6 As 2/2026 — Nejvyšší správní soud

6 As 2/2026- 42 - text  6 As 2/2026 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Veroniky Juřičkové a soudců Štěpána Výborného a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: P. V., zastoupený Mgr. Davidem Vavřínkou, advokátem, sídlem Urxova 430/4, Praha 8, proti žalovanému: první náměstek policejního prezidenta, sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2025, č. j. PPR145497/ČJ2025990131, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2025, č. j. 6 Ad 9/202543, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti 6 135 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Davida Vavřínka, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce působil jako člen Útvaru pro ochranu prezidenta České republiky. Dne 26. 11. 2023 se v rámci výkonu služby na území města Říma (nikoli Městského státu Vatikán, jak uváděli účastníci řízení i městský soud) dopustil dopravního přestupku spočívajícího v užití jízdního pruhu vyhrazeného pro veřejnou dopravu. Za tento přestupek byla bezpečnostnímu sboru uložena pokuta ve výši 89,82 EUR (2 278 Kč). Následně byla sankce zvýšena na 114,72 EUR (2 913 Kč) z důvodu jejího včasného neuhrazení. Pokuta byla bezpečnostním sborem zaplacena dne 9. 8. 2024. [2] Rozhodnutím ředitele Útvaru pro ochranu prezidenta České republiky ve věcech služebního poměru ze dne 11. 2. 2025 byla žalobci uložena povinnost uhradit škodu na majetku bezpečnostního sboru ve výši 2 913 Kč, kterou způsobil při výkonu služby zaviněným porušením povinnosti stanovené v § 94 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“). Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [4] Městský soud se předně zabýval otázkou, zda byly naplněny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalobce za přestupek, a tím za škodu podle § 95 odst. 1 zákona o služebním poměru. Na základě podkladů správního spisu a ověření veřejně dostupných snímků v aplikaci Google Maps přisvědčil žalovanému, že se v rozhodné době na komunikaci nacházelo vodorovné dopravní značení vyznačující vyhrazený jízdní pruh. Odlišný závěr však učinil ve vztahu ke svislému dopravnímu značení, jehož podoba se v období bezprostředně předcházejícímu spáchání přestupku (snímek z října 2023) lišila od pozdějšího stavu zachyceného ve správním spise (snímek z října 2024), což žalovaný v podkladech svého rozhodnutí nijak nezohlednil. Z dostupné dokumentace z října 2023 vyplývá, že svislá dopravní značka byla částečně překryta černými páskami a neobsahovala zřetelné vyznačení vyhrazeného pruhu ve směru jízdy. Z těchto důvodů ji městský soud označil za nejednoznačnou. Současně konstatoval, že z dostupných podkladů nelze určit, kdy došlo ke změně svislého dopravního značení, a tedy ani to, jaká byla jeho podoba ke dni spáchání přestupku. [5] V návaznosti na tato zjištění městský soud odkázal na čl. 38 odst. 2 věty třetí italského zákona o silničním provozu (Codice della Strada; dále jen „italský zákon o silničním provozu“), podle něhož mají v případě rozporu svislé dopravní značky přednost před vodorovnými. Uvedl, že pokud se v době spáchání přestupku na místě nacházela svislá značka ve stavu zachyceném na snímku z října 2024, rozpor mezi značením dán není. Pokud se však v době spáchání přestupku na místě nacházela svislá značka ve stavu zachyceném na snímku z října 2023, nebylo možné bez dalšího vycházet z vodorovného dopravního značení, neboť při jejich rozporu má přednost svislé dopravní značení. [6] Městský soud zdůraznil, že žalovaný se obsahem svislého dopravního značení v době spáchání přestupku nezabýval a tuto část žalobcovy argumentace pominul, ačkoli je pro posouzení odpovědnosti za škodu podstatná. Namítlli žalobce nejasnost svislého značení, bylo povinností žalovaného se s touto námitkou vypořádat. Podle městského soudu je nutné zjistit obsah svislého dopravního značení v době spáchání přestupku. Byloli svislé dopravní značení v rozhodné době nejasné, nelze dospět k závěru, že žalobce porušil právní povinnost, a to bez ohledu na podobu vodorovného dopravního značení. [7] Rozhodnutí žalovaného městský soud na základě výše uvedeného zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [8] K výši požadované náhrady škody městský soud uvedl, že žalovaný neprokázal splnění předpokladů odpovědnosti žalobce ve vztahu k částce, o kterou se pokuta zvýšila. Její navýšení bylo důsledkem postupu správního orgánu, který žalobce nemohl ovlivnit. Požadavek žalovaného na náhradu škody ve zvýšené částce (2 913 Kč) je proto nesprávný, což zakládá důvod zrušení rozhodnutí pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 s. ř. s. [9] Ostatní žalobní námitky městský soud neshledal důvodnými. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [10] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podává proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž namítá nesprávné právní posouzení věci a nepřezkoumatelnost rozsudku pro nesrozumitelnost. [11] Stěžovatel namítá, že závěry městského soudu ohledně svislého dopravního značení jsou vnitřně rozporné. Nelze současně tvrdit, že svislá značka je na záznamu z října 2023 nejasná, a zároveň dovozovat rozpor mezi svislým a vodorovným značením, který by odůvodňoval aplikaci čl. 38 odst. 2 italského zákona o silničním provozu. O případném nesouladu svislého a vodorovného značení lze uvažovat pouze tehdy, jeli u obou značek znám jejich význam. Tato rozpornost způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost. [12] Městský soud podle stěžovatele nesprávně dovodil, že pro posouzení odpovědnosti žalobce za škodu je nezbytné zjistit přesný obsah svislého dopravního značení v době spáchání přestupku. Takové zjištění je s ohledem na spáchání přestupku v cizím státě obtížně proveditelné a současně není pro právní posouzení věci rozhodné, neboť žalobce byl povinen řídit se jednoznačným vodorovným dopravním značením. Podle stěžovatele se nejednalo o situaci rozporu svislého a vodorovného značení ve smyslu čl. 38 odst. 2 italského zákona o silničním provozu. Toto ustanovení by bylo použitelné pouze za předpokladu, že by z obsahu svislé značky jednoznačně vyplývalo, že průjezd daným pruhem není omezen; to však o značce zachycené na snímku z října 2023 tvrdit nelze. Městský soud v důsledku nesprávného vyhodnocení skutkového stavu popřel význam vodorovného dopravního značení, které je pro posouzení zavinění žalobce stěžejní. Stěžovatel zdůrazňuje, že každý řidič cestující do zahraničí je povinen seznámit se s tamními pravidly silničního provozu; tím spíše to platí pro žalobce jako profesionálního řidiče chráněných osob. [13] Stěžovatel sporuje závěr městského soudu ohledně výše škody. Tvrdí, že k navýšení pokuty došlo v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalobce, neboť povinnost uhradit pokutu vznikla následkem spáchání přestupku. Postup bezpečnostního sboru při ověřování, zda se služební vozidlo skutečně nacházelo v rozhodné době v zahraničí a zda neexistovaly okolnosti vylučující protiprávnost jednání žalobce, označuje za nezbytný postup ve prospěch žalobce. Okamžitým zaplacením pokuty by se bezpečnostní sbor připravil o možnost podat odvolání a brojit proti uložené sankci. Stěžovatel současně zdůrazňuje, že věc byla vyřizována bez zbytečných průtahů a že pětidenní lhůta pro úhradu snížené částky uplynula již v době, kdy byl protokol o porušení předpisů o provozu na pozemních komunikacích doručen příslušnému správnímu orgánu. Dovozuje proto, že žalobce odpovídá za celou uhrazenou částku. [14] Žalobce s kasační argumentací nesouhlasí a tvrdí, že svislé dopravní značení bylo v rozhodné době nejednoznačné a bylo je možné vyložit i tak, že průjezd běžných vozidel ve sporném pruhu není omezen. Právě tato nejednoznačnost je rozhodující z hlediska posouzení zavinění. Svislé dopravní značení má podle čl. 38 italského zákona o silničním provozu přednost před vodorovným vždy, nikoli pouze v případě jejich rozporu, a považuje proto za nadbytečné zabývat se otázkou jejich případného nesouladu. Žalobce vytýká stěžovateli, že dostatečně nezjistil podobu svislého značení v době spáchání přestupku. Máli být žalobce odpovědný za vzniklou škodu, je na stěžovateli, aby prokázal všechny předpoklady odpovědnosti. Co do výše náhrady škody žalobce uvádí, že nemůže nést odpovědnost za způsob, jakým má stěžovatel nastaveny interní postupy. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [15] Ne