5 As 12/2026 – Nejvyšší správní soud

5 As 12/2026- 32 - text  5 As 12/2026 - 34 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: L. K., zast. Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem Ve Vinicích 17, Mělník, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2026, č. j. 19 A 51/2025-47, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2025, č. j. MHMP 1033429/2025/Šed. [2] Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10 ze dne 25. 6. 2025, č. j. P10-411066/2025, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění účinném ke dni spáchání přestupku, jehož se stěžovatel dopustil tím, že dne 23. 5. 2024 v 16:55 v Praze na křižovatce ulic Murmanská, Nad Primaskou a Ruská při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci nejméně o 41 km/h, za což mu byla uložena pokuta ve výši 10 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmi měsíců; zároveň byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení v paušální výši 2 500 Kč. [3] Správní orgány při určení rychlosti stěžovatelova vozidla vycházely ze znaleckého posudku znalce Jaromíra Tesaře č. 755-07/2024 vyhotoveného dne 24. 7. 2024 ve věci stěžovatelovy dopravní nehody, k níž při překročení nejvyšší dovolené rychlosti došlo. Znalecký posudek byl založen na videozáznamu dopravní nehody a dospěl k závěru, že se stěžovatelovo vozidlo pohybovalo rychlostí 93 km/h, přičemž odchylku s ohledem na úhel kamery pořizující videozáznam stanovil na 2 km/h. [4] Stěžovatel brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou městský soud podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Žalovaný podle městského soudu zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pro stanovení rychlosti neexistuje povinný důkaz, lze ji zjistit nejen měřením rychloměrem, ale též znaleckým posudkem. Znalecký posudek je přesvědčivý a stěžovatel proti němu žádné konkrétní argumenty nevznesl. Městský soud nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že se při měření rychlosti má použít odchylka 3 km/h. Jde o nejvyšší povolenou chybu měření rychloměru RAMER 10 při rychlostech do 100 km/h, taková odchylka se ovšem odvíjí od použité metody měření. Znalecký posudek přitom vysvětlil, že stanovil odchylku 2 km/h vzhledem k šikmému úhlu kamerového snímání. [5] V kasační stížnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí žalovaného zrušil. Podle jeho názoru pochybení žalovaného i městského soudu spočívalo v nesprávném užití důkazních standardů a rozvržení důkazního břemene, které bylo přesunuto na stěžovatele. Ten v průběhu řízení konstantně a srozumitelně předkládal argumenty, podle nichž jsou pochybnosti o správnosti určení rychlosti stěžovatelova vozidla. Přesné určení je přitom stěžejní, neboť by v případě překročení nejvyšší dovolené rychlosti o 2 km/h méně přicházela v úvahu mírnější kvalifikace stěžovatelova přestupku. Stěžovatel též opakovaně namítal, že by znalecký posudek neměl být jediným důkazním prostředkem. V situaci, kdy jiný důkazní prostředek k dispozici nebyl, měly správní orgány přistoupit k zadání revizního znaleckého posudku. K tomu však nedošlo, a důkazní břemeno tak bylo přesunuto na stěžovatele. Vzhledem k uvedenému žalovaný rozhodoval, aniž by dostatečně zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Podle jeho názoru je znalecký posudek dostatečným podkladem pro rozhodnutí a jednoznačně prokazuje, že stěžovatel jel rychlostí minimálně 91 km/h a přestupku se dopustil. Stěžovatel znalecký posudek zpochybňuje pouze obecně a nedoložil žádný důkaz, který by závěr posudku zpochybňoval. V řízení o přestupku tedy byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. [7] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost proti rozhodnutí ve věci, ve které rozhodovala specializovaná samosoudkyně, se Nejvyšší správní soud dále ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle daného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. [8] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech, v nichž o žalobě rozhodoval specializovaný samosoudce, přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. [9] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že podaná kasační stížnost předestírá k rozhodnutí otázku dostatečnosti zjištění skutkového stavu na základě jediného znaleckého posudku, s jehož závěry stěžovatel coby účastník řízení nesouhlasí. Uvedená otázka ovšem v daném případě podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nezasluhují pozornosti z důvodů ad (1) až (4) kritérií přijatelnosti. Nejedná se o otázku, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, resp. byla řešena rozdílně či vyžadovala učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Naopak městský soud posoudil případ stěžovatele zcela v souladu s konstantní judikaturou, od které Nejvyšší správní soud neshledal důvodu se odchýlit, a proto dospěl k následujícímu závěru. [10] Kasační stížnost je nepřijatelná. [11] Dokazování ve správním řízení upravuje zejm. § 51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), podle něhož „[k] provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek.“ [12] Hodnocení důkazů ve správním řízení vychází ze zásady volného hodnocení důkazů, která má svůj odraz v § 50 odst. 4 správního řádu, podle něhož „[p]okud zákon nestanoví, že některý podklad je pro správní orgán závazný, hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci“. [13] Dokazování ve správním řízení tedy nestojí na legální teorii důkazní, která by předepisovala správním orgánům, jakou váhu mají jednotlivým důkazům přikládat, jakého důkazu je k prokázání té či oné skutečnosti zapotřebí, nebo jaký počet důkazů je nezbytný k prokázání skutečnosti, která je předmětem dokazování (srov. např. rozsudek NSS ze dne 16. 2. 2005, č. j. A 6/2003-44, č. 1038/2007 Sb. NSS). Zásada volného hodnocení důkazů dává prostor správnímu orgánu, aby sám vyhodnotil, které důkazy jsou pro jeho závěry rozhodující, a určil, jaký význam jednotlivé důkazy mají pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění. To se v souladu se zásadou materiální pravdy musí dít tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu). Jedná se o stav, kdy je zjištěn dostatečně jednoznačný, vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný soubor informací, které nahlíženy jako celek nemohou vést k jinému závěru. Volné hodnocení důkazů je ve věcech trestání (