3 As 65/2025 – Nejvyšší správní soud

3 As 65/2025- 45 - text  3 As 65/2025 - 48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: R. T., zastoupený Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2024, č. j. MSK 91834/2024, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2025, č. j. 22 A 47/202441, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Městský úřad Hlučín, odbor dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 3. 6. 2024, č. j. HLUC/53059/2024/ODP/He (dále jen „rozhodnutí o námitkách“) zamítl podle § 123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“) námitky žalobce proti záznamům bodů, podle nichž bylo dosaženo 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče, a provedené záznamy potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl a rozhodnutí o námitkách potvrdil. [2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který ji napadeným rozsudkem zamítl. [3] Námitku, podle níž se žalovaný nedostatečně vypořádal s tvrzením o extrémních průtazích ve správním řízení, označil krajský soud za obecnou. Neshledal, že by žalobce neměl možnost uvádět tvrzení na svou obranu; ze správního spisu plyne, že kromě podání námitek žalobce žádnou aktivitu ve správním řízení neprojevil. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, podle níž byl žalobce nečinností správního orgánu zbaven práva na odečet bodů. Ze správního spisu nevyplynulo ani to, že by byl ze strany úřední osoby osočován z neaktivity ve správním řízení, jak namítl. [4] V dalším odůvodnění napadeného rozsudku se krajský soud zabýval charakterem řízení o námitkách proti záznamu bodů v registru řidičů. Uvedl, že v tomto řízení se zkoumá pouze to, zda existují podklady pro záznam bodů, zda byl záznam proveden v souladu s podkladem a zda počet bodů odpovídá zákonu. V řízení o námitkách se naopak nerozhoduje o tom, zda řidič pozbývá řidičské oprávnění, neboť uvedené nastává ze zákona jako důsledek dosažení 12 bodů. Toto pozbytí je sankcí sui generis a je důsledkem toho, že řidič adekvátně nereagoval na opakované projednání přestupků a s nimi spojené záznamy bodů. Řízení o přestupku a řízení o námitkách proti provedení záznamů jsou dvě typově odlišná řízení, která se řídí jinými zásadami a mají odlišné procesní postupy. Ustanovení o prekluzivní lhůtě nelze převzít z přestupkového zákona, neboť zákon o provozu na pozemních komunikacích má vlastní úpravu. Analogicky nelze převzít ani úpravu z trestního práva. Podstatou řízení o námitkách je následné zkoumání zákonnosti již provedené evidence bodů, přičemž nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí se nemůže na výsledku tohoto řízení projevit, neboť se jedná o lhůtu pořádkovou, k čemuž krajský soud odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2011, č. j. 9 A 128/201033. Ačkoliv krajský soud shledal v délce řízení před správním orgánem I. stupně vadu, dospěl k závěru, že na zákonnost rozhodnutí o námitkách proti záznamu bodů v registru řidičů nemá vliv. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [5] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost z důvodů, které podřadil pod § 103 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [6] Krajský soud se podle stěžovatele nevypořádal se všemi žalobními námitkami, konkrétně s tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“) a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Toto porušení spatřoval v extrémních průtazích v řízení před správním orgánem I. stupně, pro které měl krajský soud rozhodnutí správních orgánů zrušit. Krajský soud se však s touto námitkou žádným způsobem nevypořádal. Porušení práva na spravedlivý proces se stěžovatel domáhal již v řízení o odvolání proti rozhodnutí o námitkách, žalovaný se tím však taktéž nezabýval. [7] Stěžovatel dále namítl, že správní orgán I. stupně porušil svou povinnost vyplývající z § 71 odst. 1 správního řádu, podle něhož měl rozhodnutí vydat bez zbytečného odkladu. V projednávané věci bylo řízení zahájeno dne 29. 6. 2020, rozhodnutí o námitkách však bylo vydáno až po čtyřech letech. V této souvislosti došlo taktéž k porušení § 2 odst. 1 správního řádu a § 6 odst. 1 téhož zákona, která představují základní zásady činnosti správních orgánů. Ačkoliv i tato námitka představovala žalobní bod, krajský soud se s ní nevypořádal, resp. se s ní nevypořádal dostatečně přezkoumatelným způsobem. [8] Konečně, krajský soud se nevypořádal ani s námitkou, zda lze prodlení s vydáním rozhodnutí v délce trvání téměř čtyři roky považovat za extrémní průtahy. Konstatoval pouze, že se jedná o vadu, která však nemá vliv na zákonnost rozhodnutí o námitkách. Byť účinná právní úprava stanoví pouze pořádkovou lhůtu pro vydání rozhodnutí, nelze ji vnímat jako neomezený časový okamžik bez možnosti příznivých následků pro účastníka řízení. Pořádková lhůta nemůže být v kontextu práva na spravedlivý proces a zásady rychlosti bezbřehá. Argumentaci, podle níž mohl stěžovatel využít některé z opatření proti nečinnosti, označil za nesprávnou a v rozporu se zákazem sebeobviňování. Povinností správních orgánů je vydat správní rozhodnutí v zákonných lhůtách. O opatřeních proti nečinnosti nadto správní orgán I. stupně stěžovatele ani nepoučil. Odkaz krajského soudu na rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 9 A 128/201033 stěžovatel považuje za nepřiléhavý, neboť se jednalo o skutkově i právně odlišnou situaci. Rozhodnutí žalovaného mělo být s ohledem na extrémní průtahy zrušeno, a to navíc analogicky v situaci, kdy trestní právo pro extrémní průtahy dlouhodobě umožňuje dovození příznivých právních následků ve prospěch osoby, proti níž se řízení vede. Pokud trestní právo umožňuje v typově závažnějších věcech zastavení řízení, mělo by to být umožněno i v nyní projednávané věci. [9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl kasační stížnost zamítnout. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích uplatněných důvodů, přičemž též zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 2 s. ř. s. [11] Před samotným vypořádáním věcných námitek se však Nejvyšší správní soud bude zabývat nejprve tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Platí totiž, že v případě existence vad stanovených v § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. již zpravidla není dán prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru a je nezbytné napadený rozsudek bez dalšího zrušit. [12] Stěžovatel v této souvislosti namítl, že se krajský soud nevypořádal se žalobní námitkou, jež se týkala tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, které mělo spočívat v extrémních průtazích v řízení před správním orgánem I. stupně. Ačkoliv odůvodnění napadeného rozsudku není nikterak obsáhlé, odpověď na žalobní námitku v něm lze nalézt. Krajský soud totiž v délce správního řízení u správního orgánu I. stupně shledal nepřehlédnutelnou vadu, konstatoval však, že na zákonnost rozhodnutí o námitkách vliv nemá. Námitce, jež se týkala tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, tak (byť implicitně) nepřisvědčil. Podle Nejvyššího správního soudu je takový postup v souladu s povinností orgánu veřejné moci své rozhodnutí řádně odůvodnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2017, č. j. 7 As 313/201630, odst. [10], či ze dne 4. 8. 2023, č. j. 10 Afs 12/202175, odst. [50]). [13] Vadu nepřezkoumatelnosti spatřoval stěžovatel také v tom, že se krajský soud nevypořádal (resp. se nevypořádal dostatečně přezkoumatelným způsobem) s námitkou porušení základních zásad činnosti správních orgánů (§ 2 odst. 1 správního řádu a § 6 odst. 1 téhož zákona). Stěžovatel se této námitce věnoval v žalobním bodě označeném výslovně jako „porušení základních činností správních orgánů“ (viz odstavce 18 až 21 žaloby). V odstavci 18 stěžovatel však pouze parafrázoval § 2 odst. 1 správního řádu, aniž by uvedl konkrétní argumentaci. V odstavci navazujícím poukázal na zásadu rychlosti řízení obsaženou v § 6 odst. 1 správního řádu, přičemž doplnil, že tato „tvoří imanentní součást práva na spravedliv