7 Afs 26/2025 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 26/2025- 41 - text  7 Afs 26/2025 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: EUROMONT LEŠENÍ spol. s r.o., se sídlem 28. října 123/8, Most, zastoupena JUDr. Petrem Jirátem, advokátem se sídlem Blatenská 1161/46, Chomutov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2025, č. j. 15 Af 14/202454, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 16. 7. 2024, č. j. 21109/24/520011431702498, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Ústecký kraj (dále jen „správce daně“), a to dodatečný platební výměr ze dne 11. 1. 2018, č. j. 29551/18/251050521507166, kterým byla žalobkyni podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), a podle § 147 ve spojení s § 143 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), doměřena z moci úřední za zdaňovací období od 1. 4. 2013 do 31. 3. 2014 daň z příjmů právnických osob vyšší o částku 499 320 Kč a podle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu stanovena povinnost uhradit penále ve výši 20 % z částky doměřené daně, tj. 99 864 Kč, a dále dodatečný platební výměr ze dne 11. 1. 2018, č. j. 29597/18/251050521507166, kterým byla žalobkyni podle zákona o daních z příjmů, a podle § 147 ve spojení s § 143 daňového řádu, doměřena z moci úřední za zdaňovací období od 1. 4. 2014 do 31. 3. 2015 daň z příjmů právnických osob vyšší o částku 499 320 Kč a podle § 251 odst. 1 písm. a) daňového řádu stanovena povinnost uhradit penále ve výši 20 % z částky doměřené daně, tj. 99 864 Kč. II. [2] Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl rozsudkem ze dne 27. 1. 2025, č. j. 15 Af 14/202454. [3] Krajský soud nepovažoval žalobou napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. V odůvodnění rozsudku dále uvedl, že po doplnění spisového materiálu žalovaný vycházel z řady podkladů převzatých z trestního řízení. Krajský soud v tomto postupu neshledal pochybení. Podklady z trestního řízení považoval za získané v souladu se zákonem a za použitelné v daňovém řízení, a to včetně úředních záznamů o podaném vysvětlení a protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, který obsahoval výslech jednatele UNIPROCZECH s.r.o. (dále jen „UNIPRO“) V. Š. podle § 84 zákona č. 41/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). [4] K věci samé krajský soud uvedl, že finanční orgány důvodně doměřily žalobkyni daň z příjmů právnických osob za předmětná zdaňovací období, neboť žalobkyně neprokázala faktické přijetí zdanitelných plnění od společnosti UNIPRO (pronájem 60 sad trubkového lešení). Finanční orgány k tomu podle krajského soudu shromáždily dostatek důkazů, které faktické přijetí plnění od této společnosti zpochybnily. Tyto pochybnosti pramenily zejména z poznatků z trestního řízení. Finanční orgány ze shromážděných důkazů také zjistily, že trubkové lešení měla společnosti UNIPRO dodávat společnost AQUATEC spol. s r.o., v likvidaci (dále jen „AQUATEC“). Tato společnost byla nekontaktní a její jednatel A. Z. potvrdil, že ve společnosti působil pouze formálně jako tzv. bílý kůň. [5] Z trestního řízení dále podle krajského soudu vyplynulo, že jednatel společnosti UNIPRO V. Š. při prohlídce jiných prostor a pozemků vypověděl, že spolupracoval s J. M. při vystavování daňových dokladů na dodávky lešení, které nikdy neexistovalo. Uvedené zjištění založilo pochybnosti, zda lešení, které měla společnost UNIPRO pronajmout žalobkyni, skutečně existovalo. Tyto pochybnosti podle krajského soudu nevyvrátili vyslechnutí zaměstnanci obou společností. Zaměstnanci společnosti UNIPRO o pronájmu lešení nic nevěděli. Činnost společnosti popsali výhradně jako obchodování s kuchyňskými a jinými domácími potřebami. Zaměstnanci žalobkyně s lešením pracovali, avšak dodávky od společnosti UNIPRO nepotvrdili. Rovněž účetní žalobkyně znaly jmenovanou společnost z daňových dokladů, fyzicky však dodávky lešení od této společnosti neviděly. Z trestního spisu žalovaný získal i znalecký posudek z oboru ekonomie. Z něj vyplynulo, že společnost UNIPRO neměla podle evidence dlouhodobého majetku tolik sad lešení, aby mohla uskutečnit deklarovaná zdanitelná plnění pro žalobkyni. [6] Krajský soud dále uvedl, že pochybnosti podpořila i výpověď J. M. v daňovém a trestním řízení, z níž vyplynulo, že J. M. se vystavování daňových dokladů na fiktivní plnění aktivně účastnil. Konkrétně měl vyrábět daňové doklady a dodací listy na fiktivní plnění s lešením a posléze je předával V. Š., který mu následně přiznával provizi ve výši 10 % fakturované částky. Jím fakturované zboží nikdy neexistovalo. Vzhledem k tomu, že podle jeho vlastního tvrzení jej měl V. Š. okrádat, dostavil se J. M. bez předvolání na Policii České republiky a tuto činnost oznámil. [7] Pochybnosti plynoucí z těchto zjištění krajský soud považoval za zásadní, přičemž je podle jeho názoru neodstranil ani výslech jednatele V. Š. v daňovém řízení. Při výslechu jmenovaný sice potvrdil, že podepsal čestné prohlášení, které mělo potvrzovat dodávky lešení, jednatel však dále odmítl vypovídat s odkazem na probíhající trestní řízení. K výpovědi při prohlídce jiných prostor a pozemků pak jednatel uvedl, že se jeho sdělení nezakládala na pravdě, došlo k jejich dezinterpretaci, přičemž protokol podepsal, aniž by jej četl. Podle krajského soudu výpověď V. Š. zaznamenaná v protokolu o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků odpovídala zjištěním plynoucím z diáře zajištěného policií v prostorách společnosti UNIPRO, jakož i informacím, které poskytl J. M., zejména stran vystavování daňových dokladů na fiktivní plnění, znalosti zúčastněných subjektů, časového a místního popisu tohoto jednání a finančních vztahů jednotlivých osob v rámci dané protiprávní činnosti i jejich osobních vazeb. Krajský soud proto potvrdil závěr finančních orgánů, že žalobkyně zjištěné pochybnosti o faktickém dodání lešení společností UNIPRO nevyvrátila. [8] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce porušení principu legitimního očekávání. Porušení tohoto principu žalobkyně dovozovala s odkazem na jiná (s ní vedená) daňová řízení přezkoumávaná krajským soudem v řízeních vedených pod sp. zn. 15 Af 1/2018 a sp. zn 15 Af 24/2018. V nich krajský soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí žalovaného, který následně zrušil i prvostupňová rozhodnutí správce daně. K tomu krajský soud uvedl, že řízení odkazovaná žalobkyní se týkala buď jiné daně (konkrétně daně z přidané hodnoty) nebo dřívějších zdaňovacích období. Oproti těmto řízením však v nynější věci došlo k významnému doplnění spisového materiálu o řadu nových důkazů. V posuzované věci proto žalovaný vycházel z řady dalších skutkových zjištění a důkazů, které v dřívějších řízeních neposuzoval, což vedlo k odlišnému výsledku odvolacího řízení. III. [9] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítala, že krajský soud její případ nehodnotil v kontextu jiných daňových řízení. V těchto řízeních došlo ke zrušení vydaných rozhodnutí žalovaného, který následně ve skutkově a důkazně obdobných případech všechny dodatečné platební výměry zrušil. Z toho stěžovatelka dovozovala, že v nynějším případě byla porušena zásada předvídatelnosti a legitimního očekávání. [10] Stěžovatelka dále rozporovala závěr krajského soudu, že rozhodnutí žalovaného bylo založeno na přesvědčivém vyhodnocení důkazů. Stěžovatelka předložila řadu důkazů k prokázání toho, že jí zdanitelná plnění skutečně poskytla společnost UNIPRO. Žalovaný tyto důkazy zpochybnil, avšak své úvahy dostatečně neodůvodnil. Zároveň některé důkazy opomněl a chybně interpretoval důkazy převzaté z trestního řízení. Stěžovatelka byla proto nadále přesvědčena, že přijetí zdanitelných plnění prokázala. Zdanitelná plnění řádně zdokumentovala, zaplatila, přiznala z nich daň. Doložila také čestné prohlášení V. Š., jednatele UNIPRO, že dodání zdanitelných plnění proběhlo podle vystavených daňových dokladů. Zdanitelná plnění se podle stěžovatelky musela uskutečnit, neboť v opačném případě by nemohla realizovat vlastní zakázky. Stěžovatelčina účetní J. M. popřela, že by se podílela na tvorbě falešných daňových dokladů, a podle stěžovatelky nezpochybnila, že obchody odpovídaly realitě. Faktické dodání lešení nezpochybnil ani J. M., který uvedl, že pro stěžovatelku žádné falešné daňové doklady nepřipravoval. Jeho výpověď navíc stěžovatelka považuje za nevěrohodnou, neboť jeho motivem byla snaha uškodit určitému okruhu osob, včetně stěžovatelčina jednatele. [11] Stěžovatelka rov