2 Azs 265/2025 — Nejvyšší správní soud

2 Azs 265/2025- 68 - text 2 Azs 265/2025 - 71 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Tomáše Kocourka a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: Q. H. N., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, se sídlem K. H. Máchy 1266, Sokolov, proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 10. 2025, čj. KRPK7794427/ČJ2025190022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 10. 2025, čj. 33 A 45/202548, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaná rozhodla o žalobcově zajištění podle § 124b odst. 1 písm. c) ve spojení s odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (zákon o pobytu cizinců), za účelem vycestování. Proti rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobou ke Krajskému soudu v Plzni, který ji zamítl. Žalobce pobývá v ČR od roku 1997, nyní spolu s manželkou a dvěma nezletilými syny. Byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let a trestu vyhoštění na dobu 10 let, a to za pokus zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a zločin krádeže. V souvislosti s trestem vyhoštění mu zaniklo povolení k trvalému pobytu. Po zásahu Ústavního soudu nálezem ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 2897/23, bylo upuštěno od výkonu trestu vyhoštění z důvodu nepřiměřenosti zásahu do soukromého nebo rodinného života. Žalobce byl v říjnu 2024 podmínečně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, žádost o povolení k pobytu nepodal. Rozhodnutí o povinnosti opustit území EU a smluvních států nabylo právní moci dne 26. 8. 2025, lhůta k vycestování uplynula 25. 9. 2025. Žalobce se šest dní poté (1. 10. 2025) dostavil k žalované a požádal, aby ještě mohl v ČR zůstat a starat se o svoje děti, a navrhl složení finanční záruky ve výši 50 000 Kč jeho manželkou. Téhož dne se dozvěděl o nepřiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí o povinnosti opustit území, a to při druhém podání vysvětlení. V jeho rámci mu žalovaná nabídla institut dobrovolného návratu do země původu dne 2. 10. 2025, žalobce však sdělil, že tento termín je nereálný, nicméně je ochoten vycestovat v přiměřené lhůtě cca 30 dnů za současného složení peněžité záruky. [2] Krajský soud předeslal, že z rozhodnutí o zajištění je jasné, proč žalovaná považovala uložení mírnějších opatření za možné, avšak neúčelné. Zohlednila, že žalobce spáchal zvlášť závažnou drogovou trestnou činnost a po podmínečném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody na to téměř bezprostředně navázal neoprávněným pobytem. V souvislosti s tím mu byla uložena povinnost opustit území, tedy nejmírnější forma rozhodnutí o navrácení, kterou žalobce nerespektoval a žádné kroky k vycestování nepodnikl (o čemž svědčí i neochota využít institutu dobrovolného návratu poté, co se dozvěděl o nepřiznání odkladného účinku žalobě). Žalovaná tedy dospěla k závěru, že žalobce dobrovolně vycestovat nehodlá a uložení zvláštního opatření podle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců je zjevně neúčinné. Navštívení pracoviště žalované byl účelový postup. Ostatně žalobce nevyjádřil ochotu vycestovat v době nabízené žalovanou a sledoval tím prodloužení svého pobytu na území ČR. Z toho lze dovodit důvodnost závěrů žalované, že žalobce neskýtá záruku splnění jemu uložených povinností, tedy i důvodnost zajištění. Žalobci nelze vyčítat vyčkávání rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí opustit území, ale jeho další jednání v návaznosti na jeho zamítnutí a nepřipravenost vycestovat vyložila žalovaná správně. Žalobce měl být připraven i na situaci, kdy jeho návrhu na přiznání odkladného účinku nebude vyhověno, a to právě třeba zakoupenou letenkou do země původu, klidně i v době svého nelegálního pobytu. [3] Žalovaná podle krajského soudu zohlednila celkový způsob dosavadního jednání a přístupu žalobce k dodržování českého právního řádu, odkázala na přiléhavou judikaturu NSS a dospěla ke správnému závěru, že mírnější donucovací opatření než zajištění nepřichází v úvahu a ani by nebyla účinná, protože žalobce by jinak nevycestoval. Ve vztahu ke zvláštnímu opatření podle § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců sám žalobce uvedl, že může složit částku ve výši 50 000 Kč, takže žalovaná nemusela sdělovat, jaká částka by byla dostačující (byla čtyřikrát vyšší než žalobcem sdělené maximum). Pokud by žalobce nebyl dotazován na maximální částku nebo pokud by jím navržená částka atakovala výši finanční záruky zamýšlenou žalovanou, bylo by možné a vhodné se žalobce dotázat, zda by byl ochoten „drobný“ rozdíl uhradit. To však nenastalo, takže žalovaná postupovala správně, když se v tomto směru žalobce dál nedoptávala. I kdyby však žalobce nabídl finanční částku v požadované výši, neznamená to, že by ji byla žalovaná povinna bez dalšího přijmout. [4] Zásah rozhodnutí o zajištění do osobního a rodinného života žalobce krajský soud za nepřiměřený nepovažoval. II. Argumentace účastníků řízení Kasační stížnost žalobce [5] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Stěžovatel spatřuje důvod přijatelnosti kasační stížnosti v zásadním pochybení krajského soudu s dopadem do svého hmotněprávního postavení. Krajský soud podle něj nesprávně a nedostatečně posoudil možnosti přednostního uložení zvláštních opatření za účelem vycestování z území podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců a přiměřenost dopadu zajištění do stěžovatelova soukromého a rodinného života a do práv jeho rodinných příslušníků. [6] Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že v odůvodnění citoval nesprávná ustanovení zákona o pobytu cizinců. Vycházel tedy z nesprávné právní úpravy, tudíž nemohl dospět ke správnému závěru. Chybně také uvedl adresu, na níž stěžovatel s rodinou pobývá. [7] Rozhodnutí žalované i napadený rozsudek považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Krajský soud nesprávně i nedostatečně posoudil, zda šlo přednostně účinně uplatnit zvláštní opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. K tomu doslovně zopakoval značnou část svých žalobních tvrzení (kapitola V. kasační stížnosti na str. 6, první polovina str. 7, téměř celá str. 8, závěr str. 9; ty NSS nerekapituluje). Ve vztahu k finanční záruce setrval na svém přesvědčení, že mu žalovaná měla už při podání vysvětlení sdělit konkrétní částku, kterou by považovala za dostačující finanční záruku, a umožnit mu tak (příp. i v součinnosti s rodinnými příslušníky) nabídnout adekvátní sumu. Stejně jako v žalobě odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2025, čj. 2 A 2/202535, bod 29, z něhož povinnost žalované takto postupovat dovozoval. Krajský soud pochybil, když považoval za dostačující, pokud se žalovaná pouze dotázala, jaká je nejvyšší částka, kterou by stěžovatel byl ochoten složit. [8] Stěžovatel se po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a uplynutí lhůty k vycestování z území dobrovolně dostavil k žalované a snažil se svoji situaci řešit, poskytl veškerou nezbytnou součinnost. Věřil v přiznání odkladného účinku žalobě proti rozhodnutí o povinnosti opustit území vzhledem ke své specifické situaci, kdy trestní soudy po nálezu Ústavního soudu dospěly k závěru, že vyhoštění by představovalo nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Stěžovateli nelze vytýkat, že nebyl připraven využít dobrovolného návratu hned druhý den poté, co mu žalovaná sdělila, že jeho žalobě odkladný účinek přiznán nebyl (usnesení mu přitom bylo doručeno, a nabylo tak právní moci až následující den). Stěžovatel proto požádal o poskytnutí dodatečné lhůty 30 dnů na vycestování. Nelze tedy hovořit o neochotě respektovat rozhodnutí správních orgánů jako důvodu neúčelnosti zvláštních opatření. Odkaz krajského soudu i žalované na rozsudek NSS ze dne 12. 10. 2016, čj. 10 Azs 102/201656, stěžovatel považoval za nepřiléhavý, neboť se týkal zajištění za účelem vyhoštění. [9] Krajský soud při posouzení námitek vztahujících se k možnosti uložení zvláštních opatření zohlednil trestní minulost a pobytovou historii stěžovatele, aniž by dostatečně přihlédl k součinnosti stěžovatele i jeho rodinných příslušníků, snaze o řešení jeho pobytové situace a existenci rodinného a sociálního zázemí. [10] Krajský soud podle stěžovatele rovněž nedostatečně a nesprávně hodnotil přiměřenost dopadu zajištění do práva na soukromý a rodinný život nejen stěžovatele, ale i jeho rodiny (včetně nejlepších zájmů nezletilých dětí). Zajištění zasáhlo jak syny ve věku Xa X let, tak i manželku a vyvolalo problémy ve stěžovatelo