21 Azs 259/2025 – Nejvyšší správní soud

21 Azs 259/2025- 27 - text  21 Azs 259/2025 - 29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobkyně: A. N., zastoupená JUDr. et Mgr. Uljanou Bondarevskou Kurivčakovou, advokátkou se sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2025, č. j. 6 A 128/2025 – 44, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti celkem 6 135 Kč k rukám její zástupkyně JUDr. et Mgr. Uljany Bondarevské Kurivčakové, advokátky, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Žalobkyně požádala dne 15. 9. 2025 o udělení dočasné ochrany. Žalovaný žádost žalobkyni vrátil, neboť ji shledal nepřijatelnou z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“), tedy proto, že žalobkyně již dříve získala dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie, konkrétně v Maďarsku. [2] Žalobkyně se proti uvedenému postupu žalovaného bránila zásahovou žalobou, které městský soud rozsudkem označeným v záhlaví vyhověl. Městský soud předně uvedl, že byť to jasně neplyne z jazykového vyjádření české právní úpravy, institut nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 lex Ukrajina se nevztahuje k udělení dočasné ochrany jako takové, nýbrž pouze k poskytnutí oprávnění k pobytu z dočasné ochrany plynoucí. Dočasná ochrana je dle směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) udělována hromadně již na unijní úrovni. Skupina osob, která dočasnou ochranu získá, je pak členskými státy definována jednotlivým prováděcím rozhodnutím Rady, které je v reakci na konkrétní situaci přijímáno na základě čl. 5 směrnice o dočasné ochraně. Takovým prováděcím rozhodnutím je ve vztahu ke státním příslušníkům Ukrajiny rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382“). Osoby spadající do některé z kategorií vymezených v článku 2 tohoto prováděcího rozhodnutí tudíž mají přiznané právo na dočasnou ochranu na celém území Unie, a to právě již samotným prováděcím rozhodnutím Rady. Členské státy těmto osobám pouze poskytují dílčí práva plynoucí z dočasné ochrany podle kapitoly III směrnice o dočasné ochraně, jako je oprávnění k pobytu (článek 8) a s ním dále spojená práva na zaměstnání (článek 12), přiměřené ubytování a zdravotní péči (článek 13) nebo přístup do vzdělávacího systému hostitelského členského státu (článek 14). [3] Městský soud shledal, že na základě předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu (jmenovitě rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025 č. j. 1 Azs 174/2024 – 42, č. 4682/2025 Sb. NSS) a rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 27. 2. 2025, ve věci Krasiliva, C- 753/23, svědčí žalobkyni právo sekundární volby hostitelského státu. Z této judikatury dle městského soudu vyplývá, že pokud mají osoby dle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, právo zvolit si hostitelský stát, a zároveň není vůči nim uplatněn čl. 11 směrnice o dočasné ochraně, pak mají právo přemístit svůj pobyt do jiné země. [4] Právo druhotného pobytu dle městského soudu nevylučuje ani nové prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2025/1460 ze dne 15. července 2025, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382, kterého se dovolával žalovaný. To se totiž vyjadřuje jen k případům, kdy se ukrajinský uprchlík domáhá získání dočasné ochrany souběžně ve více členských státech, což ani dle judikatury SDEU a NSS není dovoleno. [5] Dle městského soudu proto žalovaný postupoval nezákonně a měl se věcně zabývat tím, zda dočasná ochrana udělená dříve žalobkyni v Maďarsku nadále trvá, popř. žalobkyni poučit o možnosti zneplatnění existující dočasné ochrany v tomto členském státě. [6] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadá výše označený rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Též dává soudu na zvážení opětovné položení předběžné otázky SDEU. [7] Stěžovatel trvá na tom, že právo na sekundární pohyb neplyne ze směrnice o dočasné ochraně a z bodů 4 a 6 preambule prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2022 vyplývá opak, tedy že druhotné pohyby osob požívajících dočasnou ochranu by měly být bez dalšího zamítnuty. Rada v preambuli též upřesnila význam dohody členských států o neaplikování čl. 11 směrnice o dočasné ochraně. Dle stěžovatele příslušníci třetích zemí nemají právo stěhování se v rámci EU a Rada nemůže rozšířit obsah práv osob požívajících dočasnou ochranu pouhým prováděcím rozhodnutím. Stěžovatel zpochybnil též výklad Nejvyššího správního soudu k čl. 11 směrnice o dočasné ochraně a upozornil na společné prohlášení České republiky a Německa, které podle něj blíže osvětluje prováděcí rozhodnutí Rady 2022/382. Na základě uvedeného stěžovatel nesouhlasil s městským soudem, že nové body odůvodnění prováděcího rozhodnutí Rady z roku 2025 nemění závěry judikatury NSS. [8] Stěžovatel poukazuje na možnost stěhující se osoby podat žádost o pobytové oprávnění přes Generální konzulát České republiky ve Lvově, a to i dálkovým přístupem. Argumentaci podpořil statistickými údaji o úspěšnosti většiny takových žádostí v roce 2024 a v lednu až září 2025. Přiblížil též legislativní proces v souvislosti se změnou lex Ukrajina, v jejímž rámci došlo k přijetí § 3 odst. 3 a § 5 odst. 1 písm. f) tohoto zákona, s tím, že Poslanecká sněmovna se návrhem zabývala řádně a vědomě, vůle ke schválení změny byla jednotná napříč politickým spektrem a ani Senát nevyjádřil k návrhu výhrady. Stěžovatel také upozorňuje, že situace v oblasti přijímání vysídlených osob se v posledním období dramaticky zhoršuje. [9] Stěžovatel uzavřel, že je přesvědčen o souladu § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina s unijním právem a že nepostupoval nezákonně, jestliže posoudil žádost žalobkyně jako nepřijatelnou. [10] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že si je vědoma, že její žádost byla žalovaným nepřijata podle § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina, nikoliv dle § 5 odst. 1 písm. c) a d) téhož zákona. Žalobkyně má za to, že § 5 odst. 1 písm. f) lex Ukrajina představuje v podstatě sloučení a reformulaci důvodů dle písmen c) a d) téhož odstavce a pro žadatele má stejné důsledky. Žalobkyně dále uvádí, že postup žalovaného se nestal souladným s unijním právem ani novelizovaným ustanovením § 5 odst. 1 písm. f) téhož zákona, přičemž tento závěr opírá o judikaturu, konkrétně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2025, č. j. 6 Azs 157/2025 – 18. Má za to, že Nejvyšší správní soud se již ve své judikatuře vyjádřil ke všem otázkám, které stěžovatel předkládá v nynější kasační stížnosti. [11] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná a za stěžovatelku jedná osoba s příslušným vysokoškolským vzděláním (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Napadené rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. [12] Kasační stížnost není důvodná. [13] Nejvyšší správní soud předesílá, že se totožnými otázkami, jako jsou nastoleny v nyní posuzovaném případě, podrobně zabýval v rozsudku ze dne 27. 2. 2026, č. j. 8 Azs 181/2025 – 26 (shodně též rozsudky ze dne 26. 3. 2026, č. j. 9 Azs 179/2025 – 18, a ze dne 26. 3. 2026, 9 Azs 181/2025 – 24; všechna zde citovaná judikatura tohoto soudu je dostupná na www.nssoud.cz). V něm také podrobně reagoval na argumentaci stěžovatele, která byla shodná jako v nynější věci. Nyní proto zdejší soud na tento rozsudek odkazuje a níže jen stručně rekapituluje jeho závěry, které se plně uplatní i v této věci. [14] Podle § 5 odst. 1 lex Ukrajina, ve znění účinném od 3. 9. 2025, tedy