se zabýval obvodní soud, se týkala částky 1 524 Kč s příslušenstvím. Podle konstantní judikatury jsou ústavní stížnosti v bagatelních věcech zásadně nepřípustné s výjimkou extrémních excesů, což však nebyl případ uvedené věci. Druhým důvodem pro zamítnutí žádosti bylo to, že žalobce řádně neprokázal své příjmové a majetkové poměry za období šesti kalendářních měsíců předcházejících podání žádosti, jak to vyžaduje § 18c odst. 4 zákona o advokacii. Žalobce doložil příjem z pracovního poměru pouze za jeden měsíc, a to za březen 2024. Zatřetí žalovaná uvedla, že žalobce neprokázal, že by si s ohledem na příjmy společně posuzovaných osob nemohl právní služby zajistit jinak. Žalovaná posoudila celkové příjmy domácnosti žalobce za měsíc březen 2024. Uvedla, že do výpočtu bylo nezbytné zahrnout též příjmy žalobcovy matky, která vede s žalobcem společnou domácnost. Celkový měsíční příjem domácnosti žalobce za březen 2024 činil 35 786 Kč, což představuje více než čtyřnásobek životního minima pro dvě osoby. [3] Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji zamítl. [4] Městský soud zdůraznil, že by mohl napadené rozhodnutí zrušit jedině v případě, pokud by neobstál ani jeden z důvodů, pro které žalovaná žádost zamítla. Podle § 18c odst. 4 zákona o advokacii musí být k žádosti o určení advokáta k poskytnutí bezplatné právní služby přiloženy doklady o výši příjmů žadatele a společně s ním posuzovaných osob za období šesti kalendářních měsíců předcházejících podání žádosti. Tento požadavek je formulován jednoznačně, kategoricky a bezpodmínečně. Nejedná se tedy o pouhé doporučení či výzvu k doložení příjmů, ale o zákonnou povinnost, jejíž nesplnění brání věcnému posouzení žádosti. Žalovaná proto správně dovodila, že bylo nejen jejím oprávněním, ale i povinností posuzovat příjmové a majetkové poměry žalobce. Pokud žalobce nepředložil požadované doklady, nebylo možné žádosti vyhovět. Žalobce ani v žalobě nezpochybňoval, že nedoložil příjmy za celé období šesti měsíců. Pokud doložil své příjmy z pracovního poměru pouze za měsíc březen 2024, nepostačovalo to ke splnění požadavků plynoucích ze zákona o advokacii. [5] Městský soud se neztotožnil s žalobcem, že by se žalovaná dopustila přepjatého formalismu. Žalovaná není oprávněna zákonné požadavky zmírňovat ani nahrazovat vlastní úvahou. Povinnost doložit příjmy za celé rozhodné období je zákonem výslovně stanovena a nelze ji obejít ani s odkazem na předchozí komunikaci s žalovanou, ani na údajnou notorietu opakujícího se příjmu. Zákon neumožňuje, aby žalovaná nahrazovala absenci dokladů vlastní domněnkou o výši a pravidelnosti příjmů žadatele. [6] Žalovaná proto postupovala správně, když žádost zamítla z důvodu nedoložení příjmů a majetkových poměrů žalobce. Tento důvod by sám o sobě postačoval k zamítnutí žádosti. Nad rámec toho městský soud uvedl, že neobstojí důvod pro zamítnutí žádosti spočívající ve zjevně bezdůvodném uplatňování práva. Tento důvod pro zamítnutí žádosti by mohl nastat za situace, pokud by se žadatel svým návrhem sice snažil domoci určitého procesního výsledku, ovšem činil by to za takových podmínek, které úspěšnost této procesní aktivity už na první pohled zcela negují. V posuzované věci žalovaná založila závěr o aplikaci důvodu pro zamítnutí žádosti pro zjevně bezdůvodné uplatňování práva na tvrzení, že požadavek žalobce směřuje k přezkoumání soudního rozhodnutí Ústavním soudem v bagatelní věci, a dále na obecné argumentaci postavením Ústavního soudu. Žalovaná sice poměrně obsáhle cituje z judikatury Ústavního soudu, avšak toliko v obecné rovině a bez dalšího uzavírá, že se v případě žalobce jedná o bagatelní věc. Takové odůvodnění městský soud považoval za nedostatečné, neboť z něj nevyplývá, v čem konkrétně žalovaná spatřuje zjevně bezdůvodné uplatňování práva. Judikatura Ústavního soudu v určitých případech připouští přezkum i v bagatelních věcech. Žalobce na tuto skutečnost poukázal v žalobě a dodal, že ve své ústavní stížnosti konkrétně rozvedl důvody, pro které považuje rozsudek obvodního soudu za excesivní zásah do svých práv. V tomto směru však žalovaná v napadeném rozhodnutí rezignovala na jakékoli posouzení. [7] Městský soud se vyjádřil též k závěru žalované, že žalobce neprokázal, že by si s ohledem na příjmy společně posuzovaných osob nemohl právní služby zajistit jinak. Městský soud uvedl, že pokud žalovaná provedla v napadeném rozhodnutí výpočet příjmů domácnosti žalobce, jednalo se pouze o ilustrativní úvahu. Sama žalovaná uvedla, že se tento výpočet vztahuje pouze k jednomu měsíci a užila obrat „pro ilustraci“. Jednalo se tak pouze o podpůrnou argumentaci, která nemění nic na závěru, že žalobce nedoložil své poměry v rozsahu stanoveném v § 18c odst. 4 zákona o advokacii. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření [8] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [9] Stěžovatel uvedl, že ačkoliv bylo jeho povinností, aby k žádosti doložil všechny zákonem požadované podklady, bylo zároveň povinností žalované, aby zohlednila reálné poměry stěžovatele, a to nejen ty finanční. Stěžovatel v žádosti uvedl, že nevlastní počítač, nemá internet v mobilu a zajišťuje chod domácnosti a péči o blízkého příbuzného. Stěžovatel navíc trpí vážným zdravotním postižením a je invalidní ve druhém stupni. Za této situace jej žalovaná měla upozornit na absenci podkladů a poskytnout mu lhůtu k jejich doplnění. Tento požadavek navíc vyplývá z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (dále jen „CRPD“). Článek 13 CRPD garantuje osobám se zdravotním postižením účinný přístup ke spravedlnosti včetně opatření, která usnadní plnění jejich role v průběhu řízení. Z CRPD je zřetelné, že klade důraz na pomoc takovýmto osobám ze strany správních orgánů. [10] Městský soud shledal, že dva ze tří žalovanou uplatněných důvodů pro zamítnutí žádosti neobstojí. Podle stěžovatele je otázkou, zda žalovaná nebyla vedena těmito důvody nebo předpojatostí. [11] Stěžovatel se neztotožnil s městským soudem, že podmínka stanovená v § 18c odst. 4 zákona o advokacii je kategorická a že její nesplnění brání věcnému posouzení žádosti. Z tohoto ustanovení totiž neplyne, že by žalovaná mohla při nesplnění zde uvedené podmínky žádost automaticky zamítnout, aniž by se pokusila odstranit vady podání. U žádostí, které trpí nedostatky, je standardem veřejné správy postup směřující k jejich odstranění, nikoli překvapivé zamítnutí bez reálné možnosti doplnění. Takový postup je v rozporu se zásadami dobré správy a ochrany práv žadatele tím spíše, že podmínky uvedené v § 18c odst. 4 zákona o advokacii spočívají v posuzování příjmů a majetku žadatele, tedy ve zjištění skutečného stavu věci. Smyslem tohoto ustanovení je posoudit, zda poměry žadatele odůvodňují bezplatnou právní službu, nikoli trestat formální nedostatek, který je odstranitelný. Rozsudek městského soudu redukuje předmětný institut na formální checklist. Takový výklad je nepřiměřený, tím spíše u osoby se zdravotním postižením. [12] Městský soud připustil, že napadené rozhodnutí je vnitřně rozpor