3 As 78/2025 — Nejvyšší správní soud

3 As 78/2025- 95 - text  3 As 78/2025 - 105 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem Körnerova 219/2, Brno, zastoupený JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1, za účasti: Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Čerčanská 2023/12, Praha 4, zastoupená JUDr. Andreou Vejběrovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2022, č. j. MMR49612/202283, o kasační stížnosti žalovaného a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2025, č. j. 16 A 38/2022  59, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2025, č. j. 16 A 38/2022  59, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení v pozici stavebníka (dále jen „stavebník“) vydal Městský úřad Lovosice (dále jen „městský úřad“) dne 21. 12. 2011 pod č. j. 8086317/2011OST 61/2011 rozhodnutí. Jím vydal ve spojeném územním a stavebním řízení územní rozhodnutí (výrok A) a stavební povolení (výrok B) pro soubor 86 stavebních objektů v rámci stavby „Dálnice D8, stavba 0805 Lovosice – Řehlovice“; výčet jednotlivých staveb je uveden v odst. 1 napadeného rozsudku. Krajský úřad Ústeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) rozhodnutím ze dne 14. 8. 2012, č. j. 82/UPS/201242, zamítl odvolání spolku Společnost ochránců životního prostředí proti rozhodnutí ze dne 21. 12. 2011 a toto rozhodnutí potvrdil. Na základě žaloby uvedeného spolku Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) svým rozsudkem ze dne 24. 7. 2012, č. j. 40 A 3/2012  217, uvedené rozhodnutí krajského úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [2] V něm krajský úřad opětovně odvolání daného spolku zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. O následně podané žalobě rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2012, č. j. 40 A 4/2012  238. Tím zrušil územní rozhodnutí (výrok A) městského úřadu a jemu odpovídající (potvrzující) výrok A rozhodnutí krajského úřadu a věc vrátil krajskému úřadu k dalšímu řízení (výrok I.). Ve vztahu k výroku B rozhodnutí krajského úřadu, kterým bylo potvrzeno stavební povolení (výrok B) městského úřadu, soud žalobu zamítl (výrok II.). [3] Tehdejší žalobce se v řízení před krajským soudem domáhal mimo jiné přezkoumání zákonnosti podkladového stanoviska o hodnocení vlivů na životní prostředí ze dne 15. 11. 1996 (dále jen „stanovisko EIA 1“). K nezákonnosti podle něj došlo již při přijímání předcházejícího stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 20. 4. 1995 (dále jen „stanovisko SEA“), a to mimo jiné tím, že k jeho přijetí došlo bez účasti veřejnosti. Krajský soud si ke zjištění této skutečnosti vyžádal spisový materiál vztahující se k procesu přijímání stanoviska SEA. Zjistil přitom, že se spis nedochoval kompletní, a proto vyhodnotil, že na jeho základě nelze vyvrátit žalobní námitku, podle níž došlo k přijetí stanoviska SEA bez účasti veřejnosti. Podle krajského soudu by nezákonnost procesu SEA zatížila i proces EIA, který jeho závěry následoval, a tím pádem též navazující územní rozhodnutí, které obsáhlo podmínky formulované ve stanovisku EIA 1. S ohledem na to krajský soud uzavřel, že výrok A rozhodnutí obou správních orgánů je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. [4] Nové územní rozhodnutí následně nebylo vydáno, a to s ohledem na § 94 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění do 31. 12. 2012, podle něhož „[d]ojdeli ke zrušení územního rozhodnutí po právní moci stavebního povolení nebo udělení souhlasu stavebního úřadu [§ 106 odst. 1], územní rozhodnutí se již nevydává.“ Pravomocné stavební povolení totiž s ohledem na výše uvedené zrušeno nebylo. [5] Nejvyšší správní soud poté rozhodoval o kasační stížnosti, kterou podal tehdejší žalobce proti výroku II. daného rozsudku. Kasační soud ji zamítl svým rozsudkem ze dne 10. 10. 2014, č. j. 5 As 6/2013  97, publ. pod č. 3137/2015 Sb. NSS. [6] Dne 12. 4. 2013 žalobce požádal o obnovu stavebního řízení pravomocně ukončeného výrokem B rozhodnutí krajského úřadu ze dne 14. 8. 2012. Krajský úřad však tuto žádost zamítl svým rozhodnutím ze dne 25. 9. 2013, č. j. 198/UPS/201318. Krajský úřad připomněl, že podle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu se „[ř]ízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci […] na žádost účastníka obnoví, jestliže bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno, a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.“ S ohledem na skutkové okolnosti dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyla splněna jedna z podmínek pro povolení obnovy řízení podle uvedeného ustanovení. Zrušení územního rozhodnutí a následné obnovení stavebního řízení totiž nemůže odůvodňovat jiné řešení otázky, která byla předmětem stavebního řízení. [7] Následnému odvolání žalovaný nevyhověl a rozhodnutím ze dne 5. 3. 2014, č. j. MMR253/201483/65, jej zamítl a rozhodnutí krajského úřadu potvrdil. Žalobce se poté proti uvedenému rozhodnutí bránil žalobou u krajského soudu, který ji svým rozsudkem ze dne 25. 7. 2017, č. j. 15 A 21/2014  75, zamítl. Proti tomuto rozsudku podal žalobce kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 23. 2. 2018, č. j. 1 As 296/2017  56, tak, že uvedený rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (dále jen „rozsudek č. j. 1 As 296/2017  56“). [8] Nejvyšší správní soud v daném rozsudku uvedl, že o naplnění první, formální podmínky pro povolení obnovy řízení (zda bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno) panuje mezi účastníky shoda. Spornou je naopak otázka splnění druhé, materiální podmínky (zda toto rozhodnutí může odůvodňovat jiné řešení otázky, která byla předmětem rozhodování). Kasační soud upozornil, že žalobce žádal, aby došlo k obnově stavebního řízení, v němž by byla zhojena vada stanoviska EIA 1 spočívající v možné neúčasti dotčené veřejnosti na procesu posuzování vlivů dálnice D8 na životní prostředí. Rovněž podotkl, že stanovisko EIA 1 není aktem samostatně přezkoumatelným ve správním soudnictví, a proto jej správní soud nemůže zrušit (podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2025, pozn. Nejvyšší správní soud). V takovém případě se tato nepřezkoumatelnost promítá pouze do zrušení územního rozhodnutí. To však podle soudu neznamená, že „by stanovisko EIA mohlo být bez dalšího ve své nezměněné podobě použitelné pro další řízení [byť nebylo formálně zrušeno],“ (srov. odst. [74] daného rozsudku). Pokud je rozhodnutí zrušeno pro vadu podkladového úkonu, stane se takový úkon již v důsledku vysloveného právního názoru soudu nadále právně neúčinným, byť nedojde k jeho formálnímu zrušení. Kasační soud dospěl k závěru, že „taková vada pak není zhojitelná jinak, než vydáním nového stanoviska EIA při současném plném respektování účasti dotčené veřejnosti na procesu jeho vydávání,“ (srov. odst. [77] daného rozsudku). [9] Soud následně dospěl k závěru, že ačkoli je již předmětný záměr téměř zcela realizován, „v obnoveném stavebním řízení by mohly být alespoň částečně zhojeny procesní vady, pro které bylo zrušeno územní rozhodnutí, a v intencích výše uvedené judikatury Soudního dvora Evropské unie prostřednictvím nového stanoviska EIA posouzeny v rámci předmětu stavebního řízení budoucí vlivy záměru na životní prostředí, i vlivy, ke kterým již od okamžiku realizace záměru došlo, a to za plnohodnotné účasti dotčené veřejnosti,“ (srov. odst. [94] daného rozsudku). „Je přitom zjevné, že takové posouzení může z hlediska podmínek stavebního povolení vést ke stanovení nových podmínek či podmínek odlišných od původního stavebního povolení, tedy k jinému řešení, než k jakému správní orgány dospěly při vydání původního stavebního povolení ve smyslu § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu. I materiální podmínka pro povolení obnovy tedy byla naplněna,“ (srov. odst. [95] daného rozsudku). Nejvyšší správní soud tak uzavřel, že „v dané věci byly dány podmínky pro povolení obnovy stavebního řízení,“ (srov. odst. [96] daného rozsudku). [10] V souladu se závěry rozsudku č. j. 1 As 296/2017  56 vyzval krajský úřad dne 3. 8. 2018 stavebníka, aby ve lhůtě šesti měsíců od doručení výzvy podle § 57 odst. 1 písm. b) správního řádu požádal u Ministerstva životního prostředí o opakování procesu EIA na předmětný soubor staveb, aby bylo zřejmé, zda tento soubor staveb splňuje cíle směrnice 2011/92/EU, o posuzování vli