6 As 142/2025 — Nejvyšší správní soud

6 As 142/2025- 38 - text  6 As 142/2025 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudkyně Veroniky Juřičkové a soudce Václava Štencla v právní věci žalobce: L. A., proti žalované: rektorka Univerzity Karlovy, sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 8. 2024, č. j. UKRUK/117053/20249, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2025, č. j. 10 A 114/202440, takto: I. Kasační stížnost žalobce se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před městským soudem [1] Žalobce byl v akademickém roce 2024/2025 uchazečem o studium bakalářského studijního programu Asijská studia – TIBETANISTIKA na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Rozhodnutím děkanky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy ze dne 28. 6. 2024 nebyl žalobce ke studiu ve studijním programu přijat, neboť z přijímací zkoušky získal 35 z celkových 100 bodů, přičemž k přijetí bylo zapotřebí získat alespoň 50 bodů; žalobce tudíž nesplnil podmínky pro přijetí ke studiu. [2] Proti rozhodnutí děkanky o nepřijetí podal žalobce odvolání. Žalovaná svým rozhodnutím ze dne 30. 8. 2024 odvolání žalobce zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. [3] Žalobu proti rozhodnutí o odvolání Městský soud v Praze neshledal důvodnou a zamítl ji. [4] Při posouzení namítaných nedostatků komise v přijímacím řízení městský soud vycházel z Řádu přijímacího řízení Univerzity Karlovy, neboť zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, úpravu složení komisí v souvislosti s přijímacím řízením neobsahuje. [5] Připustil spornost otázky, zda v průběhu ústní zkoušky byli ve zkušební místnosti přítomni všichni tři členové zkušební komise (dle tvrzení žalované) či jenom dva, přičemž třetí člen komise jen podepsal zkušební protokol (podle žalobce). Městský soud konstatoval, že i přítomnost jen dvou členů komise je v souladu s Řádem přijímacího řízení UK. Mezi stranami je nesporné, že přítomnost nejméně dvou členů zkušební komise při žalobcově přijímací zkoušce naplněna byla. Ani jedna z předkládaných variant nepředstavuje porušení pravidel konání ústní zkoušky. Soud proto vyhodnotil jako nadbytečné zjišťovat skutečný počet přítomných členů zkušební komise v průběhu zkoušky. [6] Městský soud v zásadě přisvědčil žalobci v otázce nesprávné informace o nekonání písemné části zkoušky na pozvánce k přijímací zkoušce. Doplnil však, že žalobce si absolutně nejlépe vedl právě v onom „neočekávaném“ písemném testu z anglického jazyka. To, že se konal i písemný test, tedy žalobcova práva na úspěšné složení zkoušky nezkrátilo. Ani zisk plného počtu bodů z písemného testu by nestačil na dosažení potřebného počtu bodů k přijetí. [7] Městský soud dal žalobci za pravdu v otázce rozdílnosti informací v informačním systému univerzity a na webových stránkách. Ani zavádějící podmínky k přijímacímu řízení zveřejněné v SIS však podle soudu neměly vliv na průběh žalobcova přijímacího řízení. [8] Městský soud naopak nepřisvědčil námitkám nezapočítání bodů za písemnou část zkoušky, nepřípustnosti přičítání bodů za jednotlivé části zkoušky a nesprávného hodnocení motivace uchazeče. [9] Městský soud nepřisvědčil ani, podle jeho hodnocení vágním, námitkám porušení demokratických principů, ochrany veřejného zájmu, nestrannosti, legitimního očekávání a etických pravidel, námitce formálních nedostatků písemného vyhotovení rozhodnutí děkanky Filozofické fakulty UK ani námitce nesprávných a neúplných odkazů na příslušná ustanovení zákona o vysokých školách v rozhodnutích děkanky i žalované. II. Kasační stížnost a vyjádření žalované [10] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost dle § 102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [11] Stěžovatel namítal, že jeho argumenty byly městským soudem bagatelizovány, neboť žalovanou je Univerzita Karlova (jak již vysvětlil městský soud v nyní napadeném rozsudku, žalovanou je rektorka UK, pozn. NSS). Stěžovatel zdůraznil, že napadá proces přijímacího řízení „od počátku do konce“, nikoli počet dosažených bodů. [12] Stěžovatel v kasační stížnosti upozornil, že právní jednání má být jasné, srozumitelné a určité, nepostačuje uvést, že uchazeč o studium získal 35 bodů ze 100. V rozhodnutí je nutné vždy uvést, kolik bodů uchazeč získal za jednotlivá kritéria. To rozhodnutí děkanky nesplnilo. Argumentaci, že nedosáhl nezbytného minima 50 bodů, stěžovatel odmítá přijmout z důvodu nepřezkoumatelnosti, v rozhodnutí má obligatorně být obsažena úvaha, jak orgán k právnímu závěru dospěl. Soud chybně akcentoval bodový výsledek před součtovou strukturou výsledku. [13] Odkaz na judikaturu v souvislosti s argumentem jednoty řízení, není přiléhavý, neboť se netýká přijímacího řízení na vysokou školu. [14] Stěžovatel dále uvedl, že soud zaměnil obsah protokolu o přijímacím řízení s rozhodnutím děkanky. Jestliže jsou body uvedeny v protokolu o přijímacím řízení, tím spíše musí být body za jednotlivá kritéria uvedeny v rozhodnutí děkanky. Argument, že stěžovatel protokol podepsal a počet bodů mu byl znám, nemá vliv na obsah rozhodnutí děkanky. [15] Stěžovatel dále uvedl, že hodnocení motivace a dalších kritérií bylo založeno na subjektivním hodnocení vedoucího katedry. Stěžovatel nemá ambici tento fakt ovlivnit. Stěžovatel se však domnívá, že v jeho případě došlo k diskriminaci na základě věku. Jeho motivace ke studiu ve srovnání s adolescenty byla nesrovnatelně vyšší. [16] V návaznosti na konstatování městského soudu, že argumentace stěžovatele ve vztahu k porušení principů a etiky je vágní, stěžovatel uvedl, že je na zákonodárci, aby právní normy nebyly v očích soudu vágní. Kauzální nexus argumentace stěžovatele mezi vágním ustanovením zákona o vysokých školách a přijímacím řízením je jasný, ostatní je na soudu. Soud se měl vypořádat taktéž s demokratickými principy právního státu, nikoli jen s jednoduchým právem. Soud zná právo a má je aplikovat. Stěžovatel na porušení procesu přijímacího řízení poukazoval ve svém podání ze dne 15. 11. 2024, stěžovateli není zřejmé, jak soud dospěl k závěru o jeho argumentační pasivitě. [17] Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že pozvánka k přijímacímu řízení je zavádějící a žalovaná pochybila, bylo namístě rozhodnutí děkanky a žalované bez dalšího zrušit. Vysoká škola by měla nést odpovědnost za to, že neumí připravit řádnou pozvánku. Nelze brát ohled na nedotknutelnost Univerzity Karlovy. Stěžovatel má legitimní očekávání, že orgány veřejné moci se budou chovat předvídatelně. Soud poznamenal, že rozhodnutí mohlo být pro stěžovatele překvapivé. Soud dal stěžovateli za pravdu, bojí se ale rozhodnout v mezích spravedlnosti ve prospěch stěžovatele. [18] Soud nepochopil stěžovatelovy argumenty, stěžovatel nebrojil proti formě jednokolové nebo kombinované přijímací zkoušky, brojil proti porušení pravidel Univerzity Karlovy. Pravidla mají být dodržována, a to i na akademické půdě, zvláště pravidla, která si Univerzita Karlova sama vytvořila. [19] Dle stěžovatele je ostudou univerzity, že neví, jaká razítka se dávají na rozhodnutí, stěžovatel očekává, že rozhodnutí bude po věcné i formální stránce správné. Stěžovatel nesouhlasí s vypořádáním, že ne každá nezákonnost musí nutně vést ke zrušení rozhodnutí. To by bylo možné akceptovat pouze za situace, pokud by proti rozhodnutí nikdo nebrojil. [20] Skutečnost, že originál rozhodnutí netrpí vadami, není podstatná, originál bez vad stěžovateli nebyl doručen. Pokud soud tvrdí, že nezákonnost je v pořádku, nejde o justici, ale o vědomé porušování práv stěžovatele. [21] Dále k výkladu § 50 zákona o vysokých školách stěžovatel uvedl, že je evidentní, že děkan rozhoduje pouze o přijetí. Soud substituuje zákonodárnou moc, otázku řešil filozoficky, nikoli právně. Je absurdní, že dosud nikdo neupozornil na skutečnost, že děkan rozhoduje pouze o přijetí, nikoli o nepřijetí. Stěžovatel odkázal na princip enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí. Na druhém konci bezdůvodné soudcovské snahy o racionalizaci společenských vztahů jsou práva stěžovatele. Když primární právní norma neuvádí nic o rozhodování o nepřijetí, jak je možné řešit odvolání u neúspěšného žalobce? Stěžovatel odkázal na § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle nějž nelze zákonnému ustanovení přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov. [22] Soud přisvědčil stěžovateli, že žalovaná ve výroku rozhodnutí neuvedla odkaz na § 50 odst. 6 a odst. 8 zákona o vysokých školách. Překvapivě však uvedl, že se nejedná o vadu, neboť ve výrokové části takový odkaz není nezbytný. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí, v němž absentuje požadovaný odkaz, nemůže vyvolat právní účinky, jelikož není aktivováno. Argumentace soudu, že stěžovatel nedosáhl na potřebné minimu