4 Azs 273/2025 – Nejvyšší správní soud

4 Azs 273/2025- 46 - text 4 Azs 273/2025-48 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: A. V., zast. Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, za účasti osoby zúčastněné na řízení: V. V., zast. Mgr.et Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 6. 2024, č. j. CPR-26690-06/ČJ-2024-930310-V249, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2025, č. j. 2 A 30/2024-98, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 27. 6. 2024, č. j. CPR-26690-06/ČJ-2024-930310-V249, zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy ze dne 25. 3. 2024, č. j. KRPA-325420-29/ČJ-2023-000022-50, jímž byla žalobci uložena povinnost opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace podle § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o pobytu cizinců“), a současně mu byla stanovena doba k opuštění území podle § 50a odst. 3 téhož zákona do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. [2] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 26. 6. 2025, č. j. 2 A 30/2024-66, zamítl. Tento rozsudek však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 7. 10. 2025, č. j. 4 Azs 145/2025-70, zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, neboť v souladu s recentní judikaturou kasačního soudu nejednal s nepřiznal manželce stěžovatele postavení osoby zúčastněné na řízení, resp. ji nevyzval, aby sdělila, zda hodlá práva spojená s tímto postavením uplatňovat. [3] Městský soud tudíž věc opětovně posoudil, přičemž setrval na svých dřívějších závěrech a žalobu rozsudkem ze dne 27. 11. 2025, č. j. 2 A 30/2024-98, jako nedůvodnou zamítl. [4] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) blanketní kasační stížnost, kterou doplnil na základě výzvy soudu. Stěžovatel se domáhá zrušení rozsudku městského soudu i žalobou napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla zamítnutí kasační stížnosti. [5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla včetně jejího doplnění podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zastoupen advokátem. [6] Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před městským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou. [7] O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, č. 4170/2021 Sb. NSS). [8] Stěžovatel považuje kasační stížnost za přijatelnou s ohledem na to, že obdobná situace (věk a zdravotní stav) nebyla u Nejvyššího správního soudu dosud řešena. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že se nejedná o otázku právní (viz předchozí odstavec), nýbrž skutkovou. Tyto okolnosti tedy nezakládají důvody přijatelnosti kasační stížnosti. [9] V kasační stížnosti stěžovatel mimo jiné namítá, že významným faktorem, který měl městský soud zohlednit, je probíhající konflikt a s ním související utvrzení ruského totalitního režimu, kvůli nimž není jisté, zda bude vycestování stěžovatele pouze přechodného charakteru. Z důvodu dlouhodobého pobytu v Schengenském prostoru by mohl být stěžovatel ohrožen na zdraví či na životě. Tato námitka však nemá předobraz v žalobě, jedná se proto o kasační námitku, která není ve smyslu § 104 odst. 4 in fine s. ř. s. přípustná. [10] Nejvyšší správní soud se dále zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. V této souvislosti upozorňuje, že městský soud neměl povinnost vypořádat se s každým dílčím tvrzením či argumentem, postavil-li proti tvrzení účastníka řízení ucelenou argumentaci, z níž vyplývá, že jeho námitky jako celek neobstojí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38, bod 16, ze dne 11. 5. 2023, č. j. 6 Afs 34/2022-31, bod 11, nebo ze dne 13. 9. 2023, č. j. 7 Afs 69/2022-33, bod 12). Naopak úkolem správního soudu je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace, tj. se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v určitých případech obsáhnout i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19, ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013-33, nebo ze dne 23. 8. 2024, č. j. 4 Azs 20/2024-17, bod 15). Těmto judikatorním požadavkům městský soud vyhověl. Těžištěm argumentace stěžovatele v průběhu předchozích řízení bylo tvrzení o nemožnosti vycestování z důvodu jeho věku, zdravotního stavu a nutnosti osobní péče o nemocnou manželku. S touto otázkou se městský soud obsáhle vypořádal. Z obsahu napadeného rozsudku je totiž zřejmé, že při hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí žalované do soukromého a rodinného života stěžovatele hodnotil všechny okolnosti případu, jak vyplývá z odstavců 41 a 42 napadeného rozsudku. Při vymezení veřejného zájmu na vycestování stěžovatele nahlížel na věc optikou kritérií vymezených judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek Velkého senátu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 46410/99), akcentoval zejména délku stěžovatelova neoprávněného pobytu na území České republiky (od roku 2022), přičemž dospěl k závěru, že ačkoli se stěžovatel nedopouštěl trestné činnosti či jiného závažného narušení veřejného pořádku, nelze pominout jeho několikaletý nelegální pobyt na území. Z uvedeného je zřejmé, že městský soud argumentaci stěžovatele vypořádal, a to i v kontextu judikatorních požadavků. Úvahy městského soudu jsou z odůvodnění napadeného rozsudku jasně patrné, srozumitelné a logické. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že pouhý nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/201330, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010163). Nepřezkoumatelnost není ani projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/201624, a ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/201735) [11] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že podle obsahu protokolu o výslechu stěžovatele ze dne 29. 9. 2023, č. j. KRPA-325420-7/ČJ-2023-000022-SV, se stěžovatel pokoušel svoji pobytovou situaci řešit, avšak jeho žádost o vydání víza pro strpění byla zamítnuta již dne 25. 5. 2023, čehož si byl vědom, a přesto na území České republiky nadále pobýval nelegálně. Teprve v návaznosti na uskutečněnou pobytovou kontrolu, tedy s vědomím hrozících negativních důsledků nelegálního pobytu, se stěžovatel dostavil na cizineckou policii, aby situaci řešil. Žádost o udělení trvalého pobytu za účelem sloučení rodiny