5 As 135/2025 — Nejvyšší správní soud

5 As 135/2025- 33 - text  5 As 135/2025 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: J. P., zast. JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem Sladkovského 1640, Louny, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice Bělušice, se sídlem Bělušice 66, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2025, č. j. 16 A 22/2024156, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2025, č. j. 16 A 22/2024156, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Karla Davida se určují částkou 6 135 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Žalobou podanou dne 12. 8. 2024 se žalobce domáhal soudní ochrany před přeřazením z II. do III. prostupné skupiny vnitřní diferenciace v rámci Věznice Bělušice. Původně svou žalobu kvalifikoval jako žalobu na ochranu před nečinností žalované (namítal, že vůbec nebylo vydáno rozhodnutí, na jehož základě měl být přeřazen), následně jako žalobu proti rozhodnutí žalované (tím měl být akt ředitele věznice ze dne 15. 7. 2024, jímž byl žalobce přeřazen z II. do III. prostupné skupiny vnitřní diferenciace). Krajský soud však vyhodnotil, že toto „rozhodnutí“ ředitele žalované nebylo rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Nebylo totiž vydáno v rámci správního (ani jiného formalizovaného) řízení, ale jednalo se o operativní motivační opatření. Proto soud dospěl k závěru, že „rozhodnutí“ o přeřazení mezi prostupnými skupinami vnitřní diferenciace může představovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. a usnesením ze dne 10. 3. 2025, č. j. 16 A 22/202446, vyzval žalobce k přizpůsobení obsahu žaloby. [2] Žalobce byl přesvědčen, že splňoval podmínky pro zařazení do II. prostupné skupiny vnitřní diferenciace (částečně plnil program zacházení a převážně se choval v souladu s vnitřním řádem), nikoli do III. prostupné skupiny vnitřní diferenciace (tam mají být zařazeni odsouzení, kteří odmítají přijmout nebo neplní program zacházení, odmítají své povinnosti či se chovají a jednají v rozporu s vnitřním řádem). Zařazení do III. prostupné skupiny vnitřní diferenciace přitom představuje zhoršení podmínek ve výkonu trestu odnětí svobody (např. omezení možnosti pracovního zařazení či dosažení podmíněného propuštění). Žalobce poznamenal, že mu nebyly sděleny důvody přeřazení, s návrhem vychovatelky byl seznámen až ze strany soudu po podání žaloby. Zdůraznil, že program zacházení plnil, byl mu uložen pouze jediný kázeňský trest (za nekvalitně ustlané lůžko; navíc v době, kdy pobýval na zdravotním středisku). Fakticky tak byl 2x potrestán za jeden nezávažný delikt. Tento postup žalované žalobce považoval za reakci na kritiku fungování Věznice Bělušice. Podle žalobce byly porušeny základní zásady výkonu trestu odnětí svobody, důstojnost jeho osobnosti, jakož i základní účel výkonu tohoto trestu (podporovat takové postoje a dovednosti, které odsouzeným pomohou k návratu do společnosti a umožní jim vést soběstačný život v souladu se zákonem). Žalobce shrnul, že „rozhodnutí“ ředitele žalované je zásahem správního orgánu, tento zásah byl nezákonný, směřoval přímo proti žalobci, žalobce jím byl zkrácen na svých právech a zásah stále trval. [3] Krajský soud se nejprve zabýval otázkou, zda žalobce v souladu s § 85 s. ř. s. vyčerpal jiné právní prostředky ochrany nebo nápravy. Takovým prostředkem bylo podle krajského soudu podání dle § 16a zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v relevantním znění, žádající uplatnění dozorové pravomoci příslušného státního zastupitelství nad zákonností výkonu trestu odnětí svobody. Z dopisu žalobce adresovaného původně Vrchnímu soudu v Praze (a postoupeného Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem) krajský soud dovodil, že žalobce tento prostředek ochrany či nápravy neúspěšně vyčerpal. Krajský soud tudíž shledal žalobu přípustnou. [4] Shora uvedeným rozsudkem ze dne 11. 6. 2025, č. j. 16 A 22/2024156, krajský soud podle § 87 odst. 3 s. ř. s. žalobu zamítl. Úvodem shrnul podmínky, které dle jeho názoru vymezuje judikatura pro to, aby určitý akt orgánu veřejné správy mohl být vyhodnocen jako nezákonný zásah. Žalobce musí být podle krajského soudu přímo (1. podmínka) zkrácen na svých veřejných subjektivních právech (2. podmínka) zásahem správního orgánu, který je nezákonný (3. podmínka). Takový zásah zároveň nesmí být rozhodnutím (4. podmínka) a musí být namířen přímo proti žalobci (5. podmínka). S odkazem na své zmiňované usnesení ze dne 10. 3. 2025, č. j. 16 A 22/202446, vydané v nyní posuzovaném řízení, krajský soud vyhodnotil, že sporný akt nebyl rozhodnutím. Bylo podle něj rovněž evidentní, že zásah směřoval přímo proti žalobci. Poslední dvě podmínky tedy byly splněny. [5] Krajský soud však dospěl k závěru, že nebyla splněna 2. podmínka, tedy zkrácení žalobce na veřejných subjektivních právech. Zkoumal jednotlivé motivační činitele, v nichž se podle Vnitřního řádu věznice Bělušice (ze dne 1. 2. 2024, č. j. VS268836/ČJ2023801800VŘV, dále jen „vnitřní řád“) liší II. a III. prostupná skupina vnitřní diferenciace. U každého motivačního činitele soud vyhodnotil, že daná výhoda nepředstavuje veřejné subjektivní právo odsouzeného (umístění do oddělení s určitým stupněm zabezpečení je přezkoumatelné trestním soudem; ředitel věznice není povinen podat návrh na podmíněné propuštění odsouzeného; obdobně není nárok na kázeňskou odměnu či na účast na kulturních akcích, příp. vycházku delší než 1 hodina). Podrobněji se krajský soud zabýval otázkou snížení limitu jednorázového nákupu z 800 Kč na 500 Kč a omezení sledování TV do 22:00 hod. namísto 23:00 hod. I zde vysvětlil, že odsouzenému sice svědčí právo nakupovat potraviny a věci osobní potřeby, ovšem nikoli za neomezenou částku. Stanovení maximální částky je v působnosti vnitřního řádu stejně jako určení, dokdy je možné sledovat TV. Krajský soud dále podotkl, že zařazení odsouzeného do určité prostupné skupiny vnitřní diferenciace ani podle zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, v relevantním znění (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“), ani podle vnitřního řádu nemá vliv na pracovní zařazení odsouzeného. [6] Vzhledem k tomu, že podle krajského soudu nebyla splněna 2. podmínka, krajský soud se již podrobně nezabýval splněním podmínek ostatních. Konstatoval však, že i kdyby bylo možné považovat přeřazení do jiné prostupné skupiny vnitřní diferenciace za zásah do veřejných subjektivních práv žalobce, takový zásah by v jeho případě nebyl přímý. K přímému zásahu by totiž podle krajského soudu došlo až tehdy, pokud by byl žalobce skutečně omezen ve výkonu některého konkrétního práva, např. v délce vycházky, nákupu o určité hodnotě či sledování TV po 22. hodině. Nebyla by tudíž splněna ani 1. podmínka úspěšnosti žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [7] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, a to z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. [8] Stěžovatel uvádí, že krajský soud izoluje jednotlivé motivační činitele a pomíjí jejich roli v systému výkonu trestu odnětí svobody, jehož účelem je podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody i zachování výchovné a resocializační funkce. Zdůrazňuje rovněž, že zařazení do určité prostupné skupiny vnitřní diferenciace představuje základní vymezení okruhu práv, povinností a možností odsouzeného. Přeřazením totiž odsouzený nejen pozbývá možnost o určité benefity se ucházet, ale dostává se do horšího postavení v navazujících rozhodovacích procesech (např. o podmíněném propuštění). Dochází tedy k přímému zkrácení veřejných subjektivních práv odsouzeného. Podle stěžovatele není správný ani názor krajského soudu, dle něhož by zásah představovalo až neumožnění konkrétního oprávnění. Takový závěr je v přímém rozporu s judikaturou, která přezkum (ne)zákonnosti a přiměřenosti přeřazení odsouzeného do přísnější prostupné skupiny vnitřní diferenciace připouští (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2024, č. j. 10 As 250/202233, a ze dne 13. 11. 2024, č. j. 10 As 182/202435; všechna zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz). Již samotné přeřazení do jiné prostupné skupiny vnitřní diferenciace totiž může zakládat zkrácení práv. Žalobu tudíž podle stěžovatele nebylo možné zamítnout pro nesplnění 1. a 2. podmínky. Vzhledem k uvedenému stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [9] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti konstatovala, že přeřazení stěžo