5 Ads 203/2025 — Nejvyšší správní soud

5 Ads 203/2025- 37 - text  5 Ads 203/2025 - 40 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: P. L., zastoupený Mgr. Jakubem Burgetem, advokátem se sídlem Aloise Krále 2640/10, Prostějov, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 1, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2025, č. j. 34 Ad 5/202530, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Jakuba Burgeta se určuje částkou 10 140 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 (třiceti) dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 1. 2025, č. j. MPSV2025/25959923 (dále také jen ,,napadené rozhodnutí‘‘) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky, Krajské pobočky v Olomouci (dále jen ,,správní orgán I. stupně‘‘), ze dne 11. 12. 2024, č. j. 109253/2024/PRO. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně nepřiznal žalobci doplatek na bydlení od listopadu 2024 a od prosince 2024 mu jej přiznal ve výši 1 000 Kč měsíčně. [2] Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce podal dne 25. 11. 2024 žádost o dávku pomoci v hmotné nouzi – doplatek na bydlení. K sociální a majetkové situaci žalobce bylo zjištěno, že je svobodný, žije a hospodaří se synem K. P., nar. X v nájemním městském bytě na adrese R. X, P. Nájemní smlouva na byt je psaná na paní J. P. Žalobce nesdílí s paní J. P. a jejím synem, L. P., společnou domácnost. Žalobce se synem užívají jeden pokoj, dále pak koupelnu a kuchyň užívají společně s J. P. a jejím synem. Na náklady bydlení se podílejí společně rovným dílem. Družka žalobce, D. P., je částečně zbavena svéprávnosti a rodičovských práv a nesdílí s nimi společnou domácnost a nemá na syna stanovené výživné. Žalobce je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání bez nároku na podporu v nezaměstnanosti, v létě 2024 sám ukončil výkon veřejné služby v P., nemá žádné příjmy. Synovi žalobce je vyplácen přídavek na dítě a J. P. je příjemcem příspěvku na bydlení. Žalobci je od července 2019 vyplácena dávka pomoci v hmotné nouzi – příspěvek na živobytí ve výši 5 151 Kč měsíčně. [3] K žádosti žalobce doložil podnájemní smlouvu platnou od 1. 11. 2024 do 31. 10. 2025 a další listiny. Měsíční náklady na bydlení za celý byt činí 6 356 Kč nájemné, 1 500 Kč vodné a stočné, 175 Kč zálohy na ostatní služby spojené s užíváním bytu, 950 Kč záloha na elektřinu a 3 000 Kč záloha na plyn. Žalobce hradí polovinu těchto nákladů. [4] Správní orgán I. stupně odkázal na § 8 odst. 3 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o pomoci v hmotné nouzi‘‘), podle něhož pro byt, který užívají další osoby, které ale nejsou se žadatelem společně posuzovanými osobami, se určí výše odůvodněných nákladů na bydlení podílem všech osob užívajících tentýž byt, jako kdyby byly tyto osoby společně posuzované, a to bez ohledu na to, jestli tyto osoby o dávku žádají. [5] Podle § 10 zákona o pomoci v hmotné nouzi rozhodným obdobím, za které se zjišťuje příjem v případě podání žádosti o dávku, je u opakujících se dávek období 3 kalendářních měsíců předcházejících aktuálnímu kalendářnímu měsíci. Rozhodným obdobím, za které se zjišťují odůvodněné náklady na bydlení v průběhu poskytování opakující se dávky, je pak aktuální kalendářní měsíc, tzn. měsíc, za který dávka náleží. Jelikož byla paní J. P. v měsíci říjnu 2024 vyplacena dávka státní sociální podpory – příspěvek na bydlení ve výši 12 664 Kč, v měsíci listopadu 2024 žalobci nárok na doplatek na bydlení nevznikl. V měsíci prosinci 2024 žalobce splnil zákonné podmínky pro nárok na doplatek na bydlení, neboť příjem společně posuzovaných osob, do kterého se započítával příjem žalobce a jeho syna (zvýšený o příspěvek na živobytí), je po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení nižší než částka živobytí společně posuzovaných osob, a to o 999,73 Kč (zaokrouhleno na 1 000 Kč). Od prosince 2024 byl žalobci přiznán doplatek na bydlení ve výši 1 000 Kč měsíčně. [6] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu; krajský soud ji v záhlaví specifikovaným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. [7] Krajský soud nejprve připomněl, že pro vznik nároku na doplatek na bydlení v systému hmotné nouze musí být kumulativně splněny dva předpoklady. Žadatel o doplatek na bydlení musí být osobou nacházející se v hmotné nouzi podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi a současně musí splňovat podmínky nároku na doplatek na bydlení v § 33 téhož zákona. Dále soud přezkoumal, zda správní orgány postupovaly správně, pokud žalobci nepřiznaly doplatek na bydlení za listopad 2024 proto, že byl v říjnu 2024 J. P. (se kterou měl žalobce uzavřenou podnájemní smlouvu na část společně obývaného bytu ve vlastnictví města P.) vyplacen příspěvek na bydlení ve výši 12 664 Kč. [8] Pro účely výpočtu doplatku na bydlení je podle § 35 zákona o pomoci v hmotné nouzi rozhodný příspěvek na bydlení vyplacený v měsíci předcházejícím, tedy v říjnu 2024. V důsledku toho nebyly v listopadu 2024 naplněny podmínky § 33 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť příspěvek na bydlení vyplacený v říjnu 2024 převýšil odůvodněné náklady na bydlení. Příjem žalobce a jeho syna (sestávající z přídavku na dítě ve výši 1 470 Kč a příspěvku na živobytí ve výši 5 151 Kč, tedy celkem 6 621 Kč) tak nebyl nižší než částka jejich živobytí (6 180 Kč). Správní orgány tedy postupovaly v souladu se zákonem a soud proto shledal námitku žalobce nedůvodnou. [9] K další žalobní argumentaci směřující proti zákonu o pomoci v hmotné nouzi a zákonu o životním a existenčním minimu, které žalobce označil za rozporné s čl. 30 Listiny, krajský soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 54/10, a judikaturu Nejvyššího správního soudu. Krajský soud konstatoval, že právo podle čl. 30 odst. 2 Listiny míří primárně na případy, kdy si jednotlivci nejsou sami schopni zajistit ani základní životní podmínky, a tak potřebují pomoc státu. Současně v případě sociální události v podobě hmotné nouze Listina zaručuje pouze pomoc nezbytnou k zajištění základních životních podmínek; nezaručuje nárok na určitou výši dávky. Žalobce dle názoru soudu brojil primárně nikoli proti výši doplatku na bydlení, ale proti výši dalších dávek (pobírá příspěvek na živobytí od července 2019). K tomu krajský soud uvedl, že stanovení podmínek pro přiznání příspěvku na živobytí i jeho výši je v pravomoci zákonodárce. Konkrétní nárok na pomoc v hmotné nouzi pak nelze dovozovat přímo z čl. 30 odst. 2 Listiny, ale je nutno zohlednit podmínky, které pro jeho uplatnění stanoví zákon. Právo podle čl. 30 odst. 2 Listiny míří primárně na případy, kdy si jednotlivci nejsou sami schopni zajistit ani základní životní podmínky, a tak potřebují pomoc státu. Žalobci toto právo upíráno není, pomoc od státu v podobě příspěvku na živobytí pravidelně dostává a při splnění zákonných podmínek mu byl přiznán i doplatek na bydlení. [10] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž odkázal na důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,s. ř. s.‘‘). [11] Stěžovatel má za to, že žalovaný, potažmo krajský soud, nesprávně posoudil otázku existence podmínek pro doplatek na bydlení dle § 33 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Uvedené ustanovení totiž vymezuje osoby, které na doplatek na bydlení mají nárok: vlastník bytu (město P., které byt ale neužívá) nebo jiná osoba užívající byt na základě jiného právního titulu. [12] V posuzovaném případě byt užívaly dvě osoby (s dětmi) na základě smlouvy; šlo o J. P. v postavení nájemce a dále o stěžovatele v postavení podnájemce. Jde o dvě rozdílné osoby, které mohou mít nárok na doplatek na bydlení podle § 33 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi nezávisle na sobě. V řízení o doplatku na bydlení stěžovatele nelze započítat příjem J. P.; takový výklad jde proti jazykovému vyjádření zákonodárce, který používá legislativní zkratku „jiná osoba, která užívá byt“ v § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi pro vymezení žadatele dle § 33 odst. 1 téhož zákona. [13] Podle § 33 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi se zohledňuje příjem společně posuzovaných osob; ty jsou definovány primárně v zákoně č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Podle § 4 odst. 1 zákona o existenčním a životním minimu nejsou stěžovatel a J. P. společně posuzované osoby, resp. toto postavení nevyplývá z napadeného rozhodnutí. Tedy ani tímto způsobem nelze započítat příjem J. P. v řízení o doplatku na bydlení stěžovatele. J. P. je pouze tetou stěžovatele a nejde tak o vztah rodiče a dítěte [dle písm. a) § 4 odst. 1 zákona o