21 As 218/2025 – Nejvyšší správní soud

21 As 218/2025- 31 - text  21 As 218/2025 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: ZEVO Vráto, a. s., sídlem Okružní 632, České Budějovice, zastoupená JUDr. et. Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2025, č. j. 6 A 113/2025  15, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Spolek Greenwatch z. s. (dále „spolek“) se v lednu roku 2024 obrátil na žalobkyni s žádostí o informace podle zákona č. 123/1999 Sb., o právu na informace o životním prostředí, resp. zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Žádost se týkala informací ohledně zamýšleného projektu zařízení na energetické využívání odpadu, jehož výstavbu a provoz má žalobkyně zajišťovat. [2] Žalobkyně informace odmítla poskytnout, neboť dospěla k závěru, že není povinným subjektem ve smyslu výše uvedených zákonů. O tom informovala spolek přípisem ze dne 23. 1. 2024 (dále „přípis žalobkyně“). [3] Následně podal spolek proti shora uvedenému přípisu jako žadatel o informace „odvolání“ k žalovanému, který ji vyhodnotil jako stížnost dle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím, tedy jako stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace. Žalovaný této stížnosti vyhověl a rozhodnutím ze dne 29. 11. 2024, č. j. UOOU00891/246 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), přikázal žalobkyni, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení rozhodnutí „řádně a v úplnosti vyřídila žadatelovu žádost o informace ze dne 16. 1. 2024“. Žalovaný totiž shledal, že žalobkyně je povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. [4] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze, ve které namítla výlučně nicotnost rozhodnutí žalovaného. Městský soud žalobu pro opožděnost odmítl usnesením ze dne 30. 9. 2025, č. j. 6 A 113/2025  15 (dále jen „napadené usnesení“ či „usnesení městského soudu“). Žalobkyně totiž byla podle městského soudu povinna podat žalobu nejpozději dne 3. 2. 2025, ale učinila tak až dne 23. 9. 2025. Městský soud nepřisvědčil žalobkyni v její argumentaci, podle které v nynějším případě musela postupovat podle § 68 písm. c) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tedy se před podáním žaloby domáhat vyslovení nicotnosti v řízení před správním orgánem. Podle městského soudu tak lhůta k podání žaloby nezačala běžet až od 29. 8. 2025, kdy jí bylo doručeno sdělení žalovaného č. j. UOOU00891/2414 (dále jen „sdělení“), v němž jí žalovaný vyrozuměl o tom, že se nebude zabývat jejím podnětem k prohlášení nicotnosti předmětného rozhodnutí ze dne 17. 12. 2024 (dále jen „podnět“ či „podnět k prohlášení nicotnosti“). Lhůtu pro podání žaloby městský soud naopak odvíjel ode dne doručení rozhodnutí žalovaného. Při svém právním hodnocení vyšel městský soud především z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010  65, č. 2837/2013 Sb. NSS. [5] Proti usnesení městského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost. Uplatnila v ní kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [6] V úvodu své kasační stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala, že dne 17. 12. 2024 podala prostřednictvím žalovaného předsedovi žalovaného podnět k prohlášení nicotnosti rozhodnutí ze dne 29. 11. 2024. Žalovaný podnět vyřídil sdělením ze dne 28. 8. 2025, ve kterém uvedl, že se podnětem nebude zabývat. Stěžovatelka je přesvědčena, že dvouměsíční lhůtu k podání žaloby k městskému soudu bylo v tomto případě třeba počítat až od doručení sdělení, které stěžovatelka považuje za „rozhodnutí ve věci vyslovení nicotnosti“. Městský soud podle ní zaujal chybný právní názor, pokud spojuje běh dvouměsíční lhůty k podání žaloby již s doručením rozhodnutí žalovaného, k němuž došlo dne 2. 12. 2024. [7] Podle stěžovatelky se v posuzované věci jedná o „konflikt“ mezi § 68 písm. c) s. ř. s. a § 72 odst. 1 s. ř. s. Podle § 68 písm. c) s. ř. s. je žaloba nepřípustná také tehdy, jeli jediným jejím důvodem tvrzená nicotnost napadeného rozhodnutí, nedomáhalli se žalobce vyslovení této nicotnosti v řízení před správním orgánem. Podle § 72 odst. 1 s. ř. s. žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanovíli zvláštní zákon lhůtu jinou. [8] Městský soud podle názoru stěžovatelky zaujal extenzivní výklad usnesení č. j. 7 As 100/2010  65, který je v rozporu se soudním řádem správním. Dále městský soud dle stěžovatelky nepřihlédl k převažujícímu zájmu na prohlašování nicotnosti rozhodnutí správních orgánů. Konečně městský soud podle stěžovatelky nezohlednil nezákonný postup žalovaného (přílišnou délku vyřizování podnětu k prohlášení nicotnosti), v důsledku čehož nesprávně právně posoudil lhůtu pro podání žaloby, která svým obsahem byla žalobou na vyslovení nicotnosti. [9] Ke kasační stížnosti se vyjádřil žalovaný. Ve svém vyjádření upozornil především na to, že předmětné rozhodnutí ze dne 29. 11. 2024 vydal jako nadřízení orgán výlučně podle zákona o svobodném přístupu k informacím [podle § 16a odst. 6 písm. b) tohoto zákona]. Svou příslušnost k vedení řízení o stížnosti přitom detailně popsal v tomto rozhodnutí. K podnětu stěžovatelky na prohlášení nicotnosti tohoto rozhodnutí žalovaný zopakoval to, co uvedl již ve svém sdělení ze dne 28. 8. 2025. Jím se daným podnětem odmítl zabývat a konstatoval v něm, že § 20 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím výslovně upravuje vztah mezi tímto zákonem a správním řádem. Z tohoto ustanovení vyplývá, že § 77 správního řádu, a tedy i celá úprava podnětu k prohlášení nicotnosti, se nepoužije. Vzhledem k omezené aplikovatelnosti správního řádu navíc ani nebylo na místě, aby tvrzenou nicotnost rozhodnutí žalovaného posuzoval na základě podnětu nadřízený správní orgán. Pokud měla stěžovatelka pochybnosti o dopadu zákona o svobodném přístupu k informacím na svou osobu, měla se dle žalovaného včas obrátit na správní soudy. Žalovaný tedy souhlasí s právním názorem městského soudu. I podle žalovaného tak měla stěžovatelka podat žalobu již ve lhůtě, která začala běžet od doručení jeho rozhodnutí ze dne 29. 11. 2024 – tedy ode dne 2. 12. 2024. [10] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Předmětem sporu nyní je otázka, zda stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí žalovaného opožděně, resp. zda městský soud tuto žalobu pro opožděnost správně odmítl dle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Městský soud (i žalovaný) jsou toho názoru, že lhůta k podání žaloby počala stěžovatelce běžet již od doručení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2024 (tedy ode dne 2. 12. 2024), kterým žalovaný rozhodl o stížnosti spolku proti přípisu žalobkyně, jímž žalobkyně odmítla informace poskytnout. Stěžovatelka s tímto právním názorem nesouhlasí. Podle ní začala lhůta k podání žaloby běžet až od vyřízení jejího podnětu k prohlášení nicotnosti tohoto rozhodnutí ze dne 28. 8. 2025, resp. od doručení daného sdělení dne 29. 8. 2025. Nejvyšší správní soud se přitom v tomto směru plně ztotožňuje se závěrem městského soudu. [13] Městský soud postavil svůj právní závěr o opožděnosti žaloby na závěrech vyslovených v usnesení č. j. 7 As 100/2010  65 (srov. zejména odst. 9 napadeného usnesení). Proti použitelnosti tohoto rozhodnutí v nynější věci směřoval první okruh kasačních námitek. Konkrétně stěžovatelka namítla, že usnesení č. j. 7 As 100/2010  65 se týkalo odlišných skutkových okolností a s nimi spojeného odlišného právního režimu. Tyto odlišnosti spočívaly v tom, že ve zmíněné věci správní orgány řešily problematiku překročení maximální dovolené rychlosti v obci a uložení pokuty prostřednictvím pokutového bloku, s čímž tehdejší stěžovatel souhlasil a vzdal se možnosti vedení „standardního“ správního (přestupkového) řízení. Tuto situaci „doháněl“ prostřednictvím podnětu k zahájení přezkumného řízení a následné žalob