7 Afs 113/2025 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 113/2025- 29 - text  7 Afs 113/2025 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: Pavel Klimeš, IČO 70446709, se sídlem Mánesova 1509, Moravské Budějovice, zastoupen Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem se sídlem Šmeralova 272/22, Praha 7, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2025, č. j. 31 Af 4/202496, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce požádal podle § 48 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, o vyslovení neúčinnosti doručení dodatečných platebních výměrů ze dne 11. 10. 2022, č. j. 1573867/22/290750524709418 a č. j. 1573823/22/290750524709418. Finanční úřad pro Kraj Vysočina (dále jen „správce daně“) rozhodnutím ze dne 13. 4. 2023, č. j. 644188/23/290750523709418, řízení zastavil podle § 106 odst. 1 písm. e) daňového řádu. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal. Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 12. 2023, č. j. 42766/23/510041451050025, prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že se řízení zastavuje podle § 106 odst. 1 písm. b) namísto písm. e) daňového řádu, v ostatním se žalovaný ztotožnil se závěry správce daně. [2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně, který ji rozsudkem uvedeným v záhlaví zamítl. Krajský soud přisvědčil daňovým orgánům, že žádost žalobce o vyslovení neúčinnosti doručení byla nepřípustná. Institut podle § 48 daňového řádu dopadá na případy, kdy se adresát z důvodu spojeného s uložením písemnosti nemohl s doručovanou písemností seznámit. V nynější věci však žalobce dodatečné platební výměry osobně převzal. Krajský soud dále uzavřel, že správce daně postupoval v souladu se zákonem i při samotném doručování dodatečných platebních výměrů přímo žalobci. Udělením plné moci Ing. Janu Vébrovi totiž v rozsahu dotčené daňové kontroly podle § 28 odst. 4 daňového řádu zaniklo dřívější zmocnění M. D. Zmocnění Ing. Jana Vébra pak následně zaniklo jeho smrtí podle § 448 odst. 1 občanského zákoníku. V době doručování tak žalobce v dané věci zastoupen nebyl. [3] Krajský soud dále neprovedl ani část žalobcem navržených důkazů. Uvedl, že vzhledem k zániku plné moci M. D. bylo pro posouzení věci nerozhodné, zda M. D. v době doručování trpěl psychickou nemocí. Proto neprovedl důkaz propouštěcími zprávami z psychiatrické léčebny ani jeho výslechem. Stejně tak neprovedl jako důkaz výpis z katastru nemovitostí a přehled zadržených nadměrných odpočtů, neboť tyto skutečnosti považoval za nerozhodné pro posouzení věci. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Proti rozsudku krajského soudu označenému v záhlaví podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. Napadený rozsudek předně považoval za nepřezkoumatelný, neboť se krajský soud nevypořádal s jeho žalobními námitkami. [5] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud posvětil zcela formalistický přístup správních orgánů, které bez ohledu na materiální podstatu věci uzavřely, že mu nedají možnost bránit svá práva, protože lépe nehlídal, zda jeho aktuální daňový poradce žije. Má za to, že krajský soud nesprávně posoudil plnění povinností správce daně a žalovaného vyplývajících ze základních zásad daňového řízení, zejména povinnosti šetřit jeho práva, poskytnout přiměřené poučení, vycházet vstříc a vycházet ze skutečného obsahu právního jednání. Nesouhlasí proto se závěrem, že postup správních orgánů byl přiměřený, a tvrdí, že jeho žádost měla být posouzena podle svého skutečného obsahu. Nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že se po celou dobu jednoznačně domáhal právě vyslovení neúčinnosti doručení ve smyslu § 48 daňového řádu. Podle něj bylo od počátku zřejmé, že smyslem jeho podání bylo umožnit mu brojit proti dodatečným platebním výměrům řádnými opravnými prostředky. Stěžovatel k tomu poukazuje na to, že v obdobné věci týkající se zdaňovacího období roku 2017 se svým odvoláním uspěl. [6] Stěžovatel dále poukazuje na to, že plná moc pro Ing. Jana Vébra obsahovala ujednání, podle něhož zmocnění platí, dokud nebude zmocnitelem odvolána nebo zmocněncem vypovězena, tedy na dobu neurčitou. Pokud krajský soud takové ujednání nepovažoval za dostatečně určité pro nezaniknutí plné moci ve smyslu § 448 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, měla být právě tato neurčitost důvodem pro postup podle § 28 odst. 2 daňového řádu. Podle stěžovatele se tak mělo zkoumat, jak, na koho a kdy zmocnění přešlo, případně jak a kdy zaniklo. Tímto se však krajský soud nezabýval a nesprávně jeho námitku zúžil na úvahu, že vadná plná moc by byla neúčinná již od počátku. Stěžovatel dále tvrdí, že jeho vůle být v řízení zastoupen byla zjevná a správní orgány ji měly zkoumat, případně mu dát možnost ji projevit. [7] Stěžovatel konečně namítá, že krajský soud pochybil v posouzení jím tvrzených vad řízení před správními orgány a sám odmítl provést jím navržené důkazy. Má za to, že neprovedením důkazu zprávami M. D. o jeho hospitalizacích a jeho výslechem byla porušena jeho procesní práva, neboť tyto důkazy navrhoval účelně k objasnění širšího kontextu své situace. Totéž se vztahuje i na neprovedení důkazů k prokázání zajištění úhrady doměřené daně zřízením zástavního práva a zadržováním nadměrných odpočtů DPH, které považuje za relevantní pro podporu tvrzení o zásadním formalismu orgánů správy daní. [8] Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s právním posouzením v napadeném rozsudku. Uvádí, že správce daně postupoval v souladu s daňovým řádem tím, že ihned po zjištění skutečnosti o smrti zmocněného daňového poradce Ing. Vébra doručoval stěžovateli do vlastních rukou. Nelze klást k tíži správce daně, že stěžovatele nekontaktoval ve věci dodatečných platebních výměrů, ani za účelem předání informace, proč byly dodatečné platební výměry doručovány přímo jemu namísto Ing. Vébra. Správce daně tímto jednáním nijak nebránil stěžovateli v uplatňování jeho práv dle § 6 odst. 3 daňového řádu, ani nepostupoval v rozporu s § 6 odst. 4 daňového řádu. Zásada povinnosti správce daně rozhodovat ve stejných věcech stejně dle § 8 odst. 2 daňového řádu také tímto jednáním porušena nebyla, jelikož se správce daně ani žalovaný nijak neodchýlili od běžné praxe. [9] Podle žalovaného pochybnost o rozsahu zmocnění nebyla dána. Podle § 28 odst. 4 daňového řádu byl v rozsahu daňové kontroly pro 1. až 4. čtvrtletí roku 2018 zmocněn Ing. Jan Vébr, jehož smrtí toto zmocnění v souladu s § 448 odst. 1 občanského zákoníku zaniklo, jelikož právní jednání zmocnění Ing. Vébra nevykazuje známky projevu vůle odchýlit se od zákonné úpravy. Řízení o žádosti o vyslovení neúčinnosti doručení bylo namístě zastavit podle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu, jelikož nebyly naplněny podmínky pro možnost vyslovení neúčinnosti doručení podle § 48 odst. 1 daňového řádu, a to vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel si písemnost fakticky převzal. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná, má požadované náležitosti, byla podána včas a oprávněnou osobou. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Přitom zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“)]. [11] Kasační stížnost není důvodná. [12] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Teprve dospějeli kasační soud k závěru, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, může se zabývat dalšími stížnostními námitkami (rozsudek NSS ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004105, č. 617/2005 Sb. NSS). Podle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považuje především takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny žalobní námitky; dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval za liché, mylné či vyvrácené, rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná kritéria, případně by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by z rozhodnutí nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč (viz například rozsudky NSS ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/200636, č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005298, č. 1119/2007 Sb. NSS, či ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/200147, č. 386/2004 Sb. NSS). Zároveň ovšem nepřezkoumatelnost není závislá na subjektivní představě účastníků o tom, jak podrobně by mělo být rozhodnutí soudu odůvodněno. Jedná