3 As 71/2024 — Nejvyšší správní soud

3 As 71/2024- 30 - text  3 As 71/2024 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce T. P., zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Horázným, advokátem se sídlem Praha 3, Ondříčkova 1304/9, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje, se sídlem Praha 5, Zborovská 81/11, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 44 A 10/2023  38, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 4 114 Kč k rukám jeho zástupce, advokáta JUDr. Ing. Ondřeje Horázného, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Městský úřad Dobříš, odbor správních agend (dále jen „prvostupňový správní orgán“), rozhodnutím ze dne 22. 7. 2022, č. j. MDOB 74501/2022/Vlč, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 8. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Toho se dopustil tím, že dne 19. 1. 2022 v 6:35 hod řídil motorové vozidlo značky BMW 335D, RZ: X, po pozemní komunikaci č. 114 od obce Stará Huť do obce Dobříš, přičemž na křižovatce s ulicí Pražská nedal přednost v jízdě motorovému vozidlu značky BMW 330, RZ: X; toto vozidlo, řízené O. D. (dále jen „řidič vozidla BMW 330“), najelo na hlavní silnici ulice Pražská (směr jízdy Praha) z vedlejší pozemní komunikace ulice Za Pivovarem. Tímto jednáním žalobce porušil § 22 odst. 1 zákona o silničním provozu a za uvedený přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 2 500 Kč podle § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu a dále povinnost uhradit náklady správního řízení e výši 1000 Kč. Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 6. 2023, č. j. 119103/2022/KUSK k odvolání žalobce částečně rozhodnutí prvostupňového správního orgánu změnil, ovšem pouze co do nápravy formální chyby v názvu ulice; ve zbytku napadené rozhodnutí dle § 90 odst. 5 správního řádu potvrdil. [2] Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou, na jejímž základě Krajský soud v Praze toto rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [3] Krajský soud nejprve konstatoval, že napadené rozhodnutí neshledává nepřezkoumatelným. Byly z něj totiž jasně patrné úvahy žalovaného i důvody, proč se s argumenty žalobce neztotožnil. Samotná přezkoumatelnost vyplývá rovněž z faktu, že žalobce s právním názorem žalovaného věcně polemizoval. [4] Dále krajský soud uvedl, že samotný skutkový děj je mezi stranami nesporný. Rozpor mezi stranami existoval výlučně v právním posouzení, kdo měl povinnost dát přednost v jízdě: zda to byl žalobce, který ke křížení s hlavní pozemní komunikaci přijížděl po vedlejší silnici č. 114 a odbočoval vpravo (dle § 22 odst. 1 zákona o silničním provozu), nebo řidič vozidla BMW 330, který k hlavní silnici rovněž přijížděl po vedlejší (protilehlé) komunikaci, ale nadto odbočoval vlevo (dle § 21 odst. 5 téhož zákona). [5] Krajský soud v napadeném rozsudku předně dospěl k závěru, že křížení pozemních komunikací v daném místě tvoří jedinou křižovatku, nikoliv dvě. Jedná se o tzv. usměrněnou křižovatku (technické provedení za použití odkloněného jízdního pruhu oddělného ostrůvkem), jejíž účel spočívá toliko v zajištění plynulosti provozu a z hlediska posouzení přednosti v jízdě nemá žádný význam. Krajský soud dále vysvětlil, že pokud by se zde ostrůvek nenacházel (a nedošlo by tak k odklonu jízdního pruhu silnice č. 114 pro odbočování vpravo od středu křižovatky – pozn. NSS), bylo by nepochybné, že vozidlo žalobce (odbočující vpravo) a vozidlo BMW 330 (odbočující vlevo) jsou vozidly protijedoucími. [6] Pokud jde o samotnou otázku přednosti v jízdě v dané křižovatce, krajský soud nepřisvědčil závěru správních orgánů, že žalobce měl povinnost dát přednost v jízdě vozidlu BMW 330 proto, že se toto vozidlo po najetí z vedlejší pozemní komunikace již pohybovalo po hlavní pozemní komunikaci. Krajský soud zdůraznil, že řidič uvedeného vozidla v rozhodnou chvíli stále prováděl úkon odbočování vlevo v prostoru křižovatky, do níž vjel z vedlejší pozemní komunikace. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 22. 11. 1984, sp. zn. 8 Tz 57/84 (který se zabýval obdobnou situací na půdorysu věcně shodné právní úpravy) krajský soud dovodil, že pro určení přednosti v jízdě je rozhodující, po jaké pozemní komunikaci (vedlejší či hlavní) vozidlo do křižovatky vjíždí, nikoli po jaké z ní vyjíždí. Takto založené právo přednosti v jízdě pak platí v prostoru celé křižovatky. [7] Opačný výklad zastávaný žalovaným, podle něhož se z vozidla přijíždějícího po vedlejší pozemní komunikaci může v prostoru křižovatky stát vozidlo na hlavní pozemní komunikaci, označil krajský soud za nepřípustný. Takový přístup by mohl vést k chaotickým a až nebezpečným situacím motivujícím řidiče k „závodu“ o získání přednosti v jízdě. Zákon o silničním provozu naopak v § 22 odst. 3 jasně stanoví, že vjetí do křižovatky nezbavuje řidiče odbočujícího vlevo povinnosti dát přednost v jízdě protijedoucím vozidlům dle § 21 odst. 5 téhož zákona, a to až do okamžiku úplného opuštění křižovatky. [8] Aplikací uvedených východisek na nesporný skutkový stav věci krajský soud uzavřel, že vozidlo BMW 330 nebylo vozidlem přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci. Jeho řidič křižovatku dosud neopustil a byl proto povinen dát dle § 21 odst. 5 zákona o silničním provozu přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu žalobce. Na tomto posouzení nemohla nic změnit ani skutečnost, že se žalobce řídil dopravní značkou P 6 „Stůj, dej přednost v jízdě!“ (dále také „dopravní značka P 6“), protože „konkrétní povinnost dát přednost v jízdě pro žalobce měla vyplývat z § 22 odst. 1 zákona o silničním provozu, který se ale na vztah mezi těmito dvěma vozidly žalobce a BMW 330 neužije, neboť řidič vozidla BMW330 nepřijížděl do křižovatky z hlavní pozemní komunikace“. Žalobce se tak podle názoru krajského soudu nedopustil přestupku, který mu byl kladen za vinu. [9] Nad rámec nutného odůvodnění krajský soud podotkl, že žalobce si v dané situaci nepočínal s takovou mírou obezřetnosti, jakou zákon vyžaduje. Ačkoliv neporušil konkrétní povinnost podle § 22 odst. 1 zákona o silničním provozu, nerespektoval dostatečně obecnou prevenční povinnost chovat se ohleduplně a předvídat chování ostatních účastníků provozu ve smyslu § 4 písm. a) téhož zákona, vjelli do křižovatky za situace, kdy mu druhý řidič zjevně nehodlal dát přednost v jízdě. Ke vzniku dopravní nehody tak podle krajského soudu přispěl i sám žalobce svým vlastním dílem. [10] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [11] Stěžovatel nejprve uvádí, že kasační stížnost by měla být ve smyslu § 104a s. ř. s. posouzena jako přijatelná. Napadený rozsudek totiž považuje z hlediska výkladu práva za překvapivý. Přijatelnost kasační stížnosti stěžovatel konkrétně spatřuje v nutnosti zodpovězení otázky, zda má obecná úprava pravidel silničního provozu přednost před konkrétní místní úpravou dopravního značení (k čemuž měl krajský soud překvapivě dospět). Dále by se dle jeho názoru měl kasační soud vyjádřit k tomu, zda řidič, jenž odbočuje vpravo v přikázaném směru jízdy a užívá k tomu vyhrazený odbočovací (nikoli průběžný) jízdní pruh, je povinen na základě svislé dopravní značky P 6 dát přednost v jízdě vozidlům, jež se z jeho pohledu jeví jako protijedoucí a odbočující vlevo. [12] Krajský soud dle názoru stěžovatele své posouzení nesprávně založil na nadřazenosti vodorovného dopravního značení nad svislým, čímž nerespektoval § 76 odst. 1 a 2 zákona o silničním provozu. Krajský soud se rovněž vůbec nezabýval jeho argumentací spočívající v přednosti úpravy založené dopravním značením před obecnými zásadami silničního provozu. [13] S ohledem na konkrétní místní úpravu dopravního značení se dle stěžovatele dotčená vozidla v žádném okamžiku nestala vozidly protijedoucími, neboť se nepohybovala v protisměrných jízdních pruzích. Právnímu režimu protijedoucích vozidel mohla podléhat nanejvýš do chvíle, než žalobce odbočil do svého odbočovacího jízdního pruhu s příslušným místním dopravním značením. Opačný závěr krajského soudu proto stěžovatel považuje za nesprávné posouzení právní otázky, které mělo za následek nezákonnost napadeného rozsudku. [14] Další porušení ustanovení § 76 zákona o silničním provozu spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud chybně žalobce označil za řidiče jedoucího v průběžném jízdním pruhu, a na tomto mylném předpokladu vystavěl své právní závěry. Ve skutečnosti se totiž žalobce nacházel v odbočovacím pruhu vpravo, zatímco jediným vozidlem, které se pohybovalo v průběžné